Neoliberalistická ideologie je zdrojem všech našich problémů

18. 4. 2016

Neoliberalismus je tak všudypřítomný, že ho málokdy vůbec poznáváme jako ideologii. Máme tendenci akceptovat, že tato utopická víra je neutrální silou: svého druhu biologickým zákonem, jako Darwinova teorie evoluce. Avšak neoliberalismus vznikl jako vědomý pokus změnit lidský život a přesunout moc na jiné místo.

Neoliberalismus vidí konkurenci jako základní charakteristiku lidských vztahů. Nově definuje občany jako spotřebitele, jejichž demokratická volba je nejlépe realizována kupováním a prodáváním, procesem, který odměňuje schopnosti a trestá neefektivitu. Tvrdí, že "trh" dokáže poskytnout výhody, které plánování poskytnout nedokáže.

Pokusy omezovat konkurenci jsou interpretovány jako něco, co omezuje svobodu. Daně a regulace se musejí minimalizovat, veřejné služby musejí být zprivatizovány. Odborové organizace a jejich vyjednávání se považují za zkreslování trhu, které brání vzniku přirozené hierarchie vítězů a poražených. Nerovnost je ctností: je to odměna za vytváření bohatství, které prý pak klesá i do nižších vrstev a odměňuje všechny. Snahy vytvořit rovnější společnost jsou kontraproduktivní a morálně ničivé. Trh zajistí, že všichni dostanou to, co si zaslouží.

Internalizujeme a reprodukujeme tuto ideologii. Bohatí si tvrdí, že získali své bohatství v důsledku svých zásluh. Ignorují skutečnost, že ho získali v důsledku osobních výhod - vzdělání, dědictví či příslušnosti k určité třídě. Chudí se sami obviňují, že jsou chudí, obviňují se z osobního selhání, i když nemají možnost změnit svou situaci.

Ignorujme skutečnost, že existuje strukturální nezaměstnanost. Jestliže jste nezaměstnaný, je to proto, že nejste dostatečně podnikavý. Ignorujte skutečnost, že nemovitosti jsou absurdně drahé - pokud máte obrovský dluh na své úvěrové kartě, je to proto, že jste neodpovědný a neschopný. Ignorujme skutečnost, že vaše děti už nemají u školy dětské hřiště - pokud ztloustnou, je to jejich chyba. Ve světě, v němž vládne konkurence, se ti, kdo zůstávají pozadu, sami definují jako ti, kdo prohráli.

Důsledky, jak dokumentuje Paul Verhaeghe ve své knize What about me? (A co já?) jsou epidemie sebepoškozování, poruchy ve stravování, deprese, samota, úzkostné stavy a sociální fóbie. Možná není překvapivé, že Británie je nyní hlavním městem samoty v Evropě.

***

Výraz "neoliberalismus" vznikl na schůzce v Paříži v roce 1938. Definovali ho dva muži, Ludwig von Mises a Friedrich Hayek. Oba to byli emigranti z Rakouska a považovali sociální demokracii, jakou realizoval Franklin Delano Roosevelt, a vznik britského sociálního státu za projevy kolektivismu, které byly pro ně stejně nebezpečné jako nacismus a komunismus.

Ve své Cestě do otroctví, která vyšla r. 1944, argumentoval Hayek, že vládní plánování nutně povede k totalitní nadvládě. Řada lidí nalezla v této knize příležitost, jak se osvobodit od regulace a od placení daní. Když Hayek r. 1947 založil první organizaci, která začala šířit doktrínu neoliberalismu, Mont Pelerin Society, podporovali ji finančně milionáři a jejich nadace.

Vznikla tak transatlantická síť akademiků, podnikatelů, novinářů a aktivistů. Během svého vývoje se neoliberalismus stal křiklavějším. Hayekovo původní přesvědčení, že by vlády měly regulovat konkurenci, aby nevznikly monopoly, bylo u Američanů, jako byl Milton Friedman, nahrazeno tvrzením, že vznik monopolů může být odměnou za efektivitu.

Když se v sedmdesátých letech dvacátého století začala rozkládat keynesianská politika, neoliberální myšlenky vstoupily do mainstreamu. Prvky neoliberalismu, zejména jeho monetaristická politika, byly přijaty vládou amerického prezidenta Jimmyho Cartera a labouristickou vládou Jima Callaghana v Británii.

Když se k moci dostali Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, rychle následovalo to ostatní: Obrovské daňové úlevy pro bohaté, rozdrcení odborů, deregulace, privatizace, outsourcování a konkurence ve veřejných službách. Prostřednictvím MMF, Světové banky, Maastrichtské smlouvy a Světové obchodní organizace byla vnucela neoliberální politika - často bez demokratického souhlasu - většině světa.

Nejpozoruhodnější bylo, že neoliberalismus začaly přijímat i levicové strany - labouristé a američtí demokraté.

Svoboda neoliberalismu je svobodou pro štiku, nikoliv pro malé ryby. Svoboda od odborů znamená svobodu snižovat platy. Svoboda od regulace znamená svobodu otravovat řeky, ohrožovat dělníky, účtovat obrovské úroky a vytvářet exotické finanční instrumenty. Svoboda od placení daní znamená svobodu od přerozdělování bohatství, které osvobozuje lidi od chudoby.

Naomi Kleinová zdokumentovala ve své knize The Shock Doctrine (Doktrína šoku), že neoliberální teoretikové doporučovali využívat krize jako doby, kdy realizovat nepopulární politiku - v době, kdy je pozornost občanů odvedena jinam.

Tam, kde nelze neoliberální politiku zemi vnutit interně, je jí vnucena mezinárodně, prostřednictvím mezinárodních obchodních dohod, umožňujících "vyjednávání o řešení konfliktů mezi státy a investory". To jsou offshoreové tribunály, v nichž si korporace mohou vynutit odstranění sociální a ekologické ochrany. Tam, kde parlamenty hlasovaly proti prodeji cigaret, na ochranu vodních zdrojů před důlními společnostmi nebo ve snaze zabránit farmaceutickým firmám, aby odíraly stát, korporace je za to žalovaly, často úspěšně.

Dalším paradoxem neoliberalismu je, že všeobecná konkurence vyžaduje všeobecnou kvantifikaci a srovnávání. Důsledkem je to, že zaměstnanci, uchazeči o zaměstnání a veřejné služby jsou podrobováni malichernému, ubíjejícímu režimu hodnocení a monitorování, jehož cílem je identifikovat vítěze a potrestat poražené. Doktrína, o níž Von Mises argumentoval, že nás osvobodí od byrokratického plánování, vytvořila noční můru obří byrokratické kontroly.

Neoliberalismus nevznikl jako mafiánský podvod, který měl sloužit jeho tvůrcům, ale rychle se jím stal. Během éry neoliberalismu je hospodářský růst daleko pomalejší než v předchozích desetiletích, nikoliv však pro superbohaté. V éře neoliberalismu vzrostla obrovskou měrou nerovnost v rozdělování příjmů i bohatství.

Privatizace či marketizace veřejných služeb, jako je energetika, vodárenství, železnice, zdravotnictví, školství, silnice a věznice umožnily korporacím zavést mýtná stanoviště před životně důležitým kapitálem a účtovat za něj rentu, buď občanům nebo vládě, za jejich užívání. Renta je další formou nevydělaného příjmu.

Ti, kdo v Británii vlastní zprivatizované či poloprivatizované služby, vydělávají obrovská bohatství tím, že investují málo a účtují uživatelům vysoké ceny.

Financializace má podobný dopad. Jak chudí dále chudnou a bohatí bohatnou, bohatí získávají stále větší kontrolu nad dalším klíčovým kapitálem - nad penězi. Platby úroků jsou svou podstatou transfery peněz od chudých lidí bohatým.

Andrew Sayer poukazuje na to, že během posledních čtyřicet let dochází k přesunu bohatství nejen od chudých k bohatým, ale i od bohatých, kteří vydělávají tím, že vyrábějí nové zboží a poskytují služby, k těm bohatým, kteří vydělávají jen spravováním existujících peněz a vybíráním renty, úroků či zisku z kapitálu.

Neoliberální politika vede k obrovským tržním selháním. Jak na to poukázal Tony Judt, Hayek zapomněl, že nemůže být dovoleno, aby životně důležité služby státu zkolabovaly, což znamená, že konkurence se neuskutečňuje. Podniky si berou zisky, stát hradí rizika.

Čím větší jsou selhání, tím extremnější se stává ideologie. Vlády používají neoliberálních krizí jako výmluvy a příležitosti ke snižování daní, k privatizaci zbývajících veřejných služeb, ničení sociální sítě, k deregulaci korporací a k regulaci občanů. Sám sebe nenávidící stát nyní ničí všechny orgány veřejného sektoru.

Snad nejnebezpečnějším dopadem neoliberalismu nejsou hospodářské krize, které vyvolal, avšak krize politické. Jak se zmenšuje doména státu, zmenšuje se i naše schopnost změnit své životy prostřednictvím hlasování. Neoliberální teorie tvrdí, že můžeme realizovat svou volbu nakupováním. Jenže chudé a střední vrstvy mají daleko menší možnost realizovat svou volbu spotřebitelstvím než bohatí lidé. Lidé ztrácejí svou demokratickou moc. Obrovské počty lidí byly vyloučeny z politiky.

