Kdo za to může?

23. 2. 2016 / Pavel Táborský

Různorodé reakce veřejnosti na tragické vyústění dlouhodobého psychického týrání učitelky pražské střední školy několika žáky jsou z mnoha pohledů pozoruhodné. Někteří odborníci se například domnívají, že učitelky a učitelé nejsou dostatečně připraveni na řešení častých konfliktních situací ve svěřených kolektivech. Podle tohoto názoru tak zřejmě schází pedagogickým pracovníkům úplné odborné vzdělání. Jak je tudíž možné, že byli s touto absencí potřebné způsobilosti přijati zaměstnavatelem do pracovního poměru? Pokud však zájemci o práci učitele doloží příslušnými doklady svou aprobaci, pak je na místě zkoumat, zda jim jejich vysoká škola zajistila nezbytnou úroveň psychologických znalostí a praktických dovedností k řízení kolektivu. Posléze případně posoudit, na jaké úrovni probíhá další průběžné vzdělávání a postgraduální studium pracovníků. Nemají zodpovědnost za úroveň přípravy především příslušné fakulty státních vysokých škol?

Další názory na příčiny negativních jevů ve školách upozorňují na absenci kvalitního řízení škol a školských zařízení. Značně symbolická se zdá být skutečnost, že v průběhu posledního čtvrtstoletí se v čele resortu školství vystřídaly téměř dvě desítky ministrů. O jejich odborné způsobilosti k vedení tohoto úřadu se příliš nemluvilo. Pozoruhodný názor, že vedoucí pracovník nemusí být odborníkem v oboru, se někdy uplatňuje i na dalších stupních řízení. Ředitelem školy se může stát na základě konkurzního řízení i uchazeč s nepedagogickým vzděláním.

Zvláště na menších školách často nebývá o tuto vedoucí funkci velký zájem. Dodnes se někdy zcela vážně uvažuje, zda má být ředitel školy pedagog se zodpovědností za řízení výchovy a vzdělávání, nebo manažer s ekonomickým zaměřením. Zvláštní kapitolou jsou pak v některých místech vztahy mezi zřizovatelem a vedením školy. Z mnoha důvodů nebývá žádoucí řešit případné výchovné problémy za účasti nadřízených podle hesla „Co se doma uvaří, to se taky sní“. Má stát prostřednictvím svých nástrojů skutečný zájem na důsledném řešení všech problémů ve školském „systému nesystému“?

Obvykle v souvislosti s nevhodným chováním žáků stále visí ve vzduchu podivná otázka řady dospělých bez očekávané odpovědi: „Co vás vlastně v té škole učí?“. I mnozí rodiče si totiž stále nestihli připustit zásadní podíl na výchově svých potomků. Případné výchovné debakly pak rádi přesouvají na učitele. Škola a její zaměstnanci slouží nezřídka jako ventil špatných nálad rodičů a jejich zástupců. Posilovat vzájemnou autoritu mezi školou a rodinou na základě pravidelné a časté informovanosti se jaksi nenosí. Skutečně řeší všechny státní orgány důsledně všechna porušení příslušných zákonných norem ze strany rodičů?

Děti nejsou a nikdy nebudou malými dospělými a dodržovat specifickou míru jejich postupného poznávání společenských vztahů je naprosto nezbytné. Jestliže se považuje za vhodné neuznávat před dětmi ani autoritu nejvyšších státních představitelů, pak se snadno může uplatnit lavinový princip jednání včetně neúcty k rodičům. Vznikají pak postupně zárodky „ společnosti nespolečnosti“. Když se součástí ovlivňování myšlení a potažmo chování dětí a mládeže stanou snadno dostupné obrovské dávky surovosti, násilí a mravní zvrhlosti prostřednictvím celé řady sdělovacích prostředků, případně jiných zdrojů, bude jejich vliv na psychický vývoj nedospělců značný. Mají ministerstvo vnitra, kultury a další státní orgány málo nástrojů na zasahování při porušování mravní výchovy dětí a mládeže?

Zdravý psychický a tělesný vývoj dětí a mládeže lze také pojistit kvalitní nabídkou zájmových aktivit. Jejich výběr, zejména těch s únosnými náklady, je stále nedostatečný. Ani síť školských zařízení všude nepokrývá poptávku. Základních uměleckých škol je něco málo přes čtyři stovky, domy dětí a mládeže, družiny a školní kluby nemívají ucelený sortiment různorodých náročnějších zájmových činností, a tak prostor pro sebevýchovu a sebevzdělávání je značně zúžen hlavně u dětí staršího školního věku a mládeže. Náhradní pole aktivity bývá mnohdy směrováno nežádoucím směrem. Vzhledem k stoupajícímu počtu neúplných rodin a k dalším aspektům ovlivňujícím kvalitní výchovné působení je na pořadu dne úvaha: „ Nedozrál snad už čas k postupnému zavádění celodenního systému výchovy a vzdělávání“?

Vytisknout