Syrská krize: Jak jsou rozdány karty uvnitř amerického establishmentu?

10. 9. 2013 / Karel Dolejší

Do první skupiny patří pro některé jistě překvapivě šéf Sboru náčelníků štábu Martin Dempsey. K jakékoliv intervenci v Sýrii je velmi skeptický, rozumí tomu, co je válka, zná rizika, aktuální stav ozbrojených sil, politické rozhodnutí by podle něj mělo být na Kongresu. Od okamžiku, kdy Obama vyhlásil úmysl provést nálet na Sýrii, se nicméně politicky stáhl do pozadí a jeho vliv je tedy minimální.

Bezradný-spíše umírněný je v syrské kauze především Obama osobně. Tak jako v Libyi nechtěl jít do války, tak jako v Libyi se znovu zalekl možnosti, že bude opozicí označován za slabocha. Jeho příchylnost k intervenci je vynucená, jeho názory se ale teď snadno proměňují, proto i jeho vliv je víceméně pofidérní - po 21. srpnu je soustavně tlačen ke zdi důsledky předchozích nemoudrých kroků a zastánci radikálních názorů.

Spíše militantní je většina "neowilsoniánů" kolem Obamy. Reprezentují je především jeho poradkyně razící v mezinárodní politice mateřské heslo o "odpovědnosti ochraňovat" (responsibility to protect, R2P). Až donedávna to byly zejména ony, kdo prezidenta tlačil směrem k radikálním prohlášením. Poté, co Obama oznámil úmysl intervenovat v Sýrii, však už o nich není příliš slyšet. Je možné, že prostě dosáhly svého. Štafetu převzali jiní.

Tábor jestřábů sestává z radikalizovaných neowilsoniánů a válkychtivých republikánů. Uvnitř administrativy samotné tento tábor reprezentuje ministr zahraničí a uchazeč o demokratickou nominaci v příštích prezidentských volbách John Kerry, který vystupuje velmi emotivně ve prospěch široce pojaté intervence a přejímá názory propovstaleckých a izraelských lobbistů. V Kongresu se jako nejradikálnější projevují republikánští senátoři John McCain a Lindsey Graham. Jejich vliv však zdaleka nedosahuje vlivu Kerryho.

V době po útoku v syrské Gútě a následném Obamově rozhodnutí intervenovat se v zásadě ustálil následující vzorec: Dempsey o svých politických názorech mlčí, Obama dělá to, k čemu sám sebe narýsováním "červené čáry" v podobě použití chemických zbraní donutil, spíše militantní neowilsoniáni také mlčí a pravděpodobně zrovna pracují především na projektu jižní fronty otevřené "umírněnými" povstalci s politickou vazbou na Washington cvičenými v Jordánsku. Nejhlasitěji veřejně hovoří jestřábové, v médiích tedy logicky mají největší prostor a přinejmenším opticky také největší vliv. Kerry se už podřekl, že připouští i pozemní invazi, a pro lidi jako McCain je pozemní invaze dokonce samozřejmostí.

Takže celková dynamika je takováto: Obama se stal obětí vlastní politické hlouposti a postupně také nátlaku stále radikálnějších elementů.

Pokud jde o osud čerstvé ruské (rusko-íránské) diplomatické iniciativy na likvidaci syrských chemických zbraní, je třeba vidět, že naprosto vyhovuje Dempseymu, mohla by vyhovovat Obamovi, který si jejím prostřednictvím může jakoby zachránit tvář, ale nevyhovuje ani jednomu z obou radikálnějších táborů, které tím či oním stylem hodlají docílit vojenské porážky Asada jako předehry k jakýmkoliv diplomatickým krokům.

Proto by se aktuální ruská, respektive rusko-íránská iniciativa mohla prosadit jedině za předpokladu, že se Obama konečně vzpamatuje a změní situaci z poslední doby, kdy postoj USA k syrské krizi převážně artikuluje radikální Kerry a prezident k tomu občas cosi spíše nesmělého a velmi kusého připodotkne.

Pokud se to nestane, odhodlaní příznivci vojenského "řešení" určitě vynaleznou způsob, jak se nevítané překážky zbavit a pokračovat v řinčení šavlemi.

Vytisknout