Kráska s dlouhým nosem:

Samohybná kanónová houfnice DANA

16. 5. 2016 / Karel Dolejší


V závěru 60. let podstatnou část výzbroje na divizním stupni Československé lidové armády tvořily ze záložních skladů vytažené houfnice vz. 18/47 ráže 152 mm. Ačkoliv se kdysi jednalo o nápadité nouzové řešení, německé druhoválečné dělo adaptované na sovětskou munici a vybavené zkrácenou hlavní s dvoukomorovou úsťovou brzdou dosahovalo na ocelových kolech s gumovou obručí na silnici závratné rychlosti 25 km/h, v terénu 10 km/h.

Zatímco v dobách, kdy armády sovětských satelitních států fungovaly jako především pěší jednotky, to nemuselo tolik vadit, u armády, jejíž hlavní silou se staly tankové a motostřelecké útvary, se jednalo o problém. Dostřel děla sice odpovídal nejrozšířenější americké houfnici M114 v základní verzi, ovšem ke kontrabaterijní palbě (ničení nepřátelského dělostřelectva z bezpečného odstupu) byl typ v podstatě nepoužitelný.

Samohybná děla armáda neměla. Pár kořistních německých vyřadila krátce po válce, sovětské Su-76 s dostřelem přes 17 km skončily v polovině 50. let. ISU-152 schopné v omezeném rozsahu podporovat jednotky také nepřímou palbou nepřežily rok 1960. Za této situace začínal SSSR vyvíjet vlastní samohybná děla pro nepřímou palbu a určil tím směr vývoje i všem „spřáteleným“ armádám.

Pro Gvozdiku do Tuzexu?

Sovětské divize měly v cílové podobě ve výzbroji stejný počet „samochodek“ s děly ráže 122 a 152 mm. Typ 2S1 Gvozdika zaváděný od roku 1972 plánovalo Československo nakoupit ve velkém a nahradit jím sovětské druhoválečné houfnice M-30 (vz. 38) ráže 122 mm. Bohužel, přestože se typu 2S1 vyrábělo značné množství v SSSR, Polsku i Bulharsku, byla po něm značná poptávka a úspěšně se vyvážel, takže bez „tvrdé“ měny byl špatně k mání. Pro ČSLA se podařilo zakoupit k sovětskému vzorku větší množství houfnic od Bulharů teprve na zlomu 70. a 80. let. Armáda měla ve finále ve výzbroji 146 ks tohoto stroje, necelou čtvrtinu původně plánovaného počtu. Zbytek potřeby pokryl nákup tažených houfnic D-30 v SSSR. Typ s dobrou mobilitou a revoluční lafetou umožňující kruhový odměr se jistě z tažených děl pro mobilní válčení hodil zdaleka nejlépe, optimální řešení však nepředstavoval.

Zatímco lehkou plovoucí houfnici 2S1 ráže 122 mm lze v jistém smyslu považovat za následníka staré sovětské „sučky“ SU-76, těžká 2S3 Akacija ráže 152 mm byla odpovědí na americkou houfnici M109, kterou ostatně vzhledem velmi připomíná. Zaváděna byla od roku 1971 – ale to už se v Československu začal psát příběh originálního samohybného děla vlastní konstrukce.

Od válečných přebytků do evropské špičky

Návrh na nové moderní dělo byl dokončen v Konštruktě Trenčín v únoru 1969 a posvěcení shora získal v září téhož roku. Počátkem roku 1970 dokončili projekt a v roce 1972 vznikl první prototyp. Firemní zkoušky proběhly úspěšně do konce roku 1974. A v květnu 1977 padlo rozhodnutí o zavedení typu do výzbroje ČSLA pod označením 152 mm ShKH vz. 77 DANA. Prvním uživatelem se v roce 1980 stala 1. tanková divize, později přibyly 19. a 20. motostřelecká divize, 2. motostřelecká a 2. tanková divize.

Výroba probíhala v ZŤS Dubnica nad Váhom od roku 1979, skončila v roce 1988 a vzniklo podle různých pramenů 700 - 850 kusů. Československo převzalo 364, ostatní byly vyvezeny, mj. také na zkoušky a později dodány do výzbroje jednotek SSSR (různé prameny uvádějí 108 – 126 ks). 111 kusů zakoupilo Polsko, 120 ks Libye. K současným uživatelům patří ČR (při dělení federace získala 273 ks), SR, Polsko, Gruzie (14 ks), Libye a Kypr (12 ks).

