Dočká se i Česká republika někdy otevřené občanské debaty o bezpečnostní politice?

18. 2. 2015 / Karel Dolejší

Německo ztransparentňuje proces tvorby bezpečnostní politiky ZDE a nemalou roli přitom sehraje občanská participace. V České republice jde o cosi nevídaného: Nejenom, že zde ministr obrany najímá poradkyni spojenou s katastrofální investicí v Liberci či prosazuje v rozporu se služebním řádem "politicky" povyšovaného kandidáta na post šéfa vojenské policie. Také všechna rozhodnutí o akvizicích i zásadní koncepční rozhodnutí zde stále vznikají mimo dohled veřejnosti, někdy, ale ne vždy, jsou milostivě oznámena, jindy se o nich veřejnost dozvídá se zpožděním a nestačí se divit.

Doba je krizová a umožnit veřejnosti v rozumné míře participovat na vzniku základních bezpečnostních dokumentů státu by mohlo být užitečné. Zvedlo by to zájem o dané téma, stejně jako prestiž resortu, a v neposlední řadě výrazně přispělo k uklidnění alespoň části obav, které si občané s ohledem na nové bezpečnostní hrozby dělají.

Ani v Německu se jistě nebude vše dařit hladce, přinejmenším proto, že rezortní byrokracie si i tam za posledních pětadvacet let zvykla na pohodlný život a naopak odvykla jak zájmu veřejnosti, tak její kritice. Česká republika je ovšem ještě někde jinde, se svými bratrstvy bývalých i současných zaměstnanců a klientských sítí spojených s lukrativními akvizicemi i neméně lukrativními výprodeji nepotřebného i "nepotřebného" materiálu z armádních skladů. Zmíněným sítím se pak mnohé přizpůsobuje ad hoc a takový stav vyžaduje, aby pořádná koncepce buď vůbec neexistovala, nebo přinejmenším byla gumová jako pendrek a dala se použít na všechny potřebné příležitosti coby záminka k přiklepnutí té či oné zakázky.

Na druhé straně nějaký budoucí ministr obrany, který by to s reformou rezortu myslel skutečně vážně, by se mohl v Německu užitečně poučit a v titánském úsilí pohnout olověným zadkem úředního šimla si vypomoci právě váhou hlasu nezaujaté občanské veřejnosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.2. 2015