Češi na nejvyšší úrovni

9. 9. 2014 / Štěpán Steiger

Jestliže se rozhodl, že ruská invaze do Ukrajiny neexistuje -- "doteď nebylo prokázáno, že jde o ruskou vojenskou invazi na Ukrajině, a beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam ruští vojáci nejsou" -- nehodlá na tomto názoru nic měnit. Může jej sice modifikovat -- vyhne se termínu invaze, nahradí jej slovem agrese ("Nepochybuji o tom, že tato agrese má několik podob, mimo jiné například dodávky zbraní a dodávky dobrovolníků, kteří nejsou dobrovolníci") a zůstává tak -- navenek -- na svém. (Škoda, že nejsou s Vladimirem Putinem dost přáteli na to, aby jej ruský prezident pozval k rusko-ukrajinské hranici a mohl ho tak přesvědčit, že ruští vojáci, kteří v ruských uniformách přecházejí na Ukrajinu, tam jdou skutečně pouze trávit dovolenou střelbou na kolegy z ukrajinské armády.)

Pro spravedlnost ovšem musíme dodat, že podle Zemana Ukrajina zatím nečelí ruské agresi. A že ve smyslu této logiky doplnil: "Právě proto plně souhlasím se všemi odstrašujícími opatřeními." Neprozradil, jaká opatření by měla být přijata, kdyby se "prokázalo", že k invazi došlo. Stejně však by se sankcemi počkal, bude-li porušeno v Minsku dojednané příměří. Citáty ovšem opocházejí z předtočeného rozhovoru pro Frekvenci 1 (jenž má být vysílán v neděli 7. tm.), takže se může radovat, že dosud příměří porušeno nebylo. Na vrcholu NATO se tak český prezident projevil jako osamělý vlk, který s ostatními (plně) nevyje.

Jenže: záleží na tom? NATO poskytla dějinná náhoda -- dočasně? -- jistý smysl (viděno těmi, kdo jsou přesvědčeni, že smysl má mít). Ještě před několika týdny měli mnozí komentátoři -- a zdá se, že nejen oni -- zato, že summit vlastně nic skutečně závažného projednávat nebude -- nic takového nebylo na obzoru. Naráz (nečekaně) se však vynořily dva "příběhy": jeden, zeměpisně bližší, který se dotýkal -- v tuto chvíli mohou optimisté mluvit s jistou nadějí zčásti v čase minulém -- evropských členů čili většiny. Ten druhý, podle mého skromného mínění do budoucna hrozivější, geograficky maličko odlehlejší, bylo zjevení Islámského státu. (Jak teprve nedávno konstatovali mnozí "pozorovatelé", byl IS, ještě před několika týdny, než se prohlásil za chalífát, známý jako ISIS, v podstatě ovšem -- jako hnutí - existuje déle, jen pozornosti "mocností" se zjevil poměrně pozdě.)

NATO ovšem i dnes je především projevem minulosti: myšlení jejích představitelů - tak zvaně vrcholových reprezentantů členských zemí -- a činy (lépe řečeno slova) z něj plynoucí ukazují, že organizace vzniklá brzy po válce za situace zcela odlišné dnešnímu světu neodpovídá. Za výrazné či dokonce hrozivé gesto lze považovat např. ustavení vojenské jednotky ("síly") 4000 mužů, schopné nasazení během dvou dnů.

Který "činitel" je však opravdu přesvědčen, že takto odradí Vladimira Putina -- neboť proti komu jinému je takové gesto namířeno? -- od jakéhokoliv dalšího nenásilného, politického postupu, jejž by NATO považovalo za nutné odsoudit?

Ruský prezident se totiž projevil jako vítěz "ukrajinského konfliktu", donutil NATO k reakci, která jeho vítězství potvrzuje, a ukázal tak světu, že co mohou její členové považovat a vůči světu interpretovat jako "zvládnutí situace" (sotva víc), není nic než bublina. Zazářila -- a zhasla.

Je tu sice i "hrozba" -- opatrná, ale hrozba -- že do NATO bude přijata Gruzie. (Prozatím budou na tom vydělávat pouze zbrojaři: nejdřív totiž hodlá posílit NATO gruzínskou armádu.) V tom případě bychom měli počítat s nějakou reakcí Putinova Ruska -- reakcí patrně nevojenskou, nicméně odpovědí. Vzhledem k tomu, že jiné (ostatní) kavkazské země mají, byť z různých důvodů, blíž k Rusku než ke Gruzii, můžeme být na ruskou reakci zvědavi. Nic víc nelze dopředu říct, neboť jestliže žádný "analytik" ani "prognostik" nedokázal povědět, co bude Vladimir Putin podnikat v případě Ukrajiny, dokáže tím méně číci v případě Gruzie.

I na tomto "případě" -- nebo počesku "kauze"? - vidíme zřetelně, že NATO, vzniklé na počátku studené války, uvažuje v 21. století jako v oné minulosti. Nehledá, tím méně nabízí řešení -- nabízí vyhrůžky a zbraně. Máme tedy před sebou v současnosti obraz minulého světa: organizaci, jež je v zásadě už jenom zombie -- chodící nebožtík, předstírající značnou životnost. Na summitu této organizace se mezi účastníky vyskytovala i hlava státu, hájící vlastní představu průběhu konfliktu, jenž ji tam přivedl -- spíš politik než státník -- hlava, která předstírala, že neví, o čem konflikt vůbec je. Tak se představili Češi na nejvyšší úrovni.

Vytisknout