Viktor Orbán: "Starý svět shoří v ohni řemeslné práce"

10. 9. 2014 / Karel Dolejší

A proč by to také dělal? Kořeny politického liberalismu jsou mnohem starší, než liberalismus ekonomický. Islandský Althing (parlament) vznikl v roce 930; anglická Magna Carta zaručující některé osobní svobody pochází z roku 1215. Nic z toho samozřejmě nesouvisí s trhem a kapitalismem. Jedná se o politickou tradici omezování absolutní moci exekutivy, která je na tržní společnosti zcela nezávislá.

Rozlišování politického a ekonomického liberalismu není nějaký kapric sociálních teoretiků, ale velmi důvodný postup. A v jistém smyslu jde o projev nonkonformismu vůči snahám vykládat liberální tradici redukcionisticky, jako cosi, co "od počátku směřovalo" k (neo)liberální ekonomii.

Byla to (jakkoliv omezená) pruská parlamentní tradice zajišťující politické postavení sociální demokracie, co Bismarcka přinutilo rezignovat na pokus potlačit socialisty. Namísto toho "železný kancléř" nakonec položil základy moderního sociálního státu. Podobný postup v Británii prosazoval premiér Disraeli. Oba politici přistoupili na model rozšíření práv pro chudé vrstvy, jejichž politická a osobní práva byla již formálně zaručena a tyto vrstvy se jich zdatně domáhaly.

Tradice začleňování námezdně pracujících do politické společnosti a souběžně s tím zaručování jejich sociálních práv vyústila ve fenomén, který lze pro zjednodušení nazvat "evropský sociální model" a který mimořádně prosperoval v letech 1945-1975.

V dané době byl zmíněný model v zaručování sociálních práv úspěšnější, než jeho východní konkurent, byrokratická diktatura spravující ekonomický systém založený na zabavování nadhodnoty politicky privilegovanými. Pokud se nebudeme fixovat na dvě relativně úspěšné země "komunistického" bloku, NDR a ČSSR, které předchozí kapitalistický rozvoj postavil do zcela jiných startovních podmínek než ostatní sovětské kolonie, úroveň materiálního zajištění a sociálního zabezpečení v "reálně socialistických" společnostech byla opravdu výrazně nižší, než v západních společnostech oné doby. Otázka, proč Poláci, Maďaři nebo Rumuni masově nostalgicky nesmutní za minulým režimem, má vcelku prostou odpověď: Ať už se jim dnes daří jakkoliv, minulost si sotva mohou idealizovat.

Britský sociolog Thomas Humprey Marshall v roce 1949 představil svou koncepci sociálního občanství (o rok později v eseji Citizenship and social class), která teoreticky shrnuje rozšíření liberalismu na námezdně pracující vrstvy. Občanská, politická a nakonec sociální práva jednotlivců podle Marshalla tvoří organický celek koncepce sociálního občanství, která se evolučně vyvinula v západních společnostech. Sociální práva jsou tedy podle Marshalla logickým vyústěním přiznání práv občanských a politických všem jednotlivcům v dané společnosti.

Jednota prosazovaná Marshallem byla rozbita s nástupem thatcherismu, který začal stavět práva občanská a politická proti sociálním. Ideálem neoliberálů se postupně stala pokud možno úplná amputace sociálních práv zaručovaných státem a pokud možno úplná penetrace všech společenských sfér "čistě tržními" vztahy.

Šest let po nástupu největší ekonomické krize od roku 1929, krize, jejíž příčiny nebyly dosud ani v nejmenším odstraněny a jejíž důsledky jsou dále vyostřovány politikou rozpočtových škrtů uvalovanou z Berlína na celou Evropskou unii, se v pásmu hraničních států mezi Německem a Ruskem vyprofiloval další pokus o horthyovské "přizpůsobení" labilní geopolitické pozici malého Maďarska, kromě jiného tím, že se maximálně vychází vstříc stále autoritářštějšímu a imperialističtějšímu Rusku. Je to přitom právě zahraničněpolitický motiv, co má určující význam. Naopak ideologické produkty, které ospravedlňují orbánizaci, jsou při obhajování pokusu udržet neomezenou moc v malém hraničním státě až druhotné.

Viktor Orbán, autoritativní vládce rádoby velkého Maďarska, hovoří o "společnosti založené na práci", avšak konkrétní politika vůči sociálně slabým, která byla za jeho vlády zavedena, je (pokud je to vůbec ještě možné) ještě asociálnější, než jakou uplatňují západní země. Nezaměstnaní jsou v horší situaci, než ve srovnatelných západních zemích, a to ať už jde o příjmy, nebo společenské postavení - de facto byli proměněni v levnou pracovní sílu, jejíž cena už není určována ani tržně, ale byla stanovena administrativně, a to hluboko pod jakoukoliv tržní hladinou. Jestliže jsou kritici západních společností právem znepokojeni například rozsáhlým průmyslem napojeným v USA na mizerně placenou práci vězňů, v maďarské "společnosti založené na práci" se nemusíte ani dostat do vězení, abyste se ocitli v analogickém postavení, jako američtí trestanci. Stačí, pokud se zcela bez vlastního zavinění ocitnete bez zaměstnání. Propaganda se s realitou nepotkává. Je to jen vějička na hlupáky.

Autoritář Orbán se snaží sugerovat, že příčinou současných problémů západních společností je liberalismus. Když se vymezuje proti finančnímu kapitalismu (v žumpě xenofobně nacionalistického uvažování vždy nerozlučně spojenému s židovským prvkem), odvolává se na "práci". Toto heslo a nic než heslo, které je stejně účelově použito, jako "dělník" v propagandě NSDAP, některým středoevropským "levičákům" stačí k tomu, aby v Orbánovi viděli záchranu. Věří, že problém amputace sociálních práv ze sociálního občanství se "vyřeší" odmítnutím občanských a politických práv, zatímco sociální práva údajně zaručí ničím neomezovaný vládce. Nechápou a nechtějí vidět, že samozřejmě není možno udržet si sociální práva, pokud se vzdáte práv ostatních.

Sarumanská politika orbánů vzývající provinciální hurávlastenectví a xenofobii je špatnou odpovědí na některé skutečné a velmi palčivé otázky, které mají zvlášť velkou váhu a indikují zvlášť velké riziko právě v postkomunistickém prostoru s velmi slabou demokratickou tradicí.

Smyslem takové politiky však není skutečně odstranit nebo řešit problémy, proti nimž se vymezuje, ale naopak využít je k maximálnímu posílení vlastní osobní moci a podpoře ekonomických zájmů spojeneckých klanů.

Vytisknout