ČR je laboratorní krysou pro Kalouskovo pokusnictví s vládními škrty

27. 5. 2013

To si ale nemyslí český ani britský ministr financí. Nemyslí si to evropská ústřední banka. Nemyslí si to většina mainstreamových ekonomů. Tito všichni jsou přesvědčeni, že každý příslib vlády, že sníží státní výdaje, strašně potěší všechny pracovníky v soukromém sektoru. Důvěra soukromých podnikatelů rozkvete, protože jednotlivci i byznysmeni předpokládají, že menší státní výdaje povedou k nižším daním. Podnikatelé začnou investovat a to povede k vyššímu spotřebitelskému utrácení a k oživení ekonomiky.

A obráceně: všeobecně se usuzuje, že veškeré pokusy vlád dostat ekonomiku z krize zvyšováním státních výdajů musejí být neúčinné. Usuzuje se, že vyšší státní výdaje dnes povedou v budoucnu k zvýšení daní. To znamená, že se podnikatelé zděsí a omezí investice a výdaje. Ekonomika se dostane do krize.

Dovolte mi odhadnout, co si o tom myslíte, píše dále Larry Elliott. Myslíte si o tom, že je to naprostý nesmysl a že tento druh myšlení nemá absolutně žádnou vazbu na reálný svět. Usuzujete, že neexistují vůbec žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že vládní škrty, prováděné v ekonomické krizi, vedou k čemukoliv jinému než k drastickému prohlubování té krize.

A samozřejmě máte pravdu. Neexistují vůbec žádné důkazy - a nikdy neexistovaly - že vládní škrty fungují tak, jak to slibují politikové, kteří politiku škrtů prosazují tak vehementně. Důkazem toho se stala Británie - stejně jako Irsko, Řecko a Portugalsko - kteréžto všechnu země byly použity jako laboratorní krysy ve snaze dokázat, že vládní škrty fungují a vedou k oživení ekonomiky.

Britský experiment s vládními škrty začal před třemi lety, kdy se dostala k moci současná koalice konzervativců a liberálních demokratů.

V zimě 2008-2009, po bankrotu Lehman Brothers, se začala světová ekonomika zmenšovat rychlostí neviděnou od třicátých let. Vlády se rozhodly, že je nutno proti tomu zasáhnot a zorganizovaly největší expenzi měnové a fiskální politiky, jaká byla kdy realizována. Amerika, Čína i Británie drasticky snížily úrokové míry a oznámily investiční balíky na oživení ekonomiky. Dokonce se přidalo i fiskálně konzervativní Německo.

Tato bezprecedentní intervence centrálních bank a ministrů financí zabránila druhé velké hospodářské krizi, ale proces ozdravování byl začátkem roku 2010 teprve zahájen. A této chvíli se narativ změnil. Jak na to správně poukazuje Mark Blyth v knize Austerity: The History of a Dangerous Idea (Škrty: Historie nebezpečného nápadu), Oxford University Press, krize začala v bankách a teprve, když proti ní zasáhly státy a rekapitalizovaly bankovní instituce, které se octly na pokraji bankrotu, se dluhová krize bankovního sektoru proměnila v krizi zadluženosti států.

S jednou výjimkou Řecka nevznikly finanční problémy západních vlád v důsledku rozhazovačnosti státu, ale byly důsledkem toho, že státní rozpočet obrovskými finančními injekcemi zachránil soukromé banky před bankrotem.

Avšak tento názor byl rychle zpochybněn. Vinu za zadluženost států začaly nést politické a finanční elity. Proč? Částečně je to důsledkem zakořeněného předsudku, že trh má vždycky pravdu a že vlády vždycky jednají špatně. Částečně to bylo důsledkem přesvědčení, že vládní zadluženost by dosáhla nezvládnutelných výšin, kdyby se nezačaly provádět škrty. Částečně to byl způsob, jak zajistit, aby lidé, kteří krizi zavinili, mohli přesunout její břemeno na lidi, kteří žádnou vinu za krizi nenesou.

Italský ekonom Alberto Alesina argumentoval ve své přednášce ministrům financů EU v dubnu 2010, že je nutno zavést vládní škrty. Citoval příklady zemí jako Irsko koncem osmdesátých let, kde to mělo prý fungovat. Na tehdejšího předsedu Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta to udělalo dojem. Stejně tak i na britského ministra financí Osborna.

Blyth avšak ve své nové knize zcela rozdrtil údajné důkazy o tom, že by za posledních třicet let vládní škrty kde fungovaly. Například, v Irsku v letech 1987-89 sice vláda zaváděla škrty, avšak tato čtyřmilionová země vyváží většinu svých výrobků do šedesátimilionové Británie - která tou dobou zažívala velký hospodářský rozkvět.

Blythovi se nepodařilo najít ve dvacátém století jediný příklad, kdy by škrty vedly k oživení ekonomiky.

Ekonomové z Mezinárodního měnového fondu také přesvědčivě rozdrtili tvrzení zastánců škrtů, že škrty fungují. MMF zjistil, že tvrzení, že vládní škrty ochromují růst méně než zvyšování daní funguje jen tehdy, když dokáže centrální banka škrty kompenzovat snížením úrokových měr. Když jsou úrokové míry těsně nad nulou, to prostě není možné. MMF také poukazuje, že škrty jsou daleko škodlivější, když je zároveň provádějí všechny země - což se děje právě teď.

MMF ví velmi dobře, že škrty nefungují. MMF zastává názor, že se Spojené státy z krize vzpamatovaly rychleji než eurozóna, protože Washington zastává přesvědčení, že hospodářský růst vede k snížení deficitu a nikoliv obráceně.

Takže si položme tuto otázku: Kdyby si britský ministr financí Osborne (a český Kalousek) vypůjčil 5-6 miliard liber a investoval to do výstavby domů a bytů a do spravení děr na silnicích, byl by to dobrý nebo špatný nápad? Většina z nás si zjevně myslí, že by to byl dobrý nápad, a právě proto politika škrtů selhala a ekonomické myšlení, které ho podkládá, je nesmysl.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout