Bodláky Václava Duška

Inspekční cesta dobrého vojáka

25. 2. 2016 / Václav Dušek

A lidé občas pokřikují, kdo byl a kdo je větší bratr, nám maličkým vrabečkům u hnízd kondořích a orlích, u medvědích doupat a pelechů tygrů usurijských bejvá ouvej. Nemít bratra – výhra. Poslušnost není zdarma. Ani náhodou. Avšak světonátor lze libovolně měnit. Včera ještě lítá v řadách odhodlaných revolucionářů a dnes - mýlila se, kočinda, lhali jí, bídáci. Jeden by zaplakal.

Inspektor hasil v nálevně hněv napitých halamů. I v Rakousku se vše vyzvonilo. Disciplína nulová - tajná policie k smíchu. Svoboda lidská nebyla, není a nebude. Soudy vyhaslé trouby. Fešáci z politických kruhů, nádeníci slova. Melou hubama, pakují se nestydatě, poradí čínským nedoukům, jak přežít, nevědí si však rady s arabášema a muslimákama, těmi hodnými chlapci - uřežou hlavy vybraným mužům, mrkni na video a neomdli; karavana vrahů a obětí šlape pískem k popravišti, vteřina a život vyhasne. Ubijou ženu, věřící hovada. Zákon šária? Děkujeme nechceme. Hlavně nám nezasviňte náš už takhle dost umazaný svět.

Inspektor po čtyřech pivínkách spustil písničku: tyhle ty turkyně, to jsou erc trala, gatě mají podkasaný, smrkají do dlaně, ach jo! U nás máme doložitelné tajemství - operu komickou s hudbou Bedřicha Smetany a libretem Elišky Krásnohorské, povedený kus se hrál i v berlínské Komische oper. My jsme holt kulturní národ, s tím se nedá hnout. I kdysi se čtla moudrosloví. Akorát nebylo tolik významných uměleckých bytostí. A kulturou se nedalo živit - baleríny výjimka potvrzující pravidlo.

Ach, bejvály časy divokých šantánů a prostořekých kabaretů... V dnešních časech se kumštýři vyjadřují k politickému hnojišti a nemusí se obávat odsunu do exilu třeba do Brixenu, stravovat se tam U slona a... V dnešní době se stává, zjistil inspektor, že nepohodlní zmizí v trestnicích a někdy - stane se, zmizí na věčné časy. I dříve stávaly se podivnosti. Sokol Tiersche, později Tyrš, zahynul utonulý v potoku. Říkalo se v politických a policejních kruzích, a nejen tam - že sokola vyprovodil ze světa žárlivý mlynář a o smrti zakladatele spolku kolovaly smyšlenky - nakonec i vy dokážete z milovaného národem učinit odpornou bytost k pohrdání - huby lidem nezavřete. Špinit je lehké, zábavné a nakažlivé. Práci čest a rukám klid.

Inspektor koštoval kořalinky. Nu, pančuje se, pančuje - pančovalo se jaksi vždycky, ale s rozvahou. I bordeláky byly, a viděni v nich političtí trpajzlíci. Dnes koukám - k podivu, bývalý podnikatel v lechtivém průmyslu postřelen do pupíku skupinou z východní tramtárie koná významnou funkci a jeho pravá ekonomická ruka rovněž - tu zrazuje hrubý jazyk galérky, sprostá je jak dlaždič, ale sloužit umí do roztrhání těla. Z takových zrůdiček se líhne šikanující žactvo, které má podporu v hluchoněmých a slepých učitelích, potažmo pavích ředitelích.

Kdysi, za mne, vážení, škola nebyla pro legraci a nejeden žák darebák dostal rákoskou, až promočil gatě. Učitel - mučitel. Ne! Vaše tvarohové povahy hýčkají mizery i záludné dětské vrahy. Vy měknete k radosti tuhých žroutů nezákonnosti - vy nedokážete přiznat strach. Strach není ostuda, ostuda je tápat, lhát, vykrucovat se, vydávat všanc to málo dobrého, co v Evropě máme a riskovat zalití prostoru lidmi povahy nestálé a kruté, což skýtá ošklivou odplatu. Holedbáte se, kolik knih máte v knihovnách, co kniha, gen vzdělanosti - a přitom, četli jste Voltaira, úvahy o Koránu - nemusí se tam měnit ani čárka, žena neznamená nic, jinověrec jakbysmet - a náboženství podporované hrstmi kamenů, klacků, nožů, nesvobody, hnusu...Voltaira nám citoval kaprál v zákopu a brečel. Jo, literatura dojme.

Já četl dvě knihy - o sexuálních praktikách a kuchařku v polních podmínkách. Stačilo. Mnoho písmenek zatemní mysl, z člověka se stane krasoduch. Na valše se pere bez namáčení. Vykuk se přiživí na drbech kolem Karla IV., sám má rozum sotva plcha, kolem stolu rozmarní historici s amatérským ředitelem zeměkoule propírají hrdinu, který položil život ve slovenských horách při povstání - jeho sochu v Praze nechal odstranit starosta se žluklým máslem na hlavě - kradl prý stříbrné příbory u bytné, kolo bych o něho neopřel!

A mudrci, stolní společnosti o tomhle raději nehovoří - přece si nedáme umazat výdobytky plyšové revoluce. Lidi remcali a remcat budou. K ničemu to nevede, ale uleví se v duši, nervy se vrátí do normálu a můžete si se mnou nahlas křiknout: Neblbněte, tady jsou lidi! Jak dlouho? Inspektor se zamyslel. Těžko povědět, věř a víra tvá tě uzdraví, říkala bytná. Víra! Víra je vír - zatočí s tebou a nestačíš se divit. Hlavně, to nechce klid.

Vytisknout