Ideologický karikaturizmus

16. 4. 2013 / Lubomír Brožek

Antinomie - anebo jednovaječná dvojčata?

Vtip je v tom, že pokud přijmeme Adornovu premisu (což se nabízí), musíme přijmout i fakt, že námi vnímaná realita je nejenom neuvěřitelně tvárná, ale (a tedy) i téměř neomezeně deformovatelná. Až ke karikatuře. Přiznám se, že nehezký výraz ideologický karikaturizmus (jednoduchými ideologickými tahy vytvářet karikaturu reality) jsem nenalezl. Našel si mne sám a je stále neodbytnější. Naposledy se připomněl v souvislosti s událostmi kolem odvolání ředitele ÚSTRu Daniela Hermana, který byl poněkud zaskočen prostým faktem, že ředitelé čehokoliv (stejně jako premiéři, ministři, náměstci, včetně náměstků Božích a...ano, dokonce i ředitelů institutů) prostě přicházejí a odcházejí. Tak to chodí. Výjimkou ovšem nemůže být ani Ústav pro studium totalitních režimů. Pokud by tomu bylo jinak, působilo by to, s prominutím, poněkud totalitárně, což by konkrétně tomuto ústavu dodalo lehce surrealistický rozměr, neb jeho ředitel by byl papežštější než papež. Pan Nenahraditelný. Jediný znalec pravé reality. Ideolog par excellence, bez něhož se temné kryptokomunistické síly zmocní minulosti jako jednotka rychlého nasazení a dobytí budoucnosti už bude jen banální otázkou času.

Tak tomu samozřejmě není. Dokonce si ani nemyslím, že by to pan odstupující ředitel mohl myslet vážně, ač mocně podporován nejenom svou (odstoupivší) vědeckou radou, ale například i Českou televizí, která už ani nemá potřebu nadstranickost byť jenom předstírat a s ideologickým karikaturizmem, jemuž s veselou nevinností říká vyváženost, nemá sebemenší problém.

Problém je však každopádně v tom, že karikatura, tedy umění propracovat se pomocí zkratky ke kýženému obrázku, není slučitelná s vědeckým bádáním. Je však nesmírně svůdná. Jako každá cesta do pekel, lemovaná dobovým figurkařením, kdy stačí pár tahů a na světě je portrét, z něhož vyplývá (čistě pro ilustraci), že Einstein je odpovědný za atomovou pumu, Marx za gulagy, Freud je iracionální bludař, který se vynořil jako lochneska z hlubin německého romantizmu, Nietzsche nihilista, jenž stvořil nadčlověka jako předobraz destruktivního mýtu, Heidegger -- obyčejný nacista... Prostě blázinec na pokračování.

Za jeho zdmi se prochází Historie. Smutná a trochu šílená. Jako Ofélie, která se zakoukala do vyvolavače zašlých (pečlivě selektovaných) duchů. Uvidíme, co nám zazpívá, když ji dáme pár skotských střiků, v zájmu hygieny ducha krapet vymyjeme hlavu od nánosů pochyb a lidských trablů..., třeba pak porozumí našim notám a naučí se naše písničky pod naší neomylnou taktovkou. Bude sice trochu mimo, ale naše. Pak z ní uděláme mediální hvězdu. Otázka je, jestli pak bude ještě publikum zajímat. A pokud ano, uvěří-li a nebudou se jí smát, jak už to nad karikaturami bývá.

Samozřejmě, je ještě jiná cesta. Netrvat na tom, aby historie skákala, jak právě pískáme. Nepolitizovat jeden historický ústav. I když svého času vznikl ad hoc -- a do jisté míry na politickou objednávku. Nevytvářet kolem něho mlhu spikleneckých teorií. Protože- jestli, jak už jsem také slyšel, s personální změnou vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, stojí a padá šance samotné demokracie, je to ještě větší blázinec, než jsme tušili. Čemuž by nasvědčovalo i poslední prohlášení premiéra, že: "Eskalace situace v Ústavu pro studium totalitních režimů je předzvěstí budoucí vládní spolupráce ČSSD a KSČM."

Premiér Nečas tím opět dokázal, že je vskutku zdatný karikaturista. S realitou si naopak hlavu neláme. Musel by totiž složitými ornamenty obkružovat slib, že jeho vláda sníží nezaměstnanost, která je aktuálně nejvyšší od Velké hospodářské krize (1933), musel by umně stínovat fakt, že vláda prohlašující se protikorupční, odmítla zrušit anonymní akcie a OECD ji kritizuje za přehlížení korupce, musel by barvit narůžovo čirý smutek z toho, že polovina dětí v Klokánku je tam proto, že je rodiče nejsou schopni uživit, musel by znovu osvítit temné barvy "rozpočtové odpovědnosti", která přinesla, kromě devastujícího vlivu na ekonomiku i závratně rostoucí zadluženost (nynějších 45% DPH není tak alarmujících jako samotný trend). Musel by prostě místo laciných floskulí retušovat zatraceně nepříjemná fakta. Snazší je nepochybně vypouštět mýdlové bubliny a tvářit se, že jsou to slova.

Protože kdyby mu osud v současnosti tolik propíraného ústavu opravdu ležel na srdci, věděl by zajisté, že věnovat se vědecké práci je to, oč tu běží. Ne o jednoho ředitele, ale o instituci. Nic více, nic méně. O její vizi, smysl a koncepci. O její realitu. Nikoliv karikaturu. V takovém případě by otázka "Být či nebýt" (v kontextu ÚSTRu) byla zbytečná.

Vytisknout