Václav Klaus a Jiří Weigl prodávají euroskepticismus pod nálepkou migrační krize

17. 4. 2016 / Petr Andreas

Dostaneme-li se však k tomu, čím přispívá ke skutečnému poznání krize, je „manuál“ velkým zklamáním. Přestože se tváří, že v něm půjde hlavně o migrační krizi a o to poskytnout základní orientaci v ní, jedná se vlastně o popularizační názorový esej, v němž jeho autoři o další článek nastavují svůj euroskeptický postoj. (O ten jinak moc zájmu nebývá: vzpomeňme na balíky projevů, zápisků a esejů Václava Klause, pod nimiž se prohýbají regály prodejen Levných knih.) Sedm z osmi názvů kapitol zdůrazňuje evropský či evropskounijní rozměr fenoménu, závěrečná osmá kapitola vidí v migraci další zástupný důvod pro pokračování evropské integrace. Krize je interpretována jako další z řady selhání Evropské unie a projevů nezodpovědnosti a mocichtivosti „evropských elit“.

To, že se pod mimikrami pochopení migrační krize skrývá kritika Evropské unie, na jakou jsme u Václava Klause a Jiřího Weigla zvyklí, může zčásti vysvětlovat intelektuálně nedbalý způsob výkladu, který autoři zvolili.

Mají-li být komentátoři a publicisté bráni vážně, neobejdou se při své práci bez odvolávání se na ověřená fakta a statistiky. Klaus a Weigl však na tento dobrý zvyk vědomě rezignovali a žádné zdroje necitují ani nečerpají – přiznaně – z žádných statistik. Činí z toho dokonce ctnost: „Nejde nám o akademický text, proto se nesnažíme ohromovat spoustou odkazů na literaturu a na známé autory.“ Nejedná se ale ani o příručku, jež by polemizovala s rozšířenými předsudky, stereotypy a mýty a uváděla tak věci na pravou míru, k čemuž by bylo výzkumů a statistik zapotřebí. Autoři pokračují ve vedení svého dlouhodobého hodnotového sporu o smysl a počínání Evropské unie. Nejde jim o to, aby čtenář získal celkovou představu o příčinách, struktuře a důsledcích uprchlické a migrační krize; zajímají se především o ty její aspekty, které lze využít pro kritiku evropských politiků.

Proto je například pozornost věnována převážně těm příčinám pohybu lidí, které se týkají cíle jejich putování a jimiž podle názoru autorů jsou nezodpovědná politika a prohlášení evropských „multikulturních elit“. Ty jsou tepány za to, že se svou údajnou propagandou „sociálního ráje“ a snahou o sociální inženýrství staly spouštěčem migrace.

Věnují-li se lokálním příčinám pohybu lidí, vidí je obecně v neúspěšném ekonomickém a společenském vývoji zemí Blízkého a Středního východu. Zmínky autorů o Sýrii a Iráku lze spočíst na prstech jedné ruky, s válečným konfliktem je explicitně nespojují; o válečných zónách mluví dehumanizovaně a nepřesně jako o „latentním reservoáru migrantů“.

Souhrnné označování všech putujících lidí za „migranty“ je nejhlubší etickou trhlinou výkladu. Jedná se o podstatný intelektuální lapsus, neboť označení, které staví na jednu rovinu uprchlíky z válečných zón a ekonomické migranty z bezpečných zemí, neplyne z názorových rozdílů mezi oběma autory a těmi, kdo jednotlivé kategorie putujících nesměšují. Autoři totiž mluví jako o migrantech i o lidech, kteří přečkali válku v nejbližší sousední zemi a vrátili se domů, aniž putovali dál.

Z použité terminologie ani neplyne, že by se z uprchlíků stávali migranti v důsledku vábení evropského blahobytu; pouze je patrné, že autoři vnímají přečkání války v sousední zemi jako jakýsi normální stav. Požadují „odmítnout nepravdivé klišé, že přijímání migrantů je pomoc lidem, jejichž život je v ohrožení. V drtivé většině přicházejí do Evropy ze zemí, v nichž jejich život přímo ohrožen není“. Výrazy „uprchlík“ a „běženec“ se vyskytnou pouze v kresleném vtipu Jiřího Slívy, kde se zmatená starší Evropanka ptá na zemi sedící čtyřčlenné syrské rodiny: „Co vy teda vlastně jste? Migranti, imigranti, uprchlíci, běženci, nebo jen Syřani?“

Autoři vědomě i mezi řádky vytvářejí dojem, že masa lidí putuje výhradně za vidinou blahobytu a sociálních dávek. „[S]lyšeli o sociálním ráji, kde jsou peníze (resp. sociální dávky) volně pro každého k dispozici, což je ostatně způsob, jak reagovali před jedním či dvěma desetiletími naši Romové, když putovali do Anglie a Kanady.“

Takováto intelektuální nepoctivost je naprosto neomluvitelná. Motivační faktory lidí jsou samozřejmě jak lokální (válka, bída, bezperspektivnost), tak vnější jako vidina lepšího života jinde či nabídka pašeráků; jednostranné zdůrazňování jednoho druhu motivů svědčí o ideologické předpojatosti.

Oproti tomu když autoři upozorňují, že cílové země by měly dbát na rozlišování příchozích z hlediska jejich statusu na dočasné azylanty a trvalé imigranty, naznačují, že jim o terminologickou poctivost jde. Toto rozlišení je však potřebné pro úvahu o možnostech omezení množství příchozích.

Asi nepřekvapí zjištění, že mnohé Klausovy a Weiglovy závěry a zkratky jako by z oka vypadly výrokům Miloše Zemana: „[M]ožnost integrace miliónů muslimů do evropské společnosti, tedy šance jejich skutečné asimilace, je mizivá“; „pochod, který určitě není náhodným pohybem navzájem izolovaných jedinců, je v mnoha ohledech organizovaný nebo alespoň vědmě umožňovaný a ulehčovaný“; „masivní migrační vlna je srovnatelná s dávnými invazemi ,barbarskýchʻ národů do antického světa“; „Evropa se poté opakovaně musela bránit dalším podobným pokusům (Arabů, Mongolů, Turků)“. Od Zemanova jadrného populismu se liší jen promyšlenou opatrnější rétorikou.

I přes to, že Klaus a Weigl těží z dlouhodobých pozorování evropského procesu, zaujmou nečekanými syntézami a nabízejí alternativní pohledy na věc, jejich kniha není dobrým příspěvkem k tématu uprchlické a migrační krize. Je otázkou, zda je k tématu vůbec relevantní, jestliže se věnuje jen tomu výseku z něj, který zapadá do dlouhodobé agendy autorů. Namísto aby Václav Klaus a Jiří Weigl vysvětlovali a uváděli na pravou míru předsudky, které kolují veřejným prostorem, využívají vlnu strachu, aby šířila jejich vlastní euroskepticismus.

Vytisknout