DANA (dělo automobilní nabíjené automaticky) představuje typ ve své době unikátní kolovým podvozkem, zatímco většina protějšků používala podvozky pásové. Podvozek pocházel ze speciálního tahače Tatra 813 Kolos a originální řešení představoval i nabíjecí automat. Hlavní konkurent v sovětském bloku, sovětská Akacija na pásovém podvozku odvozeném z protiletadlového systému Krug, měla dva členy osádky v roli manuálních nabíječů, ale dosahovala jen poloviční rychlosti palby. Podobná řešení jako DANA později použil ještě vydařenější jihoafrický systém G6. Ten ovšem nadlouho představoval naprostou světovou špičku a dosud se v ní udržel.

Dám dělovou ránu?

Zbraň DANA je určena k boji s dělostřeleckými prostředky, k umlčování a ničení velitelských stanovišť, radiových a palebných prostředků, živé síly, boření stálého i polního opevnění. Je vybavena upravenou sovětskou kanónovou houfnicí D-20 (vz. 55) ráže 152 mm, protiletadlovým kulometem DŠK vz. 38/46M ráže 12,7 mm s 2 000 náboji a osobními zbraněmi osádky.

Ta je ve vozidle rozmístěna následovně: Řidič sedí v přední kabině spolu s velitelem, uprostřed vozidla se nachází bojové oddělení se střelcem a nabíječem obstarávajícím výmetné náplně v levé části a nabíječem spravujícím dodávku granátů do automatu v pravé části.

Hlavní zbraň v délce necelých 37 ráží (5 580 mm) umožňuje palbu tříštivotrhavým granátem 152-OF o hmotnosti 43,5 kg převzatým od sovětského typu vz. 37 používaným i u vz. 18/47 na vzdálenost 18 km, speciálním dálkovým tříštivotrhavým granátem 152-Ofd na vzdálenost 20 km. Kumulativní střela 152-PrSv o hmotnosti 27,4 kg určená k přímé palbě a v době vzniku postačovala ke zničení všech známých nepřátelských obrněných vozidel. Vezená zásoba činí 60 granátů, z nich 36 se nachází v nabíjecím automatu. K nakládání munice slouží speciální jeřáb na střeše vozidla.

U kanónu stát již netřeba

Nabíjecí zařízení dokáže nabít granát s nábojkou při jakékoliv poloze hlavně. Ta je vyrobena z monobloku a vybavena charakteristickou jednokomorovou úsťovou brzdou. Závěr je poloautomatický klínový, otevírá se vlevo. Brzdovratné zařízení obsahuje hydraulický tlumič, dva pneumatické vratné válce a kontrolní píst, který řídí zákluz. Ovládání zbraně probíhá elektrohydraulicky, záložní systém je manuální.

Standardní tříštivotrhavý granát sovětské konstrukce 152-OF o hmotnosti 46,5 kg s náplní 6,48 kg litého trinitrotoluenu (TNT) používal původně čs. nárazové zapalovače s nastavitelným zpožděním nz-10, nz-11 a odvozené verze, v současnosti se používá slovenský nárazový zapalovač s nastavitelným zpožděním typu KZ-88. Speciální dálkový granát 152-OFd o hmotnosti 43,56 má prodloužené tělo a ve dně dutinu zlepšující aerodynamické vlastnosti. Náplň tvoří 7,97 kg směsi trhavin TNT/RDX.

Rychlost palby v automatickém režimu dosahuje až čtyř výstřelů za minutu, v manuálním režimu dvou výstřelů za minutu. Úsťová rychlost dosahuje 693 m/s.

K zaměřování slouží panoramatický zaměřovač ZZ-73 s kolimátorem PG1-M-D, v případě přímé palby pak zaměřovač OP5-38-D.

Míry, váhy, výkony

Možný náměr se pohybuje v rozsahu -4 až + 70°, odměr ±225°. Při střelbě se používají výsuvné opěry, které ovládá řidič. Přechod z pochodového do bojového režimu zabere 2 minuty, z bojového do pochodového 1 minutu.

Pohonnou jednotku tvoří přeplňovaný vidlicový vzduchem chlazený diesel, dvanáctiválec Tatra T2-930-34 s objemem válců 19 litrů a výkonem při 2 200 ot/min 253,7 kW. Převodovka má šest stupňů pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Prostředek dosahuje rychlosti na silnici až 80 km/h, v terénu 25 km/h. Spotřeba činí na silnici 65 l/100 km, v terénu podle obtížnosti 80 – 178 l. Dojezd činí 600 km na silnici, 250 – 500 km v terénu.