Chris Hedges poznamenává, že "fašistická hnutí si budují svou základnu nikoliv z politicky aktivních lidí, ale z těch, kdo jsou politicky neaktivní, z řad těch, kteří prohráli a mají pocit, často správný, že nemají žádný hlas či roli v politickém establishmentu". Když už nás politická debata neoslovuje, lidé namísto toho reagují na hesla, symboly a city. Pro lidi, kteří obdivují Trumpa, jsou fakta a argumenty irelevantní.

***

Jako komunismus, neoliberalismus je Bůh, který selhal. Avšak tato doktrína se potácí dál, jako zombie, a jedním z důvodů, proč to je, je její anonymita.

Neviditelnou doktrínu neviditelné ruky podporují její neviditelní podpůrci. Pomalu se začínáme dovídat jejich jména. Zjišťujeme, že Ústav ekonomických záležitostí, který v médiích silně argumentuje proti další regulaci tabákového průmyslu, je od roku 1963 tajně financován firmou British American Tobacco. Zjišťujeme, že Charles a David Koch, dva nejbohatší lidé na světě, založili institut, který založil hnutí Tea Party.

Slova, která používá neoliberalismus, často skrývají než že by věci osvětlovaly. Výraz "trh" je pregnantní skrytými mocenskými vztahy. "To, co si přeje trh" je většinou, co chtějí korporace a jejich šéfové. Výraz "investice", jak na to poukazuje Sayers, znamená dvě věci. Jednou z nich je financování produktivních a společensky užitečných činností, druhou je nákup existujícího kapitálu s cílem ho tunelovat a získávat z něho rentu, úroky, dividendy a kapitálový zisk. To, že používáme téhož slov pro různé činnosti, "zakrývá zdroje bohatství" a vede nás to k tomu, že si pleteme vykořisťování s tvorbou bohatství.

Tato anonymita a tento zmatek jdou ruku v ruce s bezejmenností kapitalismu, který nemá vazby na konkrétní lidi ani na konkrétní místo. Model frančíz zajišťuje, že zaměstnanci nevědí, pro koho pracují. Firmy registrované offshoreově v daňových rájích jsou skryty tak složitým a utajovaným režimem, že ani policie nedokáže odhalit konečné vlastníky. Daňová ustanovení podvádějí vlády. Používají se finanční produkty, jimž nikdo nerozumí.

Anonymita neoliberalismu je přísně střežena. Aktivisté, ovlivnění Hayekem, Misesem, a Friedmanem odmítají tohoto termínu používat. Tvrdí, že jsou klasičtí liberálové nebo libertariáni, avšak tyto výrazy jsou zavádějící.

***

Navzdory tomu všemu je na neoliberálním projektu něco obdivuhodného, alespoň na jeho raných etapách. Byla to svérázná, inovativní filozofie, kterou podporovala soudržná síť myslitelů a aktivistů s jasným plánem. Cesta do otroctví se stala cestou k moci.

Triumf neoliberalismu také odráží selhání levice. Když vedla volnotržní ekonomika typu laissez-faire v roce 1929 ke katastrofě, Keynes vypracoval systematickou ekonomickou teorii, která starý systém nahradila. Avšak když se rozložil neoliberalismus v roce 2008, levice nevypracovala ... nic. Proto neoliberalismus dál žije jako zombie. Levicoví a centrističtí myslitelé nevytvořili žádný nový všeobecný rámec pro ekonomické myšlení už 80 let.

Opakované odkazy na lorda Keynese a návraty k němu jsou přiznáním selhání. Navrhovat keynesovská řešení pro krize v 21. století znamená ignorovat tři zásadní problémy. Je obtížné mobilizovat lidi kolem starých myšlenek. Chyby keynesovského řešení, které se vyjevily v 70. letech, nezmizely. A co je nejdůležitější: keynesovské myšlenky nepřinášejí žádné řešení pro náš nejvážnější problém: ekologickou krizi. Keynesianismus funguje stimulováním spotřebitelské poptávky, aby docházelo k hospodářskému růstu. Spotřebitelská poptávka a hospodářský růst jsou motorem ekologické katastrofy.

To, co ukazuje historie jak keynesiánství, tak neoliberalismu, je, že nestačí být proti rozbitému systému. Je nutno být schopen nabídnout přesvědčivou alternativu.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout