Aby Evropa zůstala otevřená, musí přivřít dveře

22. 6. 2016

Spojené státy mohou Evropu ve věci migrační krize něco důležitého naučit. Právě teď nicméně Evropa nenaslouchá.

Nedávno jsem psal o dohodě mezi Evropskou unií a Tureckem sledující k omezení přílivu uprchlíků a přinejmenším teoreticky také významně zlepšit zacházení s Tureckem. Ale i když dohoda drasticky snížila počet žadatelů o azyl přicházejících z Turecka a tím počet úmrtí v Egejském moři, počty umírajících na cestě z Libye do Itálie vzrostly. Od 1. ledna do 12. června podle Mezinárodní organizace pro migraci na této cestě zemřelo 2 238 migrantů, o 650 více, než v prvních šesti měsících roku 2015. Desetitisíce dalších byly vytaženy z moře.

Spojené státy nemohou nabídnout žádné rady ve věci uprchlíků, když samy od podzimu přijaly jen 2 805 Syřanů, ale mají cosi inspirativního ve věci problému ilegální imigrace. A téměř všichni lidé plavící se z Libye jsou Afričané utíkající před bídou, ne Syřané nebo Iráčané prchající před válkou. Tedy jsou to migranti, ne uprchlíci.

Jedna věc, kterou Američané dobře vědí, je, že migrační politika může být smrtící, nehledě na fakta. V posledních několika letech se zastavení ilegálního přistěhovalectví stalo mobilizačním pokřikem, nejprve Tea Party a pak Donalda Trumpa, i když skutečný problém téměř vymizel. Ilegální přistěhovalectví z Mexika je na čtyřicetiletém minimu. Advokáti zvýšené migrace museli uznat, že se nikam nedostanou, dokud neujistí voliče, že hranice jsou pod kontrolou. Administrativa Baracka Obamy zašla dost daleko, často až groteskně, když deportovala bezprecedentní počet ilegálních přistěhovalců a zacházela z ženami a dětmi prchajícími před násilím ve Střední Americe jako s migranty místo jako s uprchlíky. Imigrační reforma z roku 2013 spojila uvolnění vízové politiky s masivními investicemi do zajištění hranice. Skutečnost, že návrh nakonec spadl ze stolu ve Sněmovně reprezentantů, poté co prošla Senátem, jasně ukazuje, jak toxickým zůstalo toto téma: Možná, že žádná dávka vynucování nestačí k uklidnění naštvané a vyděšené veřejnosti.

Evropanům není třeba vyprávět o jedovatých účincích přílivu přistěhovalců na národní politiku: Hněv vyvolaný migrací může tento týden přimět Velkou Británii k vystoupení z Evropské unie. Ale poučení z Ameriky zní, že političtí lídři nedokážou přimět veřejnost k přijetí pořádné reformy, dokud to bude vypadat, že sami migranti diktují národní politiku. Bývalý předseda amerického thinktanku Migration Policy Institute a přední učenec v oboru Demetrios Papademetriou tvrdí: "Musíte předvést obyvatelstvu, že že vybíráte většinu lidí přicházejících do vaší země tak, aby to dávalo veřejnosti pocit, že to vláda má pod kontrolou." Tento předpoklad může být v amerických prezidentských volbách otestován: Pokud se Trump dokáže vyvést na vlně strachu k vítězství, pak příznivci přistěhovalectví budou muset připustit, že žádná dávka ujišťování vlastně nestačí.

Stejný byl ale také výchozí předpoklad dohody EU s Tureckem, o níž německá kancléřka doufala, že sníží rozsah veřejného hněvu natolik, aby pomohla dalším evropským lídrům přijmout velkorysejší politiku vůči uprchlíkům (ačkoliv ne vůči migrantům), tak jako to udělalo Německo. Dohoda komunitu přímluvců uprchlíků těžce zaskočila: Lékaři bez hranic nedávno oznámili, že už nebudou přijímat peníze z EU kvůli znechucení nad dohodou, která místo o pomoc potřebným usiluje o kontrolu hranic. Sara Tesorieri, kampaněrka Oxfam International, mi řekla, že "Evropa potřebuje více migrantů, ne méně," a že nebezpečí představované pravicovými stranami se přehání.

