Jak nepsat

15. 4. 2014 / Karel Dolejší

Připomeňme si, jak se Kleinová ke své "šokové doktríně" vůbec dostala: V roce 1996, tj. před 18 - slovy osmnácti - lety Harlam Ulman a James Wade vypracovali teoretickou vojenskou doktrínu "rapidní dominance" založenou na využití tehdejší zpravodajské a technologické převahy USA k paralyzování protivníka náhlými a nečekanými údery, což mělo destruovat jeho vůli k odporu. Doktrína "rapidní dominance" je vojenskou doktrínou demoralizace protivníka. Existovaly snahy z Ulmanovy a Wadeovy doktríny udělat oficiální doktrínu USA po studené válce, v praxi se však jednalo o menšinový směr prosazovaný zejména politiky neokonzervativní orientace. Ani v Bushově administrativě jako celku neexistovala v této věci jednoznačná shoda.

V hlavním předpokladu se tato doktrína příliš neliší od staré Douhetovy doktríny ze 20. let, jež zase přeceňovala psychologický dopad strategického bombardování. Tak jako Douhetova doktrína, také doktrína "rapidní dominance" se neosvědčila. Hmatatelným příkladem jsou války v Iráku nebo Afghánistánu. V Afghánistánu doktrína "rapidní dominance" selhávala od samého začátku, v Iráku k tomu došlo poté, co konflikt vstoupil do fáze nízké intenzity a pokračoval i v okamžiku, kdy měl podle teoretiků dávno skončit. Nejpozději kolem roku 2007 se s nástupem generála Davida Petraea do velení CENTCOMu prosadila doktrinální změna. Američané se přeorientovali z "šokové doktríny" na "doktrínu protipovstaleckých operací", kterou začínají opět opouštět teprve nyní.

Populární řeči o doktríně "šoku a hrůzy" se ovšem ve větší míře objevily ve veřejném prostoru právě v souvislosti s iráckou válkou. Reklamní průmysl začal doktrínu "šoku a hrůzy" ve velkém vykořisťovat pro vlastní komerční účely bezprostředně v roce 2003. V roce 2007 pak vydala Naomi Kleinová svou knihu The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism, kde původní metaforu rozvolnila ještě podstatně více, než komerční subjekty. V zásadě v ní tvrdí, že politici ve stopách apoštola "volného trhu" Miltona Friedmana vedou s vlastním obyvatelstvem stejnou válku, jakou na přelomu tisíciletí vedli proti zahraničním protivníkům. Využívají prý skutečné či umělé krize k tomu, aby paralyzovali vůli veřejnosti k odporu a prosadili nepopulární politiku. Metaforické použití "šoku a hrůzy" z dílny reklamního průmyslu tedy bylo oportunisticky převzato Kleinovou, sloučeno s "šokovou terapií" aplikovanou v postkomunistických a rozvojových zemích, a použito ještě "metaforičtěji".

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz tehdy ve shovívavé recenzi pro New York Times upozornil, že Kleinová není vědec a ve své interpretaci různých historických událostí z pohledu "šoku a hrůzy" často přehnaně dramatizuje a zjednodušuje. Jiné kritiky ze strany nesympatizujících autorů byly mnohem méně nakloněny přehlížet nedostatky autorčiny argumentace. Mezi hlavní námitky lze počítat zejména poukaz na fakt, že Kleinová často hovoří o neokonzervatismu, ačkoliv zjevně vůbec nerozumí tomu, oč v něm jde; neanalytické směšování makrodoktríny "volného trhu" s "predátorským kapitalismem" na mikroúrovni; nebo vyvracení teze, že bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová údajně uměle vyvolala falklandskou krizi (způsobenou ve skutečnosti překvapivou argentinskou invazí), aby doma porazila odbory.

Jestliže v minulosti Kleinová aplikovala metaforu "šokové doktríny" především na vládní ekonomickou politiku, v dalším kroku k rozvolnění svého pojetí teď tvrdí, že americké plynařské společnosti využívají "šoku" z ukrajinské krize k prosazení zákonů, které jim umožní vyvážet více zemního plynu získaného metodou hydraulického štěpení z břidlicových formací.

