Důstojná oslava 220 let historie i současnosti Národní galerie

15. 2. 2016 / Michal Giboda

Aj Wej-wej je nejpopulárnější světový výtvarník a disident. Pochází z rodiny ve své době uznávaného čínského básníka Aj Čchinga, jenž krátce po Wej-wejově narození byl prohlášen nepřítelem státu a odeslán s rodinou do provincie Xinjiang. Zde žili až do roku 1976, kdy byl otec rehabilitován, a pak se vrátili do Pekingu. Aj Wej-wej tam nastoupil na Beijing Film Academy, ale hned po uvolnění poměrů v čínské společnosti v roce 1981 odjel do New Yorku, kde studoval na Parson’s School of Design. Domů se vrátil v roce 1993 a jeho občanské aktivity mu silně ovlivňovaly život. V květnu 2009 byl po zveřejnění 5 000 jmen obětí zemětřesení v provincii S’čchuan napaden policií a výsledkem byla operace mozku v Německu. Jeho nejvážnějším incidentem s čínskou vládou bylo náhlé zatčení v dubnu 2011 a následné 81denní věznění neznámo kde. Je těžké obecně charakterizovat Aj Wej-wejovu tvorbu, přesahující hranice architektury a konceptuálního umění. Zejména konceptuální umění je reflexí jeho celoživotního boje s čínským komunismem. Dnes učí na berlínské Univerzitě umění jako hostující profesor, ale chce se vracet do Číny; v srpnu 2015 mu byl po čtyřech letech vrácen čínskými úřady zabavený pas.

Aj Wej-wej, Zvěrokruh, foto Národní galerie v Praze

Před Veletržním palácem je do 31. srpna 2016 vystaveno dvanáct soch zvěrokruhu v nadživotní velikosti. Výtvarník je vytvořil v roce 2010 podle plastik, které v 18. století navrhli dva evropští jezuité pro dvůr císaře Čchien-lunga z dynastie Čching. Originály tvořily vodní hodiny na fontáně ve Starém letním paláci v Pekingu, ale vyrabovali je francouzští a britští vojáci během opiových válek v roce 1860. Jejich instalace ve veřejném prostoru je apel spletitého vztahu umění, historie, politiky a čínské národní hrdosti. Nebyla ušetřena ani naše země: svůj protest proti našemu postoji k uprchlíkům projevil výtvarník zahalením soch před vernisáží do zlatých folií, jimiž se uprchlíci zahřívají po plavbě na moři.

V roce 2017 by měl Aj Wej-wej vytvořit dílo speciálně pro Národní galerii, a to v prostorách Velké dvorany Veletržního paláce, kde je dnes umístěna Muchova Slovanská epopej. Ta příští rok opustí Čechy a bude vystavena v Japonsku, Číně a možná i v Jižní Koreji a v USA. Přítomnost Aj Wej-Weje v Praze byla vytěžena více mediálně než umělecky.

El Hadji Sy, Podmořská archeologie, foto Tereza Křenová

Národní galerie v Praze uvádí současné umění Afriky v rámci retrospektivní výstavy senegalského malíře a kurátora El Hadji Sy, který patří mezi přední a zároveň nejvlivnější současné senegalské umělce. Jako malíř, kurátor a kulturní aktivista působí na domácí i mezinárodní scéně. Od počátku své umělecké dráhy se El Hadji Sy často ocitá v opozici vůči kulturní politice senegalské vlády, i když v rozhovoru tvrdí, že Senegal je nejdemokratičtější země světa, protože prezident této země má rád umění. V roce 1985 pověřilo Syho frankfurtské Weltkulturen Museum, aby spolu s německým mecenášem umění a lingvistou Friedrichem Axtem sestavili pro muzeum novou sbírku senegalského umění. Syova spolupráce s frankfurtským muzeem byla obnovena v roce 2014, po získání rezidenčního pobytu, a proto stěžejní část výstavy v Národní galerii v Praze, nazvané El Hadji Sy: Malba – Performance – Politika, zapůjčilo Museum der Weltkulturen ve Frankfurtu. Nicméně v Praze bude představena v umělcově novém podání a v dialogu s tradičními africkými artefakty ze Sbírky umění Asie a Afriky. Ve své současné tvorbě propojuje El Hadji Sy malbu s instalací, performancí a tancem. Důkazem je jeho instalace Marine Archaeology (Mořská archeologie, 2014). Vznikla v Sao Paulu, ale inspirací mu byl téměř 40hodinový let z Dakaru do Sao Paula. Při letu nad mořem si připomněl cestu kolem 5 milionů otroků z Afriky do Brazílie v 16. století. Jak dlouhá a krutá musela být, když jenom deset ze sta otroků dorazilo na brazilskou pevninu. Jejích těla jistě leží roztroušena na mořském dně. Po přistání v Sao Paulu si umělec vypůjčil od rybářů loď a vyplul na moře. Vizualizace budoucího díla není výsledkem čisté imaginace, ale konkrétním emočním vzplanutím, zažehnutým kontaktem s realitou. Rozvlnil lana rybářských sítí a do vln oceánu ukládal mrtvá těla otroků. Jejich marný boj s přesilou vln umocňuje tancem před téměř desetimetrovým obrazem. Výstava El Hadji Syho prezentuje v Národní galerii současné proudy afrického umění v dialogu s tradičními africkými artefakty jako reflexi kulturně-politických otázek. Každý máme svůj kamínek v botě!

Jiří David, Apoteóza

Specifické dílo Jiřího Davida vychází ideově z monumentálního obrazu Apoteóza, který je součástí cyklu Alfonse Muchy Slovanská epopej (apoteóza – nadšená oslava, uctívání, přijetí mezi bohy). Dílo Alfonse Muchy je heroickou ságou historie Čechů a Slovanů, kterou Jiří David reinterpretuje z pozice současného autora se smyslem pro kritickou analýzu. Davidova černobílá verze Apoteózy je aktem dekonstrukce, jež rafinovaně umocňuje zásah do jednotlivých částí kompozice díla formou apokryfů (literárního útvaru používajícího známý motiv k alegorickému nebo parodickému srovnání s výkladem autora). Ohniskem expozice je úzká chodba vymezená z jedné strany Davidovým obrazem a z druhé zrcadlem. Při vstupu do koridoru vidí divák dvě verze obrazu – reálný a imaginární – reinterpretované obrazem Apoteózy v zrcadle. Vybízejí ho zamýšlet se nad geopolitickými a sociálně-kulturními otázkami měnícími se v časové ose více než jednoho století. Je to impuls ke kritickému uvažování o celé řadě závažných politických, ekonomických, sociálně-kulturních, filozofických a sociologických otázek, jež referují o minulosti a současnosti světa, kde se prolínají lokální a globální problémy. Jiří David klade otázky související s přehodnocením významu pojmů, jako jsou domov, vlast, národ, stát, slovanství či historie Čechů. Silně to připomíná knihu Pavla Kosatíka České snění, která je rovněž o hledání české identity, místa Čechů mezi jeho sousedy a o národním povědomí. Apoteóza byla v roce 2015 představena v pavilonu České a Slovenské republiky na 56. mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách a zařazena mezi deset nejúspěšnějších expozic.

Vysoká návštěvnost výstavy Velkorysost je pro Národní galerii tou nejlepší odměnou. Jen výroční vernisáž a koncert ve Veletržním paláci si nenechalo ujít přes 5 tisíc návštěvníků!

Vytisknout