Holocaust a to ostatní

25. 5. 2015 / Daniel Veselý

Reakce na rozhovor Evy Lustigové s Martinem Veselovským ZDE

Považuji holocaust za jeden z nejpříšernějších zločinů západní civilizace; jeho děsivě pedantskou průmyslovou mašinérii, často prováděnou bez hnutí brvou a hlubokosáhlých pochybností jejích pachatelů. Uvědomme si ale jednu zásadní skutečnost, že Německo několik let před pádem do nacistického barbarství bylo de facto intelektuálním a kulturním centrem západní civilizace.

Globální kapitalistická krize, poválečné sankce („ponížení z Versailles“) a další aspekty včetně podpory nacistů „vybranými“ západními korporacemi, a to počínaje již 20. lety minulého století (General Motors, Ford…) ZDE, hrály nacistům v čele s neúspěšným maniakálním čalouníkem do karet.

Sám sebe se často ptám, proč má holocaust v historii tak „výjimečné“ místo, jehož bagatelizace či rovnou popírání, jsou v některých zemích kriminalizovány? Může to být třeba tím, že z něj profitovala například „slušná“ americké korporace IBM ZDE masovou výrobou děrných štítků, aby vražedná mašinérie postupovala hladce a efektivně?

Mám za to, že jde o moc ošklivou skvrnu na svědomí západní civilizace, jejíž někteří ekonomičtí i političtí proponenti (třeba děd prezidenta Bushe Jr. a otec prezidenta Bushe Sr. – bývalý americký senátor Prescott Bush ZDE) se podíleli na vzestupu a podpoře Hitlera, který by, alespoň podle mého soudu, jinak stěží dobyl celou kontinentální Evropu.

Nabízí se i otázka, jaká místa mají v „panteonu ultimativních zel“ další, ne tolik „privilegovaná“ zvěrstva, páchaná ať již západní civilizací, či těmi „druhými“, při čemž o zločinech námi „designovaných“ nepřátel, jako jsou notoricky proslulé horory stalinismu, japonského fašismu či maoismu apod. není třeba sáhodlouze psát. Nuže, první kategorie není z logických důvodů nikterak zahlcena; musíme si náš (západní) monopol na lidská práva a selekci mezi krvavými hříšníky ponechat, neboť by naše mravokárství jinak pozbylo významu a smyslu, což už některé z moudřejších hlav dávno prohlédly jako naprosto cynickou a účelovou pózu. Kolos na hliněných nohou ale musí přece jakžtakž stát a potřebuje neustálý přísun nových nepřátel, i kdyby si je musel vymýšlet (někdy sáhne i do vlastních „kádrových rezerv“), aby ospravedlnil své nevěrohodné bytí.

Také, jako Boris Cvek, jsem zhlédl zajímavý rozhovor s dcerou spisovatele Arnošta Lustiga Evou, kde zazněla možná bezděky zásadní obžaloba stávajícího kapitalistického systému poté, co paní Lustigová, která opakovaně navštívila Indii, řekla, že její otec označil to, čeho byl svědkem v Indii, za bylo horší než, co na vlastní oči spatřil v Osvětimi: vyzáblé lidské stíny, které měly na den přibližně tentýž počet kalorií jako vězni ve vyhlazovací továrně na smrt v Osvětimi. Paní Lustigová podle svých slov po své první a druhé návštěvě Indie probrečela tři dny a tři noci, řkouc, že ona a její otec zde byli svědky „hladu a utrpení během míru“.

To je naprosto pozoruhodný postřeh; Arnošt Lustig měl coby očitý svědek příležitost ke srovnání. Někdo by se ale mohl otřást silným nesouhlasem, že nelze porovnávat neporovnatelné – přímé masové vraždy tolik typické pro holocaust s hladovějícími Indy, které nikdo po milionech nehází do plynových komor. Nejde ale tolik o způsob úmrtí (hladovění a smrt hladem jsou přece taky děsivé), nýbrž v obou případech o institucionální záležitost; o establishment, byť ten nacistický byl přirozeně mnohem děsivější, ale zkusme to vysvětlit Indům, krutě strádajícím hladem. Míra krutosti může být srovnatelná už jen tím, že v Indii skutečně nejde o válečný stav, proto s Lustigovými souhlasím.

V této souvislosti se mi vybavily analýzy nositele Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sena. V jedné z těchto prací s názvem Hunger and Public Action ZDE Sen ve spolupráci s ekonomem Jeanem Drèzem srovnával rozdíly mezi ekonomickými systémy existujícími v (demokratické) kapitalistické Indii a totalitní Číně s důrazem na sociální aspekty s překvapujícími závěry, že ve většině těchto faktorů má Čína před Indií velký náskok.

Přestože v Číně za vlády Mao Ce-Tunga v letech 1958 až 1961 vypukl obludný hladomor, jemuž podlehlo téměř 30 milionů lidí (nešlo ovšem o uměle vyvolávané hladomory, jako v případě tzv. Holodomoru v 30. letech minulého století na Ukrajině, či během britské kolonizace Indie, ačkoliv Peking nebyl schopen lidem umírajícím hlady efektivně pomoct a uznat kolosální přehmaty „Velkého skoku vpřed“, jež k hladomoru vedly), od té doby v Číně k žádnému děsivému hladomoru nedošlo. Naopak se ve srovnání s Indií zvýšila dlouhověkost obyčejných Číňanů, došlo k drastickému poklesu dětské úmrtnosti, dětské podvýživy atd., a to díky výstavbě rozsáhlé sítě klinik a zdravotnických zařízení. Totéž platí i o rozdílné úrovni negramotnosti a vzdělávání či distribuci potravin v obou srovnávaných zemích; souhrnně o kvalitě života obecně. Nicméně co se příkladně svobody projevu, slova a tisku nebo existence opozičních sil týče, v těchto ohledech Indie nad totalitní Čínou převládá, jak píší oba badatelé.

Zatímco Indii po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 žádný obrovský hladomor nesužoval (během britské nadvlády v letech 1765 až 1947 při periodických hladomorech zemřelo podle neúplných údajů nejméně 43 milionů Indů ZDE), v porovnání s Čínou - kvůli chatrnému zdravotnictví, špatně fungující distribuci potravin a naprosto podfinancovaným sociálním službám v této zemi převládá přímo hororová podvýživa a hladovění, a v tomto důsledku úměrně vysoká míra úmrtnosti.

To se konkrétně projevuje v tom, že na základě výše uvedených údajů v demokratické Indii zemře o 3.9 milionu lidí ročně více než v totalitní Číně, jak vyplývá ze zprávy obou výzkumníků, kteří dodávají, že každých osm let zemře na následky hladovění v Indii více lidí, než za bezprecedentního hladomoru v Číně v letech 1958 až 1961. Hovoříme o takzvaných „nadbytečných úmrtích“ - (excess deaths).

Oslím můstkem se tedy můžeme vrátit k Arnoštu Lustigovi a jeho dceři a potvrdit jejich slova o tom, že Indie coby „největší demokracie na světě“ je snad ještě horším lidským peklem, než byla Osvětim, potažmo holocaust.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Pondělí 25.5. 2015