11. 8. 2015 / Jiří Paroubek
V některých článcích v Britských listech týkajících se nepokojů v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem se v poslední době objevila tvrzení, že zadržovat zde cizince a nedovolit jim odjet do Německa a tam podat žádost o mezinárodní ochranu (o azyl) je protiprávní ZDE ZDE, ZDE, ZDE. Zatím ale o oprávněnosti nebo protiprávnosti takového postupu definitivně rozhodnuto nebylo. I v případě, že závěr nynějších jednání bude, že protiprávní je, brzy protiprávním být přestane.
Autor je dlouholetým pracovníkem ministerstva financí České republiky. Není totožný s bývalým předsedou vlády za ČSSD.
Ve sdělovacích prostředcích se v posledních dnech rozvíjí k tomuto problému diskuse, která však není podložena právními argumenty a odkazy na příslušné právní akty. Bylo by proto vhodné se alespoň v hlavních rysech s těmito argumenty a právními akty seznámit. Pokud jde o přemisťování a zajišťování uprchlíků, hlavním právním aktem je tzv. nařízení Dublin III, tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států ZDE. Stanoví zásadu, že v Evropské unii je k řízení o udělení azylu příslušným vždy jen jeden určitý stát. Stanoví to jeho čl. 3 odst. 1. Který stát je příslušný, se zjišťuje v řízení o jeho určení (čl. 20 až 33 tohoto nařízení).
V případě dospělých cizinců ze zemí mimo Evropskou unii, kteří překročili hranice některého členského státu nedovoleným způsobem, je to stát, jehož hranice jako prvního státu EU takto překročili (čl. 13). Proto cizinec, u něhož se neví, jak se do EU dostal, a byl zdržen v Česku, musí o azyl žádat tady a ne v Německu. Jestli azyl nedostane nebo o něj ani nepožádá, obdrží výjezdní příkaz a musí odjet. To pro neúspěšné žadatele o azyl stanoví § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ZDE a § 85b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ZDE To platí i pro cizince, který nepodal žádost o udělení azylu, ač k tomu byl vyzván (§ 54 zákona o azylu).
V Bělé pod Bezdězem však podle toho, co se uvádí ve sdělovacích prostředcích, nejsou odmítnutí žadatelé o azyl, ale vyhoštění cizinci a zejména cizinci, kteří podle citovaného nařízení Dublin III mají být přemístěni do jiného státu Evropské unie. Cizinci mohou být vyhoštěni formou správního vyhoštění (§ 118 až 123a zákona o pobytu cizinců v ČR) nebo jim za trestný čin může být uložen trest vyhoštění podle § 80 trestního zákoníku ZDE. Odsouzení mohou být podle § 350b ZDE a 350c ZDE trestního řádu vzati do vyhošťovací vazby. Nejde tedy o žádné věznění, ale zajištění, aby vyhoštění mohlo být uskutečněno a aby cizinec místo opuštění Česka se někde neschoval.
Podle zpráv sdělovacích prostředků je však nejvíce cizinců, kteří se nacházejí v zařízení v Bělé pod Bezdězem, zajištěno podle čl. 28 nařízení Dublin III. Jsou to cizinci, kteří nemají právo žádat o azyl v ČR, ale v té zemi EU, kterou na své cestě do EU navštívili jako první, v tomto případě asi hlavně v Maďarsku. Odstavec 2 tohoto článku zní: "Členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření." U cizinců, kteří neskrývají, že chtějí do Německa, je to, že u nich existuje vážné nebezpečí, že utečou, aby nemuseli zpátky do Maďarska, téměř jisté. Jejich zajištěni je tedy logickým krokem. Účelem článku 28 a celého nařízení Dublin III je, aby se všichni žadatelé o azyl nesoustředili v Německu, Velké Británii a dalších žádoucích zemích, ale žádali o něj v první zemi EU, do níž se dostanou, a aby těmto cizincům bylo znemožněno se do Německa nebo jiného státu, který není k azylovému řízení s nimi příslušný, dostat. Jejich zajištění je sice logické, avšak v současné době není jisté, že je v souladu s právem.
Oprávněnost využívání článku 28 nařízení Dublin III zpochybnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. června letošního roku, o kterém se v posledních šesti dnech (od 5. srpna, kdy na něj poukázaly Lidové noviny) píše snad ve všech tištěných i internetových sdělovacích prostředcích, které však jen opakují dvě věty, které o jeho obsahu napsaly Lidové noviny. I ty ale stačí stoupencům i odpůrcům přijímání uprchlíků k jednoznačným závěrům. Například poslankyně Černochová říká, že rozsudek je absurdní a není to "nic jiného než byrokratická buzerace hlupců" ZDE. Osmistránkový rozsudek však vůbec absurdní není a je vypracován velmi kvalifikovaně.
Rozsudek je ZDE. Je založen na tom, že není definován pojem "nebezpečí útěku", který používá článek 28 nařízení Dublin III. Podle článku 2 písm. n) tohoto nařízení se totiž "nebezpečím útěku" rozumí "existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout". Zásadní jsou slova "vymezených právními předpisy". Skutečnosti, které se dají považovat za důkaz existence nebezpečí útěku, například to, že uprchlík se nechal slyšet, že chce do Německa, opravdu zatím v žádném právním předpise vyjmenovány nejsou. Neexistence definice nebezpečí útěku vypadá jako jen formální důvod pro nepřipuštění možnosti odvolávat se při zajišťování uprchlíků na článek 28 "dublinského" nařízení, ale v právu je rozhodující, co slova právního předpisu znamenají. Vzpomeňme si na 90. léta a "ducha zákonů", kterým někteří politici argumentovali i proti jejich liteře. Rozhodující jsou slova a úmysl toho, kdo právní předpis schválil, a obé ukazuje na to, že definici nebezpečí útěku bude nutné do našeho práva doplnit. Myslím, že ani Nejvyšší správní soud, kterým má v této věci říci poslední slovo, bude muset tyto argumenty přijmout.
Postup podle článku 28 "dublinského" nařízení však bude brzy legalizován. V Poslanecké sněmovně se ve druhém čtení projednává návrh novely zákona o pobytu cizinců na území ČR, která o požadovanou definici doplní jeho § 129 (ZDE; bod 104 na str. 63 první části dokumentu, odůvodnění je na str. 194). Je velmi pravděpodobné, že návrh novely projde a od podzimu nebude moci být proti postupu podle článku 28 žádných právních námitek.
Takový je tedy právní stav, pokud jde o zajišťování uprchlíků určených k přemístění do jiného státu. Něco jiného ovšem je, jaké by uprchlické právo být mělo. Vždy v dobách, kdy se v nějaké oblasti vrší problémy a postup podle práva na jejich řešení nestačí, vypukají diskuse, jak by se právo mělo změnit. Takovou oblastí je i problematika uprchlíků, která je zvlášť výbušná, protože jednotliví diskutéři zastávají často zcela antagonistická stanoviska a do debaty se postupně zatahují emoce v míře, jaká ani v dnešní době není obvyklá. Na to, aby tato studená občanská válka ustala, však právo nástroje nemá a asi nezbývá než apelovat na aktéry, aby se uklidnili.
Vytisknout17.8. 2015 / Bohumil Kartous
Blahobytně vyhlížející česká rodina u hotelové snídaně v rakouském Bad Gasteinu. Matka a otec okolo pětačtyřiceti, dvě dcery na prahu dospělosti, syn v předškolním věku. Na obrazovce v místnosti běží Euronews a právě vysílají záběry z řeckého ostrova...