DANA překoná svah o sklonu 30 stupňů a zvládne boční náklon 15 stupňů. Dokáže přejet svislou překážku 60 cm vysokou a 2 m široký příkop. Brodit může do hloubky 1,4 m.

DANA dosahuje hmotnosti 28 100 kg, celková délka činí 11 156 mm, šířka 3 000 mm a výška 3 350 mm. Světlá výška je 410 mm. Rozchod přední nápravy 2 000 mm, zadní 1 950 mm.

První potvrzené bojové použití proběhlo v srpnu 2008 během konfliktu v Jižní Osetii, kde houfnice nasadila gruzínská strana. Polsko nasadilo houfnice DANA v rámci mise ISAF v Afghánistánu.

V Armádě České republiky dnes prostředek DANA využívá 13. dělostřelecký pluk.

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Zatímco v době svého vzniku byla DANA zcela na úrovni dobových požadavků a potřeb středoevropského válčiště – o čemž svědčí i zařazení do výzbroje Střední skupiny sovětských vojsk na českém území – v průběhu 70. let v rámci vyhodnocování sovětských typů děl ukořistěných v lokálních konfliktech, zkušeností z Jomkipurské války a také přechodu k doktríně aktivní obrany bylo rozhodnuto o modernizaci dělostřeleckých prostředků NATO. Standard i u tažených modelů představovala 155 mm houfnice s hlavní v délce 39 ráží. Typický model z dané doby tvoří britsko-západoněmecká houfnice FH-70, jejíž rychlost palby je plně srovnatelná s prostředkem DANA, nicméně úsťová rychlost činí až 827 m/s a dostřel dosahuje 24 km, speciálním granátem až 30 km.

Tato houfnice se stala základem několika samohybných typů, kromě jiného italského Palmaria (1977), později britského AS-90 (1985). Srovnatelných parametrů dosahuje francouzská GCT (1977). Velmi rozšířená americká samohybná houfnice M109 prošla výraznou modernizací a její parametry se postupně zvyšovaly, takže kromě rychlosti palby ve většině ukazatelů překonala prostředek DANA. Počínaje verzí A2 z roku 1979 je vybavena dělem M185 s účinným dostřelem standardním granátem 23 500 m, od verze A5 z roku 1990 dělem M284 s hlavní ve standardní délce 39 ráží a dostřelem 24 000 m. I v poslední verzi Paladin však dnes představuje zastaralý zbraňový systém.

Za pozornost také stojí, že podle dostupných pramenů pro munici k českému dělu nikdy nebyl k dispozici přibližovací zapalovač. První typy určené pro polní dělostřelectvo (kódové označení „VT fuze“) testovaly západní armády koncem 2. světové války a později vlastní samostatně vyvinula i „zaostalá“ Indie. Přibližovací zapalovače pracující na radarovém principu zajišťují explozi granátu ve vhodné výšce nad terénem a tím výrazně lepší střepinový účinek exploze. V případě palby na protivníka v okopech či v měkkém terénu (bláto, sníh) jsou výhody přibližovacích zapalovačů maximalizovány, zatímco účinek granátů s nárazovým zapalovačem výrazně klesá.

Modernizaci zastavila politika. Na Slovensku ne

Návrh na modernizaci prostředku DANA byl předložen v druhé polovině 80. let. Houfnice Ondava dostala nové dělo v délce 47 ráží s dvoukomorovou úsťovou brzdou, přepracován byl systém uložení hlavně i nabíjecí mechanismus. Systém řízení palby prošel výraznou modernizací a umožnil spolupráci s tehdy používaným automatizovaným systémem řízení palby na vyšším stupni. Podvozek byl odvozen z typu Tatra 815 ve verzi VP31 29 265 8x8. Kvůli politickým změnám došlo k výrobě pouze několika prototypů. Další modernizační iniciativy slovenského výrobce se postupně zaměřily na kompatibilitu hlavní zbraně se standardy NATO a nový systém řízení palby.

Systém vz. 77/99 MODAN zlepšil nabíjecí zařízení a snížil počet členů osádky na čtyři. Modernizovaná houfnice dostala výkonný palubní střelecký počítač schopný určit vlastní polohu s přesností na 10 m umožňující samostatné působení jednotlivého děla (vůbec poprvé), případně spolupráci s centralizovaným systémem DELSYS. MODAN používal ještě sovětskou ráži 152 mm, ale hlaveň děla v délce 42 ráží s úsťovou rychlostí 693 m/s umožnila výrazné prodloužení účinného dostřelu, s granátem typu base-bleed (generátor plynů na dně zlepšuje aerodynamické vlastnosti) až 32 km. Vyrobeno bylo 8 ks.

