O různých výkladech termínu terorismus

21. 6. 2016 / Daniel Veselý

Nemusíme ani pátrat hluboko v minulosti, abychom si názorně ukázali, že není „terorismus“ jako „terorismus“. Jinak řečeno: některé zločiny, ač mají zřetelné aspekty terorismu, bývají milosrdně označovány třeba za akt šílence, a další násilnosti získávají naopak punc terorismu jaksi ze zvyku.

Masová vražda v Orlandu, jíž rukou Omara Mateena padlo za oběť 49 osob, je všeobecně považována za akt terorismu, a v některých případech dokonce islámského terorismu, přestože samotný pachatel byl na základě mnoha indicií spíše neurvalým a nevyrovnaným násilníkem, který zabíjel proto, že se nedokázal vyrovnat se svou sexuální orientací ZDE.

Ačkoliv mnozí čtenáři s tezí, že v Orlandu nešlo o teroristický čin, nesouhlasí, vyzbrojeni pouze chatrnými argumenty mohou tvrdit, že šlo o akt džihádisty, či přímo Daeše. V souvislosti s masakrem v orlandském gay klubu se dokonce objevilo svědectví o tom, že FBI chtěla Mateena prostřednictvím svého informátora přinutit, aby spáchal teroristický čin a mohl být zatčen - poté, co pohrozil soudci, že zařídí, aby Al-Kájda usmrtila členy jeho rodiny ZDE.

Oproti tomu vraždu labouristické poslankyně Jo Coxové, byť definici teroristického činu naplňuje mnohem precizněji, za terorismus považuje jen málokdo. Přitom 52letý běloch Thomas Mair, který Coxovou zavraždil, byl ke svému činu očividně motivován politickou ideologií. Nejenže zaútočil na političku, která se netajila svým vstřícným postojem vůči imigrantům, a během útoku křičel „Britain First“, tedy název ostře pravicové protiimigrantské strany, ale vyšlo rovněž najevo, že Mair je dlouhodobým stoupencem neonacistické strany National Alliance ZDE.

Navíc k vraždě došlo v době ožehavé debaty, kdy se diskutuje o setrvání či nesetrvání Velké Británie v Evropské unii, a Coxová – na rozdíl od Maira – byla známou odpůrkyní brexitu. Z obecné definice pojmu terorismus vyplývá, že teroristé sice často útočí na civilisty, nicméně tak činí kvůli tomu, aby dosáhli politického, náboženského nebo ideologického cíle ZDE.

Novinář Glenn Greenwald píše, že když ve Velké Británii v roce 2010 jedna rozzuřená žena pobodala poslance Stephena Timmse kvůli jeho podpoře války v Iráku, list Guardian tento incident označil za teroristický čin a bulvár Mirror útočnici líčil jako teroristku ZDE. V tomto případě byla dotyčná útočnice muslimského vyznání původem z Bangladéše, kdežto náboženská příslušnost Thomase Maira jednoduše důležitá není; stačí, že nejde o muslima.

Omar Mateen sice během svého vražedného běsnění slíbil věrnost Daeši, avšak nezaútočil na politika/y či politicky angažovanou/é osobu/y, ale na naprosto nevinné lidi. Cílem jeho brutálního útoku byli návštěvníci gay klubu, a v tom s velkou pravděpodobností hrála roli jeho vlastní homosexuální orientace. Mateenovy politické preference byly nanejvýš zmatené, když jednou podporoval Hizballáh a podruhé zas Al-Kájdu, jež mají naprosto odlišné cíle a jež spolu zkřížily zbraně v Sýrii. Omar Mateen navíc představu typického džihádisty nesplňoval ani v nejmenším ZDE. Mairovy politické preference jsou na rozdíl od Mateenových dlouhodobě konzistentní a jasné.

Podle dostupných informací je zřejmé, že oba útočníky spojuje pouze jedna věc: psychické problémy. Avšak lidé, kteří jsou schopni dopustit se vraždy, zpravidla vyrovnaní nebývají.

Cejchu teroristů se na Západě „těší“ zejména jeho ideologičtí nepřátelé, a ty lze, mnohdy z celkem logických důvodů, nalézt zejména v islámském světě. Výzkumníci Remi Brulin a Lisa Stampnitzky na základě dlouholetého bádání zdokumentovali ZDE, jak se termín terorismus stal de facto propagandistickým nástrojem, jenž legitimizuje násilí jedné strany, zatímco delegitimizuje násilnosti jejích nepřátel. Tyto poznatky nám pomáhají objasnit, proč i další násilnosti spáchané křesťany s bílou pletí nejsou považovány za terorismus, ale za „zločin z nenávisti“, jehož se dopustila „osoba mající potíže“ ZDE.

Vytisknout