Jenže tohle je snová krajina nevládních organizací: Pokud si demokratická veřejnost nepřeje připustit více přistěhovalců, lídři to nedokážou prosadit bez rizika devastujícího posunu doprava.

Teprve se uvidí, zda evropští lídři využijí skromný politický prostor, který získali, ke zlepšení utrpení potenciálních uprchlíků v Turecku a k znovuusazení většího počtu z nich v Evropě. Ale pokud jde o Afričany, taková možnost se vůbec nenabízí. Libye, odkud většina přichází, nemá funkční vládu a nedokáže dodržet sliby, které by dala. A jediný způsob, jak může Evropa tato migranty zachránit před zneužíváním a smrtí, představuje vystupňované odstrašení a bránění v přístupu, které by je přesvědčilo, že ilegální migrace nefunguje, zatímco současně s tím ti, kdo usilují o status uprchlíka, musejí získat právo prosadit své nároky.

Evropa nemůže postavit zeď kolem Středozemního moře; bariéra musí sestávat především z lodí. - Co může Evropa nabídnout, ačkoliv jen malé části těch, kdo chtějí přijet, je legální, dočasný přístup k zaměstnání. OECD tvrdí, že migranti nabízejí jak nízko kvalifikovanou, tak vysoce kvalifikovanou práci, a přispívají do ekonomik mnohem větší částkou, než jakou dostávají. Nicméně jediná celoevropská iniciativa tohoto typu, modrá karta pro vysoce kvalifikované, nedokázala přivést do unie větší počet lidí, je beznadějně roztříštěná a nenabízí téměř nic méně kvalifikovaným přistěhovalcům.

V tomto ohledu Evropa daleko zaostává za Spojenými státy. Ačkoliv politický klinč zabránil schválení rozumné migrační politiky, přesto vznikl nespočet způsobů, jak přivést zahraniční dělníky na domácí trh práce.

Může se zdát kruté zaměřit se na odstrašení a bránění v přístupu spíše než na přijetí migrantů zoufale toužících po lepším životě. Státy mají povinnost vyplývající z mezinárodního práva nabízet azyl uprchlíkům; přijímají migranty na základě národního zájmu. Samozřejmě je tvrdé narýsovat morální hranici mezi Etiopanem utíkajícím před životem bez vyhlídek na zlepšení a Syřanem, který prchá před islámskými extrémisty. Ale pokud takové rozlišení neprovedeme, Evropa může být právně zavázána přijmout desítky milionů žadatelů o azyl. Migranti mají právo na pohovor, ale Evropa musí vynaložit zdroje na zřízení center v Africe a posílit neuvěřitelně pomalý proces.

Ačkoliv statečná státnička jako Angela Merkelová může inspirovat občany, aby se povznesly nad své obavy, političtí lídři se moc daleko nedostanou, dokud si evropská veřejnost myslí, ať už oprávněně či neoprávněně, že je ohrožena suverenita.

Ve hře je tu cosi velkého: Identita Evropy v nevé době masové mobility. Nativisté si přejí magicky se navrátit k bílé křesťanské kultuře 50. let. Aktivisté na levici, zdá se, zaujali postoj, podle nějž by lidé měli mít právo jezdit, kamkoliv chtějí, a že státy by neměly mít suverénní právo rozhodovat, kdo bude žít a pracovat na jejich území. V každém případě Evropa, jak ji dnes známe, liberální, tolerantní, volnomyšlenkářská a multikulturní, může zaniknout. Pokud odpovědi na migrační krizi které nabízejí Angela Merkelová a Barack Obama selžou, na řadu mohou přijít postavy jako Donald Trump.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout