Felčaři, mastičkáři, drábové, policajti, kantoři...

29. 3. 2013 / Pavel Táborský

Je všeobecně známo, že tradice všeho druhu jsou přirozenou součástí společenské atmosféry. Spoluvytvářejí její kolorit, prostřednictvím různorodých zvyků posilují vědomí příslušnosti ke kolektivu, oblasti, národu. Jejich udržování přispívá k pocitu sounáležitosti a v emoční oblasti k upevňování vyšších citů. Neméně důležitou oblastí je i vztah k povolání a snad tak trochu podvědomě k udržování profesní cti. Někdy s tím ovšem bývá potíž a nemusí se přitom jednat o profese, na které má společnost přímo přezíravý názor. Stává se, že mezi tuto skupinu patří i pedagogové, i když ve výzkumech veřejného mínění bývá zaměstnání učitele řazeno na přední místa důležitosti.

Snad by snahy o obranu a povznesení učitelského stavu měly začít i u zdánlivých drobností. Jednou z těch maličkostí je zřejmě i samotné pojmenování učitele. Nejde přitom o tak nádherně vynalézavé přezdívky, kterými je častují jejich svěřenci. A nejedná se také o sadu zoologických, případně i jiných termínů, které na učitelovu adresu odesílali, odesílají a budou odesílat žáci, studenti, různí a jiní spoluobčané, rodičovstvo zejména. Jde o označení profese učitele tvrdě znějícím slovem kantor, v poslední době víc než časté. Možná, že ono módní užívání starobylého slova souvisí s chvályhodnou snahou nazývat věci pravými jmény, snad zde působí nutkavá potřeba některých jedinců přejmenovávat, přebarvovávat vše, co se dá i nedá. Snad se noví uživatelé modelově zhlédli v oprávněné záměně termínu požárník za hasič. Možná také, že se tímto pojmenováním chtějí neučitelé učitelům "tak nějak lidsky" přiblížit. A samotní učitelé? Obvykle užívají toto slovo víceméně mimoděk jako naprosto přirozenou součást slovníku své profesní mluvy, přičemž je při užívání často patrný jistý žoviální nádech. Nic proti tomu.

V obecném jazykovém povědomí má inkriminované slovo několik odlišných emotivně pojatých tónů. Na prvním místě lze uvést onen profesně užívaný odstín (My kantoři,my jsme my!), nebo ironický, zlehčující odstín vůbec (No jó, vám kantorům se holt daří!), dále význam pejorativní (Co po něm chcete, vždyť je to jenom kantor!), případně funkci slangovou (Bacha,kantor!) a v neposlední řadě nuanci mazlivou, pravda, řídce užívanou (To byl prima kantor!). Jak zřejmo z neúplného výčtu, převažují funkce expresivně negativní!

Slovník cizích slov uvádí u hesla kantor hnedle pět významů. První z nich nás poučí, že se jedná o maskulinum z obecné češtiny s expresivním zabarvením, označující učitele nebo středoškolského profesora. Pozoruhodné jsou i další slovníkové významy.Tak za druhé je kantor zastaralý termín pro učitele, který zároveň řídil kostelní zpěv. Tento obsah pojmu bude asi skutečnosti nejblíže, neboť oněch záležitostí, které kromě učení učitel řídil, bývala často spousta. Třetí význam skrývá označení zpěváka, který sám, nebo s několika dalšími kantory (popř.sukcentory -- tj.pomocníky) zpívá některé části bohoslužebného zpěvu.

Zda je tento význam skrytou narážkou na to, že kantor vždy spolu s několika dalšími zpíval písně toho, jehož chleba jídával, není známo. Čtvrtý význam uvádí, že kantor je židovský církevní zpěvák, a pátý, že je to jeden z dignitářů kapituly. Což ovšem bude naprosto zastaralé významové pojetí, neboť onen termín z oblasti církevní hierarchie označuje velebnost a důstojnost, případně beneficium, čili určité právo na určitý úřad a požitky s ním spojené. A to se učitelů dodnes příliš netýká.

Z uvedených skutečností vysvítá, že používání profesního označení kantor nemusí být ani zdaleka jednoznačné. Zvlášť obludně působí přechýlení(kantor-kantorka-kantůrčice), zdrobnělina kantůrek (kantůrče), nebo výraz zhrubělý -- kantořisko. Lépe na tom není významově ani frázovité spojení slov "řadový kantor".

Pokud konjunktura užívání slova kantor sama časem neopadne, nebylo by od věci, kdyby se začala užívat další obdobná pojmenování i pro ostatní profese. A tak by lékařům bylo záhodno přezdívat felčaři, lékárníkům mastičkáři, fyzikům silozpytci, bankéřům keťasové, novinářům, kteří si v označení kantor přímo libují, písaři, nebo raději pisálkové.

Učitelé by však neměli být zlomyslní a vztahovační. Raději by se sami měli v osobním slovníku držet krásného českého slova učitel. On takový kantor bývával chudák. Moc toho neuměl, jako vysloužilý voják nemíval všechny údy v pořádku, žebrával o sobotáles, musel prohrávat mariáš se starostou a farářem, odesílat ponížené supliky vrchnosti, hrávat kasace paní kněžně a navíc ještě samou radostí zpívat na kůru.

Snad právě proto nazvala Božena Němcová svou vzpomínkovou povídku na světlou kantorskou výjimku prostě: Pan učitel.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.3. 2013