Valit kuličku nepochopení – příkaz pusté doby
18. 4. 2016 / Václav Dušek
Byly doby různé – přečasto hrůzné, jak říkával klasik Jan. Jít s většinou se prý vyplácí krátkodobě. Nevím. Většina mě děsila v družině, ve škole; slavné máje a bojová hesla pro ty, kdo drželi vesla – a šup s ním do kriminálu, na šibenici, kdo nejde s námi, jde proti nám, my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova... kolik ubohosti obsahuje většinový názor, jak těsno v lebkách myslitelů zkaženého dobra!
Kdo páchá zlo, nemusí být ještě potrestán. Sudety a další země napity krví bližních. Po válce táhli neochvějné pluky mstících mizerů za majetkem i prospěchem. Hnali se hrdinové do hor, podhůří a brali plnými hrstmi – dobrý Němec, mrtvý Němec. Dosídlenci, pochopitelně ne všichni, rabovali, kradli, tlačili před sebou hovniválské kuličky; dávno odpočívají na věky věků, do nebe se nedostali, peklo se jich bálo. Čas všechno zahojí. Cukrování se pěstuje v časech zlých. Slávek Štoura o tom ví mnohé.
Synové a dcery přistěhovalců zakořenili v chudém kraji, sužovaném velkokapacitní těžbou hnědého uhlí, chemickými mlhovinami, v kraji, kde bez práce nejsou koláče – jenže, ona není práce, holobradi, kapišto?! Hysterické obludy podpalují mrzké vášně a nejraději by přepsali od základu umazanou historii. Domácký binec kamuflují – partajnická náruživost nezná mezí a co ji omezí? Například více jak třista milionů, které socanstvo má vyplatit advokátu bývalých chudých. Ouha, nářek a vytáčky. Však zákon ohneme, ukoveme k obrazu socdemáckému – zákony ctíme, ale... Jo, vážení, za blbost se platí, jak známo od nepaměti. Hudrujte, vyšilujte, ale plaťte!
Uf, zle matičko, zle! Pamatujete ještě, jak se linuly ubohá říkadla v dinosauří době pokroku? Kdo má dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Ve fabrikách pracující ve střehu, ostříhali dělníci neposlušného kluka – honička na máničky vábila majitele křehkých mozků. U nás i předtím ještě mašírovali ulicema pásci, sajdky, chuligáni, různá svoloč k převýchově.
Svatá prostoto! Nebo sprostoto? I dneska máme spoluobčany, kteří chtějí rozhodovat o vhodnosti vybraných kusů. Kuberovské Teplice, zvané Kuberovo pod horama, přivolaly do lázeňského ráje, kdysi světoznámé Malé Paříže, arabskou klientelu; lázeňství představuje významný podíl na rozkvětu města.
Matka, o které bude řeč, jako by vypadla Alfredu Jarrymu z dramatického pera. Napsala dopis řediteli gymnasia, ve kterém žádá, aby vyloučil ze školy muslimku Eman Ghaleb. Tahle mladá slečna uspořádala očistný víkend, kdy arabští lázeňáci uklízeli nepořádek, který po nich zůstával. Slečna s šátkem považuje naši zemi (i její zemi) za domov. A pokud vyjde nařízení, že nesmí šátek nosit, nosit ho prý nebude. Jemenská dívka je už dívkou českou řadu let! Můžeme čekat, že pohoršená matka, poplašná trouba, začne požadovat, aby do školy nechodili žáci křivonosí, modoocí, černovlasí, podměreční a nadměreční...
Dobře, že ředitel gymnasia nepodlehl tlaku, volání divočiny, a nenechal se zastrašit matičkou hrdinkou zpod hor Krušných. Hanba šiřitelům nesnášenlivosti, třikrát hanba těm, kteří si vyhřívají půlky a zadělávají na volební bramboračku vyšperkovanou zhusta čirůvkou mýdlovou, mochomůrkou červenou a dalšími indegriencemi k věčnému zapomenutí; opatrnosti nikdy nezbývá. Hulvátsví úspěšně kvete. Červenofialové tváře, z alkoholického slabikáře, fouňové, co mají zmáknutý svět a okolí podněcují strach, nenávist a nevědomost. Začnetě konat: Kdo nepřijme zákony a kulturní hodnoty naší země, musí odejít zpátky domů. Ten, co nemůže prokázat totožnost má smůlu. Kdo přijme a splní základní podmínky, stane se plnohodnotným občanem Česka – nebo Czechie, nebo...
Byly doby různé a lidé v nich lavírovali od dobra ke zlému a opačně. Doba nedoba, ale důležité je lidství. Domů pozveme bez okolků Eman Ghaleb. Proč? Je naše. Chce být naše. Pamatuji zlá léta – otec umístěn v převýchovném táboře Lešany, sousedé matku uráželi, v zimě nás polili vodou - ó, to byla legrace, souzi! Když potom zavřeli sousedy, nastal pláč, dojímání, přivolávání všechh svatých. Než přibouchnete komukoli dveře před nosem, poznejte ho – i pro klid vlastní duše.
Hezké dny přejeme, Eman Ghaleb.
Vytisknout