Moc na vsi, aneb Kronika moravské dědiny

28. 5. 2013 / Karel Dolejší

Města, zejména Paříž, se topila v revoluční euforii a venkovu, jenž toho o "volnosti, rovnosti a bratrství" stejně mnoho nevěděl, pro změnu předepsala přísné dodávky potravin, které tvrdě vymáhala. Podpora revolučního režimu na venkově rychle slábla a byl to teprve vznik císařství, s Napoleonovou konzervativní účelovou aliancí trůnu a oltáře, kdo se mohl o venkov zase jednou skutečně opřít. Ti kdo odmítli poslušnost posledním Bourbonům pak s vlasteneckým nadšením znova odváděli státu i to poslední a na bojišti Evropa umírali v bitvách či v důsledku zranění, jež napoleonská spartánská logistika, která se později v Rusku stane císaři osudnou, neumožňovala v bivacích řádně léčit. Klíčová mocenská konstelace tedy vypadala následovně: Mocný státní aparát legitimovaný nacionalismem, jenž se zaštítil spojením trůnu a oltáře, opřený o podporu venkova, kde stále žila většina obyvatelstva. Byli to rolníci, kdo v převážné míře tvořili kádr napoleonských armád, hlavní opory císařské moci. Nábožensky podbudovaná napoleonská legenda v kulturně inferiorních venkovských oblastech zapustila hluboké kořeny - vždyť i sám uzurpátor, jako ještě mnohokrát později jiní, se prodral k neomezené moci ze zaostalé periferie.

***

Napoleonská legenda měla hluboké kořeny, které zůstaly zachovány i navzdory dvojité vojenské porážce "velkého" Bonaparta. V porevolučních zmatcích druhé francouzské republiky (1848-1852) tak byl Bonapartův synovec Ludvík Napoleon podporovaný spolkem dobrodruhů v historicky první přímé volbě zvolen prezidentem právě hlasy onoho venkova. Vystupoval s programem "návratu starých dobrých časů", tj. posílení vlády, obnovení pořádku, sociální konsolidace a kultu národní velikosti. Už v roce 1851 se však pučem zbavil parlamentního "harampádí" a začal vládnout jako diktátor. O rok později nastoupil na trůn druhého císařství jako Napoleon III. a nechal se pak do této funkce teatrálně zvolit hlasy loajálních venkovanů. Tento "demokratický" postup posléze opakoval ještě několikrát: Dal vždy zcela zřetelně najevo, co chce, a poté vypsal plebiscit, v němž ho jeho politicky zcela naivní a závislí venkované vždy bezvýhradně podpořili. Buržoazní demokracie jim nic neříkala a nijak jejího pádu nelitovali, zato však naprosto věřili kultu císaře. Karl Marx o "malém Napoleonovi" napsal studii Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, v níž na konkrétním historickém materiálu zavrhl vlastní tezi, že stát je nástrojem třídního panství. Za určitých okolností, kdy žádná třída nemá rozhodující převahu, říká Marx, se státní moc může osamostatnit a vystupovat jako utlačovatel všech společenských tříd bez rozdílu. Mytizovaná moc zaštiťující se údajnou národní velikostí přitom nemusí být poddanými hodnocena podle reálných výsledků - koloniální války Ludvíka Napoleona zruinovaly francouzskou ekonomiku, v rozhodujícím střetnutí s Pruskem v roce 1870 "vojenský génius" rychle podlehl a jeho země ztratila postavení vedoucí mocnosti na kontinentě - ale čistě podle kvality prožívání, již kult příznivcům zajišťuje. (Ne, to není vůbec nic postmoderního.) Z druhého císařství se Francie vzpamatovávala až do I. světové války. Klíčové mezinárodní faktory tento režim nedokázal ovlivnit, ekonomice megalomanstvím neprospěl (vytvořil francouzského rentiéra), národní velikost nevzkřísil, ale naopak založil na úpadek - nicméně přes tato jasná selhání měl obrovskou podporu "lidu" téměř po dvacet let, až do okamžiku, kdy velmi snadno podlehl vnější invazi. Politika Bourbonů následovaná podobně přezíravým vztahem revolučního režimu k venkovu se ve svých důsledcích Francii mstila ještě o nějakých sto let později.

***

Při volební účasti 59,11% zvítězil letos v historicky první české přímé prezidentské volbě Miloš Zeman. Hlasovalo pro něj 54,80% zúčastněných, získal 2 717 405 hlasů z 8 435 520 možných. Podpořilo ho tedy celkem 32,21% všech oprávněných voličů.

Pro Zemana hlasovali většinou ti, kdo se v procesu polistopadové "transformace" ocitli mezi poraženými, typicky obyvatelé periferie a venkova, v průměru s nízkým, maximálně středoškolským vzděláním (grafy ČSÚ, KohoVolit.eu). Žádná z relevantních politických stran, zeměřených fakticky především na rozdělování centralizovaných veřejných fondů prostřednictvím manipulovaných veřejných zakázek, těmto lidem nic nenabízí, tito ignorovaní se tedy "vidí" v přímo voleném prezidentovi. Venkov dlouhodobě upadá a politicky se radikalizuje, objevuje se xenofobie, rasismus, sklon podporovat jednoduchá a rázná "řešení" složitých problémů (či "problémů", jako např. "parazitující matky na dávkách" Tomia Okamury).

Za necelých sto dní ve funkci stihl prezident udělat následující kroky:

K tomu doplňuji, že na Žofínském fóru Zeman potěšil betonářskou lobby a dal nepokrytě najevo, že beton má u něj přednost před investicemi do vědy, do lidí i před spotřebou domácností. Ústy vymahače Mynáře nepokrytě vyhrožuje předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Prakticky každý den Zeman poskytuje další a další důkazy, že ve skutečnosti není žádným levicovým politikem.

Miloš Zeman se také ani náhodou nesnaží být prezidentem všech, jak slíbil. Přinejmenším v kauze amnestie, "virózy" či jmenování profesorů už měla veřejnost šanci zjistit, že dokonce i Václav Klaus neblahé paměti dokáže být noblesnější osobou než současný obyvatel Hradu. Konfrontační kurs Zemana ovšem s taktickým ústupem v kauze Putna v žádném případě neskončil a proces uzurpování pravomocí pokračuje. Týká se již agendy ministerstev financí, hospodářství, zemědělství, školství a zahraničních věcí. Naopak spokojen je Zeman s prací ministrů zdravotnictví a životního prostředí, které tedy zřejmě nechá na pokoji.

***

Dříve nebo později bude muset vzniknout široká levopravá "ústavní" koalice zaměřená proti Zemanově snaze hromadit osobní moc. Z taktického hlediska se jistě musí zaštiťovat právním státem, ústavou a akademickými svobodami, což je koneckonců také hlavní strategický průsečík zájmů těch, kdo nestojí o ústavně neodpovědného prezidenta s maximalizovanými pravomocemi. Ale pokud taková koalice ve střednědobém horizontu nedokáže nabídnout promyšlený program rozvoje venkova a neosloví odcizené segmenty voličů periferních, venkovských a bez vysokoškolského vzdělání, které po třiadvaceti letech "transformace" nejsou identifikovány s demokratickým právním státem a jeho hodnoty jim nic neříkají, může doufat i v tom nejlepším případě pouze v dlouhodobý mocenský pat s Hradem. V tom horším případě se pak politické rozhodování pod taktovkou Miroslava Šloufa soustředí v kuloárech Hradčan - a napříště výrazně poklesne počet osob i ideových perspektiv, které budou moci českou politiku ovlivňovat.