Verze M2000 Zuzana dostala již 155 mm dělo s hlavní v délce 45 ráží odpovídající standardu NATO. U verze 2 z roku 2009 s dělem o délce 52 ráží klesl počet členů osádky na tři a přibyla schopnost palby v režimu MRSI, kdy několik granátů vypálených po různých trajektoriích zasáhne cíl prakticky současně. Věž byla přepracována a těžší vozidlo pohání nový motor Tatra T3B-928.70 o výkonu 330 kW. Elektronické vybavení v zásadě odpovídá modernizačnímu balíku MODAN. Do výzbroje slovenské armády přijali Zuzanu v roce 1998 (16 ks), v roce 2001 verzi M2000G (zadýmovací granátomety, kulomet MG3) přijaly do výzbroje kyperské ozbrojené sily. V základní verzi činí dostřel granátem typu base-bleed 39,6 km, ve verzi 2 až 41 km.

Verze Himalaya firmy ZŤS Špeciál nabídla indickým zákazníkům s většími požadavky na pohyblivost v terénu montáž zvětšené věže se 155 mm dělem o délce 45 ráží a 40 granáty v zásobníku na modifikovaný podvozek tanku T-72M1 s novou převodovkou a motorem, nicméně v tendru uspěli Poláci. Vyroben byl jeden prototyp.

Verze DIANA firmy Konštrukta Defence a polské firmy Bumar Labedy je opět určena pro Indii. Polský podvozek tvoří výrazně modifikované šasi polské verze tanku T-72 - PT-91, označované jako UPG-NG a původně vyvíjené pro polskou houfnici Krab. Zbraňový systém používá houfnici ráže 155 mm současného standardu NATO (hlaveň v délce 52 ráží, dostřel 41 km) a dostal nové vybavení včetně inerciálního navigačního systému, radaru sledujícího rychlost střely, televizní a infračervené kamery a laserového dálkoměru. Dovede zpracovávat digitální mapy.

Verze 152 mm ShKH DANA-M1 CZ firma Excalibur Army je určena pro tendr Armády České republiky. Původní DANA dostala nový systém řízení palby s inerciálním navigačním systémem a balistickým počítačem. Šasi obdrželo nový systém řízení a motor nové turbodmychadlo. Upravena byla kabina a její vybavení. Hlavní zbraň zůstává beze změny, tj. 152 mm kanónová houfnice s délkou hlavně necelých 37 ráží a maximálním dostřelem 20 km.

Původní DANA již patří minulosti

Prostředek DANA jako všechny ostatní zbraňové systémy začal zastarávat v okamžiku, kdy opustil rýsovací prkno. Četné slovenské modernizace ukazují, že vývojový potenciál byl značný, avšak kvůli politickému vývoji zůstal v ČR nevyužit. V době definitivního ústupu od strategie souvislé fronty tvořené početnými mobilizovanými jednotkami, a také ve věku kontrabaterijních radarů, představuje maximální dostřel děla mnohem podstatnější ukazatel než v minulosti – určuje jeho efektivitu na bojišti, kde jsou cíle mnohem vzácnější než dříve a dělí je velké prostory, ale také šanci na přežití. Původní DANA s dělem ráže 152 mm neodpovídajícím ani standardu NATO ze 70. let je dnes zastíněna i modely odvozenými od jihoafrické tažené 105 mm houfnice G7, v oblasti dostřelu, přesnosti i účinku v cíli. Karel Dolejší Výkřik: K oddílu Dám dělovou ránu? Dana a jihoafrický „nosorožec“ G6 Rhino dlouho tvořili jediné zástupce samohybných houfnic na kolovém podvozku. Vzhledově i funkcí připomínají pásové předky. V novém tisíciletí se přidaly prostředky koncipované jako kombinace houfnice a nákladního automobilu. Teprve čekají na testování ve skutečném boji. 


Literatura, zdroje:

Tanková a automobilová technika v české a slovenské armádě (autor neuveden). Praha 2003

Zupko, Š., Zupko, J.: Obrnená technika 1944 - 2001, Výroba v Slovenskej republike. Bratislava 2002

http://www.excaliburarmy.com/

http://www.kotadef.sk/

http://www.ztsspecial.sk/

(Text vyšel v dubnovém vydání časopisu Zbraně nakladatelství Extra Publishing.)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.5. 2016