Moc na vsi, aneb Kronika moravské dědiny

28. 5. 2013 / Karel Dolejší

Zatímco v nejvyspělejších evropských zemích v 18. století probíhala technologická "revoluce" také v zemědělství, většina kontinentu produkující obilí pro mezinárodní trh se změnami příliš nespěchala. V jedné z hlavních obilnic tehdější Evropy, Francii, představoval hlavní inovaci způsob, jakým postupně posilující státní moc dokázala prostřednictvím systému byrokratické správy venkov ždímat, aby financovala dynastické války. Tak se stalo, že se země postupně prodrala na pozici vojensky nejsilnější kontinentální mocnosti, zatímco její zemědělci hospodařili v zásadě stejně jako o sto let dříve, jen odváděli výrazně vyšší dávky. Žití z podstaty samozřejmě nemohlo trvat věčně - právě proto se venkov stal jednou z rozbušek revoluce roku 1789.

Města, zejména Paříž, se topila v revoluční euforii a venkovu, jenž toho o "volnosti, rovnosti a bratrství" stejně mnoho nevěděl, pro změnu předepsala přísné dodávky potravin, které tvrdě vymáhala. Podpora revolučního režimu na venkově rychle slábla a byl to teprve vznik císařství, s Napoleonovou konzervativní účelovou aliancí trůnu a oltáře, kdo se mohl o venkov zase jednou skutečně opřít. Ti kdo odmítli poslušnost posledním Bourbonům pak s vlasteneckým nadšením znova odváděli státu i to poslední a na bojišti Evropa umírali v bitvách či v důsledku zranění, jež napoleonská spartánská logistika, která se později v Rusku stane císaři osudnou, neumožňovala v bivacích řádně léčit. Klíčová mocenská konstelace tedy vypadala následovně: Mocný státní aparát legitimovaný nacionalismem, jenž se zaštítil spojením trůnu a oltáře, opřený o podporu venkova, kde stále žila většina obyvatelstva. Byli to rolníci, kdo v převážné míře tvořili kádr napoleonských armád, hlavní opory císařské moci. Nábožensky podbudovaná napoleonská legenda v kulturně inferiorních venkovských oblastech zapustila hluboké kořeny - vždyť i sám uzurpátor, jako ještě mnohokrát později jiní, se prodral k neomezené moci ze zaostalé periferie.

***

Napoleonská legenda měla hluboké kořeny, které zůstaly zachovány i navzdory dvojité vojenské porážce "velkého" Bonaparta. V porevolučních zmatcích druhé francouzské republiky (1848-1852) tak byl Bonapartův synovec Ludvík Napoleon podporovaný spolkem dobrodruhů v historicky první přímé volbě zvolen prezidentem právě hlasy onoho venkova. Vystupoval s programem "návratu starých dobrých časů", tj. posílení vlády, obnovení pořádku, sociální konsolidace a kultu národní velikosti. Už v roce 1851 se však pučem zbavil parlamentního "harampádí" a začal vládnout jako diktátor. O rok později nastoupil na trůn druhého císařství jako Napoleon III. a nechal se pak do této funkce teatrálně zvolit hlasy loajálních venkovanů. Tento "demokratický" postup posléze opakoval ještě několikrát: Dal vždy zcela zřetelně najevo, co chce, a poté vypsal plebiscit, v němž ho jeho politicky zcela naivní a závislí venkované vždy bezvýhradně podpořili. Buržoazní demokracie jim nic neříkala a nijak jejího pádu nelitovali, zato však naprosto věřili kultu císaře. Karl Marx o "malém Napoleonovi" napsal studii Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, v níž na konkrétním historickém materiálu zavrhl vlastní tezi, že stát je nástrojem třídního panství. Za určitých okolností, kdy žádná třída nemá rozhodující převahu, říká Marx, se státní moc může osamostatnit a vystupovat jako utlačovatel všech společenských tříd bez rozdílu. Mytizovaná moc zaštiťující se údajnou národní velikostí přitom nemusí být poddanými hodnocena podle reálných výsledků - koloniální války Ludvíka Napoleona zruinovaly francouzskou ekonomiku, v rozhodujícím střetnutí s Pruskem v roce 1870 "vojenský génius" rychle podlehl a jeho země ztratila postavení vedoucí mocnosti na kontinentě - ale čistě podle kvality prožívání, již kult příznivcům zajišťuje. (Ne, to není vůbec nic postmoderního.) Z druhého císařství se Francie vzpamatovávala až do I. světové války. Klíčové mezinárodní faktory tento režim nedokázal ovlivnit, ekonomice megalomanstvím neprospěl (vytvořil francouzského rentiéra), národní velikost nevzkřísil, ale naopak založil na úpadek - nicméně přes tato jasná selhání měl obrovskou podporu "lidu" téměř po dvacet let, až do okamžiku, kdy velmi snadno podlehl vnější invazi. Politika Bourbonů následovaná podobně přezíravým vztahem revolučního režimu k venkovu se ve svých důsledcích Francii mstila ještě o nějakých sto let později.

***

Při volební účasti 59,11% zvítězil letos v historicky první české přímé prezidentské volbě Miloš Zeman. Hlasovalo pro něj 54,80% zúčastněných, získal 2 717 405 hlasů z 8 435 520 možných. Podpořilo ho tedy celkem 32,21% všech oprávněných voličů.

Pro Zemana hlasovali většinou ti, kdo se v procesu polistopadové "transformace" ocitli mezi poraženými, typicky obyvatelé periferie a venkova, v průměru s nízkým, maximálně středoškolským vzděláním (grafy ČSÚ, KohoVolit.eu). Žádná z relevantních politických stran, zeměřených fakticky především na rozdělování centralizovaných veřejných fondů prostřednictvím manipulovaných veřejných zakázek, těmto lidem nic nenabízí, tito ignorovaní se tedy "vidí" v přímo voleném prezidentovi. Venkov dlouhodobě upadá a politicky se radikalizuje, objevuje se xenofobie, rasismus, sklon podporovat jednoduchá a rázná "řešení" složitých problémů (či "problémů", jako např. "parazitující matky na dávkách" Tomia Okamury).

Za necelých sto dní ve funkci stihl prezident udělat následující kroky:

1) Uzurpuje si pravomoci ministerstva zahraničí při jmenování velvyslanců. Prosazování Livie Klausové na Slovensko je zřetelnou odměnou za pomoc ve volební kampani. U Vladimíra Remka, kterého Zeman protlačuje do Moskvy, vzniká otázka, ke které zemi by byl vlastně tento velvyslanec loajální.
2) Mlží kolem Klausovy amnestie, aby z ní vyvinil skutečného autora a svého příznivce Koudelku; za tímto účelem vypouští fámy obviňující z amnestie jiné osoby.
3) Na státní návštěvě Rakouska naznačil, že odsunutí sudetští Němci mají být rádi, protože podle něj mohlo být údajně za vlastizradu několik milionů osob sumárně popraveno. Vymyslel si, že 10% Němců-antifašistů bylo z odsunu vyňato. Ve skutečnosti to byl pouhý zlomek procenta všech německy mluvících obyvatel.
4) Na otvírání Korunní komory se dostavil s "virózou" a choval se naprosto nedůstojně. Zpráva, videozáznam a fotografie obletěly svět.
5) Ve svědectví pro protikorupční policii bagatelizoval kauzu Mostecká uhelná vyšetřovanou na podnět švýcarské strany.
6) Porušil vysokoškolský zákon veřejným oznámením záměru nejmenovat Martina C. Putnu profesorem kulturní antropologie na základě "tajných informací", z nichž se ovšem v praxi nevyklubalo nic víc než absurdní výtka údajné neslušnosti, podle mnohých ovšem ve skutečnosti homofobní předsudek. Model aféry - Bamberg. "Mám tajné informace, které bohužel nemohu zveřejnit." Na Žofínském fóru pak Zeman prohlásil, že "máme nejvíce kulturních antropologů na milion obyvatel na světě, ale bohužel většinou ten antropolog po absolvování jde na úřad práce. A jsou školy, které mají devadesáti, pětadevadesáti procentní uplatnitelnost... dnes již existují zhruba desetileté časové řady této uplatnitelnosti." Zeman nemá v ruce žádná data, jimiž by doložil údajné prvenství České republiky v počtu kulturních antropologů; ve skutečnosti také existují časové řady jen za fakulty, nikoliv za obory, a některé z těch fakult, na nichž se vyučuje kulturní antropologie, mají právě onu zmiňovanou 90-95% uplatnitelnost. Proto spadá tento výrok do nejméně pětadvacetileté časové řady fakticky nepodložených kategorických tvrzení Miloše Zemana.
7) V závěru aféry Putna Hrad publikoval tiskovou zprávu následujícího znění: "Prezident republiky Miloš Zeman přijal ve středu dne 22. května 2013 na Pražském hradě ministra životního prostředí Tomáše Chalupu. V průběhu diskuse prezident vysoce ocenil úsilí ministra životního prostředí v boji proti zeleným fundamentalistům." Konec zprávy. Zeman s Chalupou patrně po skončení oficiálního jednání setrvali v srdečném a soudružském rozhovoru o Chalupově personálním, kompetenčním i finančním tunelování resortu.

K tomu doplňuji, že na Žofínském fóru Zeman potěšil betonářskou lobby a dal nepokrytě najevo, že beton má u něj přednost před investicemi do vědy, do lidí i před spotřebou domácností. Ústy vymahače Mynáře nepokrytě vyhrožuje předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Prakticky každý den Zeman poskytuje další a další důkazy, že ve skutečnosti není žádným levicovým politikem.

Miloš Zeman se také ani náhodou nesnaží být prezidentem všech, jak slíbil. Přinejmenším v kauze amnestie, "virózy" či jmenování profesorů už měla veřejnost šanci zjistit, že dokonce i Václav Klaus neblahé paměti dokáže být noblesnější osobou než současný obyvatel Hradu. Konfrontační kurs Zemana ovšem s taktickým ústupem v kauze Putna v žádném případě neskončil a proces uzurpování pravomocí pokračuje. Týká se již agendy ministerstev financí, hospodářství, zemědělství, školství a zahraničních věcí. Naopak spokojen je Zeman s prací ministrů zdravotnictví a životního prostředí, které tedy zřejmě nechá na pokoji.

***

Dříve nebo později bude muset vzniknout široká levopravá "ústavní" koalice zaměřená proti Zemanově snaze hromadit osobní moc. Z taktického hlediska se jistě musí zaštiťovat právním státem, ústavou a akademickými svobodami, což je koneckonců také hlavní strategický průsečík zájmů těch, kdo nestojí o ústavně neodpovědného prezidenta s maximalizovanými pravomocemi. Ale pokud taková koalice ve střednědobém horizontu nedokáže nabídnout promyšlený program rozvoje venkova a neosloví odcizené segmenty voličů periferních, venkovských a bez vysokoškolského vzdělání, které po třiadvaceti letech "transformace" nejsou identifikovány s demokratickým právním státem a jeho hodnoty jim nic neříkají, může doufat i v tom nejlepším případě pouze v dlouhodobý mocenský pat s Hradem. V tom horším případě se pak politické rozhodování pod taktovkou Miroslava Šloufa soustředí v kuloárech Hradčan - a napříště výrazně poklesne počet osob i ideových perspektiv, které budou moci českou politiku ovlivňovat.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.5. 2013