Odkud přijdou pozitivní devianti?

18. 3. 2013 / Martin Víta

Málokdo si v polistopadové době kladl otázku, jaké budou morální profily těch, kteří se aktivně chápali po moci -- ať už ekonomické, tak politické. Nedostatečné dořešení těchto otázek vedlo k tomu, že řada lidí si v poslední době čím dál častěji klade otázku "kvůli tomuhle jsme cinkali klíči?!".

A kdo si v současné době klade otázku, jaké budou morální profily těch, kteří se dostanou na místa dnešních politických šíbrů a mocenskopolitických klik?

Nedostatek slušných lidí na všech úrovních státní správy i v podnikání

"...aneb, když slušní lidé do politiky nepudou, tak tam nebudou." Fakt, který je až odpudivě triviální. V Čechách lze obecně pozorovat nízký zájem o aktivní vstup do politiky ze strany "slušných" lidí -- nikoliv zájem o věci veřejné, nýbrž o aktivní zasahování do chodu těchto věcí.

V Čechách totiž převažuje názor, že slušnost se snoubí s výraznou mírou neprůbojnosti. Tento názor však z hlediska utilitarismu je morálně vadný, neboť zjevně vede k tomu, že bezskrupulózní menšina si osobuje čím dál větší právo ovlivňovat charakter veřejného prostoru -- stačí se rozhlédnout kolem sebe.

Tento přístup je mimochodem jednou z hlavních příčin neutěšeného vývoje po listopadu 89. Divoký "kapitalismus" mohl vzniknout jen vinou tichého přihlížení většiny "slušných". O nejrůznějších nekalých praktikách na všech úrovních velmi často věděla řada lidí, ale málokdo byl ochoten podniknout alespoň nějakou protiakci (spolupracovníci, účetní, auditoři, ...). Když tuneláři promýšleli a realizovali drzé plány, kolik lidí vážně přemýšlelo o tom, jak jim vytvořit silnou konkurenci? (Slušný člověk se vyznačuje mj. tím, že má čisté svědomí. A řekněte, kdo z vás to má...?)

Je třeba nyní zcela otevřeně říci, že být slušný ("= slušný a neprůbojný") možná stačí v situaci, kdy společnost, trh a veřejná sféra fungují korektně, nicméně tento přístup je naprosto nedostatečný v situaci, kdy veřejná správa funguje defektně -- vede totiž ke zhoršování celospolečenské situace. V této kritické situaci je zapotřebí na všech úrovních přiložit ruku k dílu, nikoliv postupovat stejně, jako by množství společenských problémů bylo menší.

Rovněž je zapotřebí redefinovat slušnost jako kombinaci (původní) slušnosti a osobní aktivity a nasazení ve směru k věcem veřejným. Pokud za dnešní situace lidé nevěnují část svého času i vlastních prostředků k nápravě veřejného prostoru, nelze očekávat smysluplné zlepšení současného stavu. Mnozí lidé jednají tak, jak by jednali, kdyby žili ve fungující demokratické zemi s vysokou kulturou politického, resp. veřejného života. A rovněž by jednali stejně, kdyby se situace v naší zemi změnila k horšímu.

Každý by měl být schopen odpovědět na otázku, čím přispívá k nápravě, každý by se měl vžít do role rodiče, jehož se děti ptají, komu mohou "vděčit" za tak mizernou společnost.

Tradiční reakce podle hesla "jako jednotlivec nezmůžu nic" vychází z pokrouceného vnímání věcí z dob normalizace -- a předávají se z generace na generaci dál. A přitom moc nejsilnějších politických stran vychází z onoho agregovaného "nic" (podobně jako moc mobilních operátorů: jejich vliv vychází z velké části ze souhrnu příjmů od drobných zákazníků).

Je pozoruhodné, že naprostá většina vlivných (i v pozitivním smyslu) se postojem, že jedinec nic nezmůže, prostě neřídí -- a chytila se nabízené příležitosti. Výše napsané však nemá být chápáno jako obhajoba primitivního a naivního rádobyheroismu.

Především, konstatování, že "jedinec nic nezmůže" není typicky opřeno o věcné argumenty -- toto konstatování je možné vyslovit až po analýze toho, co lze dělat a po vyčerpání baterie všech těchto možností. Většina těch, kteří tuto větu z úst vypouštějí, je inhibována předposraností a pasivitou (či spíše pohodlností), takže zpravidla nevyzkoušejí žádné reálné možnosti náprav a věta "jedinec nic nezmůže" je jen vyjádřením vlastní neochoty věci měnit a vyviněním sebe sama, nikoliv odrazem skutečného stavu věcí.

Každý jedinec má schopnost sdružovat se do skupin, analyzovat své možnosti a racionálně vybrat problémy vhodné velikosti k řešení. Řešení malého problému na úrovni obce, městské části či úzkého problému na celostátní úrovni atp. má kromě bezprostředního významu ještě další vedlejší pozitivní efekt -- poskytuje inspiraci dalším.

Podnikatelé v tradičních tržních hospodářstvích jsou zvyklí na to, že úspěšný je třeba jeden zvažovaný projekt z deseti. Podobné vnímání práce pro veřejnou sféru by v ČR bylo velmi prospěšné. Ano, zkusím řešit deset problémů veřejného života, vyjde jeden. Je to fakt, nikoliv důvod, proč se do toho nepouštět. O to cennější je pak každé vítězství.

Záměr vstoupit do politiky je v Čechách často brán jako indikátor oportunismu. Vynořuje se automatická podezíravost: dotyčný nevstupuje do politiky s čistými úmysly, nýbrž i s jistými vedlejšími úmysly egoistickými. Politika je brána jako cosi špinavého, s čím si čestný člověk raději nic nezavdá. Tato atmosféra samozřejmě mnohé slušné lidi odrazuje. Kolik slušných lidí na otázku vstupu do politiky odpovídá se slovy "to pro mě není..." Je zjevné, že tento postoj je opět zakořeněn v lidech ještě z dob socialismu a předává se z generace na generaci.

Pro pozitivní změnu ve společnosti je vhodné zodpovědět otevřeně otázky typu: "Proč nevstupují do politiky lidé slušní?" A zejména najít věcné odpovědí na konstruktivní otázky typu "Jak motivovat slušné lidi k tomu, aby se ucházeli o politické a veřejné funkce? Jak jim pomoci, když do politiky vstoupí? Cítí výraznou podporu ten, kdo v politice a společnosti něco dobrého udělá? Pozitivní motivace dělá divy. Vede k pozitivním deviacím.

Vytisknout