Výběrová slepota západní levice:

"Demokratický konfederalismus", nebo kontrarevoluce?

24. 2. 2016

První fakt je, že Kurdové utrpěli strašnou historickou nespravedlnost. Arabové byli oprávněně rozezleni, když Británie a Francie rozdělily Levantu na ministáty a pak jeden z nich věnovaly sionismu. Ale postosmanské dělení nedalo Kurdům žádný stát - a to v době, kdy Blízký východ strádal nacionalistickou horečkou. Kurdové byli všude menšinou uvnitř hypernacionalistických států.

Během let bylo v bojích mezi Turky a Kurdy zabito odhadem 40 000 lidí, většinou Kurdů. Koncem 80. let genocidní tažení Saddáma Husajna zavraždilo 50 000 - 200 000 Kurdů. V Sýrii, kde Kurdové tvoří asi 10 % obyvatel - neboli zhruba 2 miliony lidí - bylo ilegální vyučovat v kurdském jazyce. Zhruba 300 000 Kurdů (k roku 2011) nemělo občanství a byli tedy vyloučeni ze vzdělávání a zdravotnictví, nesměli vlastnit půdu nebo podnikat.

Zatímco prezident Háfiz al-Asad (Bašárův otec) doma Kurdy utlačoval, pěstoval si dobré vztahy s kurdskými skupinami v zahraničí. To se hodilo do regionální strategie podpory těch, kdo škodí a podněcují nespokojenost, coby pěšáků ve hře proti rivalům.

Lídr na útěku

Asad starší takřka dvě dekády poskytoval útočiště Abdullahu Ocalanovi, zakladateli turecko-kurdské organizace Kurdská strana pracujících, neboli PKK. Asad umožnil PKK využívat části libanonského údolí Bikáa (tehdy pod syrskou kontrolou) k výstavbě výcvikových táborů a heroinových laboratoří (podniku s velkými oboustrannými zisky).

V říjnu 1998 byl Ocalan pod tureckým nátlakem vyhozen ze Sýrie. Utíkal přes několik zemí, než jej turečtí agenti chytili v Keni. Ale většina jeho syrské infrastruktury zůstala na místě. Později byla přetvořena ve Stranu demokratické jednoty, neboli PYD. PYD učila své příznivce, aby se soustředili na boj proti Turecku, nikoliv Sýrii. Místo organizování boje za kurdská občanská a národní práva doma vysílala PYD mladé nacionalisty, aby se připojili k povstání za hranicí.

Tato strana (a také další) sehrála během syrské kurdské intifády v roce 2004 matoucí roli. Na jedné straně mnozí Kurdové spojení s PYD byli zatčeni a mučeni, a někteří za protirežimní aktivity léta vězněni; na druhé straně Kurdové občas hlásili, že PYD pomáhala režimu potlačovat povstání.

Když v roce 2011 vzniklo protestní hnutí, Kurdové tvořili jeho klíčovou součást. Arabští Syřané prokázali svou úctu voláním "Azadi" - což je kurdský výraz pro svobodu. Revoluční lídr Mišál Temmo, který podporoval odpor vůči režimu a sebeurčení pro všechny, označil Kurdy za "neoddělitelnou součást syrského lidu". Režim ho zabil v říjnu 2011.

Mezitím PYD potlačovala Kurdy, kteří protestovali proti Asadovi. V rozhovoru pro naši knihu "Hořící země" si aktivista a humanitární pracovník Sedar Ahmad postěžoval, "Byla to YPG, kdo zastavil naši kurdskou revoluci [v roce 2004], stejně jako to byla YPG, kdo v roce 2011 jednal coby Asadova milice na kurdských územích a mlátil protestující holemi."

V červenci 2012 se Asad pod silným tlakem Svobodné syrské armády spořádaně stáhl z území s kurdskou většinou a předal bezpečnostní instalace PYD. Šlo tedy spíše o předání moci, než o osvobození.

Takže tu byla od počátku zlá krev. Arabové, Turkmeni a někteří Kurdové považovali PYD za kolaboranty s Asadem.

Mezitím Abdullah Ocalan vězněný na ostrově v Marmarském moři četl amerického anarchistu Murraye Bookchina a radikálně změnil rétoriku. Už neusiluje o jednotný marxleninský stát, ale o samostatně se organizující komunity bez hranic, které stát učiní zbytečným.

"Demokratický konfederalismus Kurdistánu není státní systém," napsal. "Je to demokratický systém lidu bez státu." Teorie vypadala jako zvlášť vhodná pro Sýrii, kde oblasti s kurdskou většinou netvoří souvislé teritorium.

Teoreticky, a do jisté míry i v praxi, PYD ve třech syrských kurdských kantonech - Džazíře, Kobani a Efrinu, kolektivně označovaných jako Rojava - zavedla "demokratický konfederalismus". Kantony byly spravovány demokraticky místními a regionálními radami. (Bylo také nepochybným vítězstvím na národní úrovni, že kurdské děti nyní mohou chodit do kurdských škol.) Zdálo se také, že se blýská na lepší časy kurdským ženám. Koneckonců Ženské ochranné oddíly čili YPJ tvoří 40 % vojáků PYD.

Americká podpora

Vcelku vzato, PYD byla velikým vylepšením diktatury strany Baas. A nepřekvapivě radikální a demokratický charakter projektu Rojava získal významnou podporu západních levičáků. Je hanba, že takovou podporu nezískaly samosprávné demokraticky zvolené revoluční rady v arabských oblastech, ačkoliv arabská města byla terčem bezohledných útoků ze země i ze vzduchu. Než "islámský stát" zaútočil na Kobani, kurdské kantony byly ušetřeny bombardování. Západní levičáci vesměs zůstali v blažené nevědomosti o tom, že tyto rady ve čtvrtích s arabskou většinou vůbec vznikly. Viděli pouze islamistické extrémisty - kteří jsou do značné míry výsledkem bombardování. Ideologické klapky na očích a selhání novinářů nesou za západní ignoranci syrských demokratů stejný díl viny.

Současná tendence romantizovat PYD také ignoruje rapidně se rozšiřující propast mezi rétorikou strany a realitou. V praxi jsou direktivy PYD nadřazeny rozhodnutím výborů. Svobodné radiostanice jsou zavírány, alternativní politické strany zakazovány, kritické hlasy potlačovány. PYD si vynutila monopol na pomoc a peníze přicházející do Rojavy a její milice PYD mají monopol na zbraně. Velký podíl bojovníků YPG tvoří turečtí, nikoliv syrští Kurdové (podle některých zdrojů až kolem 50 % - KD). Nucené odvody vyhnaly mnoho kurdských mužů do uprchlických táborů v iráckém Kurdistánu.

Když jsme dělali rozhovor s Núrem Bakírem, učitelem z Efrinu, řekl nám: "Když se režim stáhl z Efrinu a moc převzala PYD, věci se příliš nezměnily. Teror a represe pokračovaly, když se PYD prosazovala silou. Ukončili činnost ostatních politických stran a snažili se vládnout sami. Dvojí standardy PYD a fakt, že spolupracovala s režimem, vedly k tomu, že opoziční síly považovaly Efrin za nepřítele revoluce. To vedlo k trestným výpravám proti Efrinu, jako k nespravedlivému obléhání města, které zdvojnásobilo utrpení občanů."

Takže zlá krev tu byla od počátku. Arabové, Turkmeni a někteří Kurdové považovali PYD za kolaboranty s Asadem. Vztahy se dále zhoršily se vzestupem islamistických extrémistů v rámci povstání. Organizace Ahrár aš-Šám a Džabhat an-Nusra se zapojily do potyček s YPG. Nakonec jednotky PYD s pomocí malých kontingentů FSA vytlačily IS z oblastí kolem hranic u Kobani a Džazíry. A tak tyto kantony propojily, přes území s arabskou většinou.

V kontextu boje s IS PYD uzavřela spojenectví s Ruskem i USA. Lidi hledající kvůli přežití pomoc kdekoliv nelze automaticky vinit. Nicméně je hodno zaznamenání, že někteří "antiimperialisté", kteří syrské revolucionáře odepsali (pokud dostávají americké vojenské konzervy a brýle pro noční vidění) jako agenty CIA sotvakdy kritizují pragmatismus PYD.

Zahraniční intervence

Zatímco píšu, to co přežívá ze syrské demokratické revoluce rapidně prohrává s imperialistickou koalicí ruských letadel a dělostřelectva, íránských vojáků, Íránem podporovaných šíitských džihádistů z Libanonu, Iráku a Afghánistánu a místních sadistických milic. Je tragické, že se PYD k tomuto útoku připojila útokem a okupací arabských měst na severu provincie Aleppo. Může si to dovolit jen v důsledku ruských kobercových náletů, které vyhnaly většinu zbylých obyvatel na sever k turecké hranici.

Nejde o města, z nichž by Kurdové byli vyhnáni v rámci režimní arabizační politiky. Tato oblast byla vždy většinově arabská, proto se PYD nikdy nepokusila vyhlásit zde kanton. Ale nyní PYD využívá změny poměru sil, aby se této země zmocnila a tak spojila kantony do souvislého území, kolem nějž narýsuje hranici. Je nyní jasné, že chce stát, nikoliv "demokratický konfederalismus", a je připravena měnit demografickou situaci a spojit se s fašisty, aby tohoto cíle dosáhla. V tomto směru uplatňuje tvrdou reálpolitiku, jakou státy a státní projekty aplikují vždy. Z perspektivy etnického a národního státu je to velmi dobře pochopitelné. Ale je to také zločinné a naprosto kontrarevoluční.

Propaganda PYD tvrdí, že bojuje s Frontou an-Nusra, ale severně od Aleppa se Nusra téměř nevyskytuje a města, na něž PYD útočí, brání místní z FSA. Nynější akce PYD ve skutečnosti obecně prospívá džihádistům, zejména IS, protože širší ruský plán počítá s obklíčením Aleppa celé provincie Idlíb, aby byli zbylí civilisté vyhnáni, ti kdo kladou odpor byli podrobeni vyhladověním a aby byly zcela zničeny místní lidové výbory a demokratické nacionalistické milice.

Protože Sýrii okupují a čistí cizí mocnosti, konflikt se opět mění, tentokrát ve válku za národní osvobození. Jistě by bylo pro Kurdy a pro všechny lepší, kdyby demokraté přežili, aby se mohli na tomto boji podílet. Jinak jej povedou džihádisté.

Až budou ruský a íránský stát konečně odraženy, Arabové, Turci a Kurdové budou stále obývat tuto zemi. Syrští Kurdové mají nepochybné právo na sebeurčení, na rozhodování o vlastním osudu. Syrští Arabové též. Bojovali za to pět let a budou v boji pokračovat, bez ohledu na okolnosti.

Jednotná fronta

Takže kalkulace PYD se zřejmě nevyplatí. Její součásný přístup je zločinně hloupý a vinu za něj je třeba připsat mnohým. "Oficiální" opozice jistě mohla již dříve udělat mnohem více, aby ujistila Kurdy o právu na autonomii, přinejmenším odstranit z názvu "Syrská arabská republika" výraz "arabská".

Příliš mnoho lidí, zejména ze starší generace, která se drží tradičních politických modelů, pokračuje v uctívání silně centralizovaného (a arabistického) státu. Ale Kurdská národní rada potlačovaná v Rojavě je stále součástí syrské opoziční koalice a Syrskou národní radu vedl kdysi Kurd Abdal Basit Sida. V FSA je mnoho Kurdů, stejně jako v islamistických praporech. Po celé zemi Kurdové pracují bok po boku s Araby na občanském aktivismu.

Je obrovským omylem ztotožňovat PYD se syrskými Kurdy, kteří jsou lidem stejně pestrých názorů, jako kterýkoliv jiný. Dokonce i IS obsahuje velký kurdský kontingent. Lídr útoku na Kobani byl Kurd.

Naděje stojí při těch syrských revolucionářích, arabských, kurdských, turkmenských a křesťanských, kteří bojují ve vzájemné solidaritě.

Zdroj v angličtině: ZDE

Vytisknout