Zde je potřeba upozornit, že realistické odhady počítají s tím, že by produkce břidlicového plynu v Severní Americe mohla v roce 2020 pokrýt polovinu vlastní spotřeby. Na konci roku 2011 podle EIA produkce břidlicového plynu pokrývala třetinu vlastní spotřeby Spojených států, zatímco konvenční produkce rychle klesá. Jiné studie poukazují na rychlý pokles výtěžnosti i u břidlicových vrtů a ještě jiné na fakt, že celé odvětví jeví jasné známky investiční bubliny. V roce 2012 produkce břidlicového plynu zdevastovala americké ceny a celému odvětví produkce nekonvenčního zemního plynu hrozí, že se stane ztrátovým. Nicméně produkce břidlicového plynu dlouhodobě nepokryje ani vlastní americkou spotřebu. Optimistická prognóza Carnegie Endowment počítá s exportem nějakého amerického zemního plynu po roce 2020, přičemž ale teprve v roce 2035 by USA vyvážely asi 5% celkové produkce. To samozřejmě nemůže nikoho zachránit - ani producenty, a už vůbec ne evropské spotřebitele. Zrovna tak není pravděpodobné, že by takový objem exportu ekologicky mimořádně "špinavého" břidlicového plynu - pokud k němu nakonec vůbec dojde - mohl výrazně ovlivnit stav životního prostředí, jak se Kleinová obává. Export amerického plynu bude i v případě pro producenty nejpříznivějším marginální záležitostí.

Co je na celé věci ještě pozoruhodnější je fakt, že obě předkládané novely, kvůli nimž Kleinová bije na poplach, mají podle ní využívat "šoku" z ukrajinské krize k prosazení nepopulární politiky. V žádném z návrhů předložených už počátkem března a dost možná zpracovaných už před anexí Krymu ovšem není o Ukrajině, Rusku nebo ukrajinské krizi ani slovo!. Objevují se tam klasické mantry, ale ani jeden výraz "Ukrajina" či "Rusko". Že by šlo více o Světovou obchodní organizaci (WTO), o níž se novely výslovně zmiňují, než o Ukrajinu, o níž se vůbec nehovoří?

Mají plynařské společnosti v USA skutečně zájem prosazovat prodej plynu, jímž nepokryjí ani vlastní spotřebu v Severní Americe, na světový trh, kde jsou ceny v tuto chvíli vyšší? Tak jednoduché to ovšem není, jak ostatně uvádí sama Kleinová. Vybudování infrastruktury potřebné pro export a import zkapalněného plynu je časově i finančně náročné a producenti tedy nemohou počítat s tím, že by "druhý den" po schválení připravovaných zákonů o exportu amerického plynu začali s vývozem do jakékoliv země.

Pokles konvenční těžby v USA je zatím více než kompenzován růstem těžby hydraulickým štěpením, roste však také vlastní americká spotřeba. Je velice pravděpodobné, že než by vůbec došlo k dokončení potřebných infrastrukturních projektů, nebudou už USA vlastně mít téměř co exportovat, protože samy spotřebují v podstatě vše, co vyprodukují. Obě téměř identické novely, o nichž Kleinová píše, prostě jen formálně povolují export amerického zemního plynu do zemí WTO - a nic více. Nenavrhují žádné státní dotace do souvisejících infrastrukturních projektů. Jak by tedy takové projekty byly financovány odvětvím, v němž je řada producentů ve ztrátě, není vůbec jasné. Kde by se potřebné miliardy dolarů na export malého zlomku celkové produkce vzaly? Může takový zákon v praxi producentům amerického plynu vůbec nějak pomoci? Že zřejmě ne? A odkud se tedy bere jistota Naomi Kleinové, že novely jsou právě v zájmu společností Chevron a Shell? Nestaral by se Chevron v souvislosti s Ukrajinou, když už vůbec o něco, právě o zajištění svého projektu tamtéž tlakem na vojenskou pomoc Jaceňukově vládě? Nemůže existovat ještě jiné vysvětlení předmětných novel? Například snaha předkladatelů zavděčit se voličům zmínkami o "tvorbě pracovních míst", k níž ovšem nakonec fakticky nedojde? Nebo skutečný volnotržní fanatismus? Ne, podle Kleinové jsou novely součástí "eskalující protiruské hysterie" využívané ropným průmyslem, a basta.

Obávám se však, že vysvětlování čehokoliv předvařenou vágní hypotézou "šokové doktríny" není v žádném případě dostatečnou náhražkou za skutečné zkoumání tématu. Dokud si někdo nedá práci konkrétně zjistit, od koho berou předkladatelé kritizovaných novel peníze, se kterými lobbisty se stýkají atd., může samozřejmě celý svět libovolně spekulovat, zda "za tím" stojí Chevron a Shell, Scylla a Charybda, židobolševici a sklolamináti, Rothschildové a "vrazi z Wall Streetu".

Ale žurnalistika to nebude.

Vytisknout