Proč dnes etika selhává

21. 6. 2012 / Josef Šmajs

Většina etických teorií, které se obracejí pouze na člověka, bezděčně postupuje nesprávně. Mezi člověkem a přírodpu žádná skutečná opozice či nesoulad neexistují. Dnešní člověk už sice nežije v přírodě přímo, dospívá a seberealizuje se v kultuře, ale do přírody biologicky patří, je s jejím systémem sourodý svým zrozením i svou smrtí. Skutečný konflikt a ontická opozice vznikají teprve na úrovni s přírodu nekompatibilního systému kulturního.

Pouze jinak řečeno, žijeme sice v globalizované kultuře, ale naše myšlení stále ještě ovládá starý myticko-náboženský dualismus člověka a přírody. Tento způsob uvažování byl v novověku posílen zdánlivě samozřejmou descartovskou opozicí res cogitans a res extensa. Z té dosud vycházejí nejen etické systémy a technicky aplikovatelné vědy, ale i vzdělávací systémy a praktická politika. Ani společenským vědám, jejichž předmětem by měly být kulturní systémy, ani biologickým vědám, jejichž předmětem jsou systémy živé, se zatím nepodařilo prosadit zásady systémového a evolučního přístupu ke skutečnosti.

Odpověď na otázku, proč dnes etika nestačí, souvisí tedy s pochopením faktu, že přírodu dnes lidé neovlivňují přímo, svým biologickým metabolismem a sebezáchovnou aktivitou. Přírodu dnešní lidstvo pustoší a zatěžuje prostřednictvím svého výtvoru, expanzí a aktivitou kultury, umělého planetárního Golema, jehož šém marně hledá.

Člověk je sice normálním biologickým druhem, ale také je tvorem výjimečným. Jako jediný živočich vnutil přírodě kulturu, rozdělil přirozené bytí na přírodu a kulturu a prosadil se jako druhý pozemský tvůrce, jako malý opoziční bůh. Vzal tím bohužel do vlastních rukou to, na co v nepsané ústavě Země nemá právo žádný biologický druh evolučně sladěný s biosférou -- možnost svého předčasného druhového zániku.

Ale ani toto smutné zjištění nemusí být vnímáno jen negativně. Pro ontologicky poučené vědění to je příležitost včas varovat veřejnost. Teprve když nic neuděláme, když zanedbáme rozvoj obsahu vzdělání a kritické racionality, když opustíme úsilí o sbližování procesu kulturní expanze s přírodou, musíme očekávat blížící se konec člověka i kultury.

K problému morálky a etiky

Morálka jako univerzální sociokulturní regulativ je přibližně tak stará, jako lidstvo samo, jako kultura. Její kdysi výsadní kompetence v kultuře zahrnovaly téměř celou strukturu lidské životní aktivity. Sahaly od regulace počátku individuálního života až po jeho konec, týkaly se vztahů mezi lidmi, vztahů lidí, organizací a institucí k útvarům vlastní i cizí kultury. Dnes, kdy se účinnost morální regulace snižuje, neboť se střetává s regulací technologickou, politickou a fiskální, se kompetence morálky snažíme rozšířit o vztahy lidí a subsystémů kultury k přírodě. Pokoušíme se prosadit, aby subjektem morálního jednání byla nejen individua, ale také sociální skupiny, instituce, podnikatelské subjekty, státy i globalizovaná kultura jako celek. Oprávněnost takového rozšíření morální aktivity je dána protipřírodní povahou kultury, faktem, že všichni lidé i všechny její subsystémy se dnes podílejí na destruktivní interakci kultury s absolutně nadřazenou subjektivitou pozemské přírody.

Jako neteoretická složka duchovní kultury zahrnuje morálka nejen pragmatické vědění, ale i zvyky, předsudky, mýty a rozpoznaná pravidla života. Obvykle je tvořena jen intuitivně pociťovanými, tj. neverbalizovanými hodnotami, normami a pokyny pro mravné jednání.

Etika, zjednodušeně řečeno, je teoretickou reflexí morálky a její funkce v kultuře (podobně jako je např. teologie teoretickou reflexí víry), je tradiční filosofickou kritikou, zdůvodněním a obhajobou této nezastupitelné formy sociokulturní regulace. Etická teorie, která je přibližně tak stará jako filosofie, má od počátku s filosofií mnoho společných rysů: např. skrytou antropocentrickou orientaci, abstraktnost, spekulativnost, útěšnost. S filosofií i s dalšími složkami společenské duchovní kultury má však společný i duchovní základ kultury: dnes vládnoucí predátorské paradigma.

Předpoklad skrytého duchovního základu (paradigmatu) kultury zavádíme proto, že mezi lidským genomem a konkrétní duchovní kulturou, která vzniká rozvojem lidské neuronální informace v kulturním systému, se nachází médium, jež predispozice lidského genomu jakoby "filtruje" (blokuje, potlačuje, posiluje).

V době ontického konfliktu kultury se Zemí, jehož vyhrocení vyvolává úporná snaha politiky udržet hospodářský růst, se ukazuje, že tradiční etické zdůvodnění morálky může být nemorální, protože úzkou orientací na lidské osobní zájmy zakrývá destruktivní povahu kulturního evolučního procesu -- pustošení planety expanzí kulturního systému.

V etice však jde nejen o vysvětlení, zdůvodnění a kritiku morálky, ale také o její kultivaci, o její formování a vedení určitým směrem. V tomto ohledu se morálka podobá jazyku a etika vzdáleně připomíná vědy o jazyce. Ty rovněž nemohou přímo vytvářet jazyk, jímž lidé mluví. Mohou však doporučovat, aby se jisté normy mluvy, které již v běžném životě fungují, přijaly nebo naopak nepřijaly jako tzv. formy správné, spisovné.

Tradiční morálka, která od počátku integrovala a harmonizovala společnost, tj. separovala ji od okolního biotického společenství, ztrácí dnes svou někdejší výsadní roli, nemá dostatečnou sílu, plíživě odumírá. Novým okolnostem odpovídající biofilní morálka zatím nevznikla, a její tradiční forma se stává jen okrajovým sociokulturním regulativem.

Ve filosofii, a proto ani v etice, není dnes zcela jasné, jakým způsobem morálku ovlivňovat a kultivovat. Ekologicky ohrožená kultura, jejíž budoucnost je nejasná, paradoxně sází nikoli na širokou evoluční racionalitu, která jediná by mohla dohlédnout důsledky ničivé expanze protipřírodní kultury, ale na dílčí racionalitu vědeckou, sociálně slepou, a proto zneužitelnou. Často spoléhá jen na živelnost, na neviditelnou ruku trhu. Proto i ostatní mimotržní regulativy lidského jednání včetně politiky jsou ochromeny. Potvrzuje to i Gilles Lipovetsky, když bez hlubší analýzy ontického základu morálky připomíná přeměnu staré "etiky povinnosti" v novou "etiku slabé individualistické odpovědnosti". Ale přitom neříká, že slabá odpovědnost vůči kultuře znamená dnes silnou neodpovědnost vůči přírodě.

Globální civilizační krize, na jejímž počátku se nacházíme a kterou se musíme pokusit překonat, je dosud neznámým typem konfliktu kultury s přírodou. Paradoxně vzniká z prosperity, síly a úspěchu ofenzivní adaptivní strategie kultury, nikoli z její slabosti. Vzniká proto, že rozsah protipřírodní abiotické kultury dosahuje maxima, že naráží na nejen na fyzické hranice zeměkoule, ale i na mez čerpání obou hlavních zdrojů hmotného kulturního bohatství: 1. vyspělé ekonomiky ve snaze aplikovat technický pokrok a šetřit výdaje za mzdy, pohrdají nabídkou živé lidské práce, které je nadbytek (brání tím využívání obnovitelných přírodních sil lidské populace, jejíž počet překročil sedm miliard osob); 2. rychle se vyčerpávají vzácné, snadno dostupné přírodní zdroje Země, jimiž spotřební kultura mrhá a formou hromadně vyráběných produktů je rozptyluje jako dosud neznámou formu kulturního zamořování planety.

Ontologické zakotvení etiky

Hlásíme-li se k myšlence nezbytnosti ontologického zakotvení environmentální etiky, vycházíme z předpokladu, že lidské vztahy k přírodě jsou již na jedné straně zpředmětněny v technice a materiální kultuře, a na druhé straně "začleněny" v obsahu kultury duchovní. Tuto okolnost mohly ovšem starší etické systémy přehlížet proto, že před průmyslovou revolucí byla protipřírodní kultura technologicky i ideově nerozvinutá a že její systémové působení na přírodu bylo málo zřetelné. Etika nemusela přihlížet ani k umělé protipřírodní subjektivitě kultury, ani k ideové determinaci člověka kulturním systémem. Za svou teoretickou oporu mohla považovat podobně antropologicky zaměřenou ontologii, která vycházela z falešného novověkého dualismu člověka a přírody. Etika proto stranila člověku, odhlížela nejen od ontické protipřírodnosti kultury, ale i od málo zřetelného lidského druhového sobectví.

I když morální regulace lidského jednání nutně vychází z predispozic obsažených v genomu člověka (tj. z původního vřazení člověka do struktury přirozených ekosystémů), lidské jednání je stále více ovládáno druhou determinační základnou morálky: od přírody odlišnou strukturou a směřováním nadosobního systému kultury. Morálka se přizpůsobuje tlaku duchovních, organizačních i věcných forem kultury, které sice vyrůstají z téže lidské genetické predispozice, ale již historicky přetavené působením neviditelného duchovního paradigmatu příslušné kultury. Ve skrytém duchovním paradigmatu kultury, které je historickým produktem (a který zahrnuje i predispozice morálních pravidel), je nutně obsažena jen část celkové genetické paměti lidí. Tím vysvětlíme, proč se tak výrazně liší kultury přežívajících lovců a sběračů od dnešní technické kultury celosvětové, v níž je zatím morální technologicky bojovat s přírodou, podporovat její útočnou adaptivní strategii, napomáhat jejímu rozmachu.

S mnohými autory se sice shodneme v názoru, že etika dnes potřebuje ontologické zakotvení, ale nebudeme s nimi jednotní ani v tom, jaká ontologie by to měla být, ani v tom, jak k nové morálce od ontologicky zakotvené etiky přecházet. Morálka je totiž založená jak na vrozených predispozicích lidí, tak na jejich spontánní socializaci v příslušné kultuře. Vzniká dobrovolným přijímáním hodnot, pravidel a odpovědnosti, ovlivňuje ji etika, věda a vzdělání, ale nelze se jí naučit klasickými učebními postupy. Normativní snahy etiky jako teorie nové morálky končí obvykle jen málo účinným přemlouváním.

Zdá se, že východiskem nové etiky, kterou potřebujeme pro překonání ekologické krize, by mohl být zatím málo známý koncept evoluční ontologie (nejširší koncept evoluční ontologie obsahuje kniha Šmajs, J. Filosofie -- obrat k Zemi. Praha: Academia 2008). Jde totiž o první ontologii, která do svého předmětu zahrnuje vedle přirozené evoluce také lidmi zapálenou evoluci kulturní. Etice tak může nabídnout neantropocentrickou ontologickou interpretaci člověka, přírody i kultury. (Odkazuji zde na svůj článek v BL.)

Novou ontologickou argumentaci etika potřebuje proto, že rozpoznání dobra a zla už nemůže vycházet z jen intuitivního uznání univerzální lidské přirozenosti, kterou by měl kulturní systém chránit, ale také z toho, co prospívá či škodí přírodnímu systému, který tuto přirozenost vytvořil a dosud spolehlivě reprodukuje.

I když se mnohé směry environmentální etiky -- např. etika úcty k životu, etika biocentrická či ekosystémová, etika hlubinné ekologie -- rovněž pokoušejí překonat antropocentrismus, ve svém zamlčeném východisku jej fakticky neopouštějí: člověk jako Descartův subjekt v nich stojí v opozici proti pozemskému životu, který by měl lépe chápat, respektovat, uctívat či chránit, s nímž by se měl identifikovat. Ale jak by to měl člověk udělat, když je současně jediným tvůrcem kultury, a proto i jediným nositelem odpovědnosti za zničenou přírodu? Může se identifikovat s tím, co prostřednictvím kultury poškozuje? Výše uvedené přístupy tedy nenabízejí přiměřenou analýzu toho, že náš biologický druh už nežije jen v přírodě, že vytvořil globální umělý systém, který se stal jeho velkým anorganickým tělem a který jako zlý leviatan jeho vztah k Zemi nejen vykonává, ale také skrytě duchovně určuje.

Význam evoluční ontologie

V souvislosti s hledáním ontologických základů nové etiky je třeba řešit problém, jak přetavit strukturně náročnou a potenciálně radikální ontologickou racionalitu (procesuální reflexi světa zahrnující také kulturu) do konkrétnější, smířlivější a méně náročné racionality etické. Etická racionalita, která se tradičně zabývala jen morálními vztahy mezi lidmi a dalšími společenskými subjekty, se nyní musí vyrovnat s tím, že se nejvyšším morálním subjektem stává neprávem teoreticky umrtvená příroda. Musí se zabývat problémem morálního podřízení kultury přírodě, kterou filosofie spolu s člověkem nad přírodu neprávem povyšovala. Vyvstává přitom otázka, jak dosáhnout toho, aby etická argumentace, tj. např. výzva k tomu, aby v lidském chování uvnitř kultury nebylo vše dovoleno, získala i v nynější protipřírodní kultuře morální závaznost srovnatelnou s přísnou normou technologickou či právní. Ale nejen to.

Za prvé. Problémem všech problémů je otázka, jak důležité morální regulativy, které by měly být srozumitelné také člověku bez speciálního vzdělání (tj. jen na základě jeho emocí a intuitivně pociťovaného vřazení do prostředí té které kultury), odvozovat přímo z etické argumentace. Ta totiž, nemá-li být jen spontánně antropocentrická, musí být nově ontologicky poučená, a proto teoreticky náročná. A tak vzniká nesnadný dvojjediný úkol: jednak potřeba, aby nová morálka (podobně jako nová etika) předcházela realitu; a jednak, aby morálka, která se tradičně formovala zkušeností mnoha lidských generací, poprvé vznikala také z obecné ontologicky poučené teorie.

Za druhé, evoluční ontologie si úkol být východiskem nové etiky komplikuje nejen tím, že vztah člověka a přírody považuje za zprostředkovaný kulturou, ale i tím, že se snaží docenit přehlížený biologický původ lidství s ohledem na typ adaptivní strategie kultury vůči přírodě. Její úvahy o změně ontologického zakotvení morálky se proto zaměřují i na dosud neřešený problém skrytého duchovního základu kultury. Tento duchovní základ totiž určuje vztah člověka k přírodě v rovině lidského vědomí. Expandující protipřírodní kultury, v nichž se rozvíjela tradiční morálka, byly totiž podřízené kořistnickému duchovnímu paradigmatu. Dnes se ocitají v krizi, neboť duchovní základ, na němž spočívají, je nezávisle na etických, vědeckých a politických iniciativách vede ke zkáze.

Za třetí musíme v této souvislosti připomenout ještě další důležitou okolnost. Sociálně ekologická environmentální etika, jak ji ve svých knihách představuje např. B. Binka, staví podle nás na sporném předpokladu, že ekologická krize je důsledkem krize společenské a že její řešení je třeba hledat v sociální oblasti. Zdá se nám, že přesný opak je pravdou. Od počátku neolitu hledá lidstvo adekvátní vztah k přírodě právě prostřednictvím optimalizace sociální oblasti. Nic víc, než růst produktivity lidské práce, který v minulosti pohřbíval sociálně politické systémy a který dnes ve formě globální spotřební společnosti hrozí zpustošením zeměkoule a masovou nezaměstnaností, se ve vztahu k přírodě neobjevilo. Chceme-li najít podmínky dlouhodobé symbiózy kultury s přírodou, musíme nejprve omezit a nakonec zastavit nynější nevyhlášenou válku se Zemí. Zbraněmi v tomto nerovném souboji, který nemůžeme vyhrát, se staly nejen továrny, nákladní doprava a obchod, ale i dnešní nadbytečné cestování a hromadné používání nešetrné spotřební techniky. Jako zdivočelého psa jsme proti lokálně bezbranným ekosystémům pustili ze řetězu statisíce letadel a stamiliony osobních automobilů.

A to je také důvod, proč v prvé řadě usilujeme o odhalení a změnu skrytého duchovního základu kultury. Toto odhalení a tato změna by podle nás mohly mít pro lidstvo zásadnější význam, než nynější neúspěšné úsilí o změnu etiky, vědy či politiky, tj. forem duchovní kultury, které odolávají změně právě proto, že koření v predátorském duchovním základu kultury. I když prosazení nového biofilního paradigmatu představuje ambiciózní úkol, který vzdáleně připomíná Hegelův pokus postavit kulturu (lidské dějiny) na myšlence, je třeba se o něj pokusit. Světovým duchem, který by se dnes neměl zpožďovat za rychlým postupem globální protipřírodní kultury, musí být nové duchovní paradigma, z něhož může vycházet ontologicky poučené předvídavé vědění. Patrně jen to může být negativní zpětnou vazbou šíření anonymní technologické moci, jíž pozemská příroda jakoby z vlastní slabosti ustupuje. Ale nenechme se mýlit. Její absolutní převaha nad člověkem i kulturou spočívá v tom, že reaguje pomalu a skrytě a že lidé ve své zbrklosti, zaslepenosti a pýše mohou zničit podmínky přirozené reprodukce svého vlastního druhu.

Kdysi oprávněný predátorský duchovní základ kultury, který vznikal v procesu historické mezikulturní selekce a jehož pozdějším vyjádřením se staly dílčí vědy, používané technologie i způsob života lidí, můžeme však změnit jen navázáním na odlišné informační předpoklady v lidském genomu. V této věci má sociobiologie, která připomíná biologický základ lidského chování, nepochybně pravdu. S využitím předností filosofické ontologické reflexe kultury se musíme pokusit využít biofilní predispozice v našem konzervativním genomu. Ofenzivní adaptace kultury, navazující na jejich agresivnější část, poprvé narazila na hranice zeměkoule. To se jistě mnohokrát stalo i jiným biologickým druhům, které nevytvořily kulturu, ale které před vyhynutím ochránila (omezila) samotná Země.

Země nás neochrání

Pro lidstvo, které se za pomoci odlišně uspořádané kultury vyvázalo z této přímé negativní zpětné vazby se Zemí a jehož kultura bezprecedentně poškozuje biosféru (včetně lidského zdraví), to ovšem znamená opatřit si jinou záruku přiměřenosti rozsahu kulturní expanze. Musí se vzdát sakrální víry v živelné regulativy, na které mohly spoléhat jak živočišné populace v neredukované biosféře, tak netechnická, v přírodě řídce rozptýlená kultura. Lidé v globalizavané kultuře, tím že pošetile berou do rukou svůj osud, se už nemohou těšit z někdejší bezstarostnosti o vlastní druhovou budoucnost. Země je neochrání.

V zájmu přežití svého vlastního druhu musíme jakoby znovu "uposlechnout" svůj úplný lidský genom, v němž, jak věříme, by mohly dřímat i zájmy potlačené a vzdálené. Mohla by v něm živořit i "biologická nabídka" na včasné zastavení války kultury s přírodou, nabídka ke smíru, kterou by do lidské přirozenosti mohla vložit sama biosféra. Také proto se evoluční ontologie s využitím biologických věd snaží ukázat, že v lidském genomu je snad ještě cosi jiného, než útočná adaptivní strategie, která dnes přivádí kulturu na pokraj katastrofy.

Velkým problémem utváření adekvátní morálky, k němuž musí evoluční ontologie i nová etika přihlížet, je také to, že přírodní i kulturní struktury působí bez interpretace (verbálního pojmenování a ocenění) na lidské vědomí značně neurčitě, že jsou to pro lidi jen jakési vnější objektivní procesy, více či méně užitečné předměty, či dokonce tajemné černé skříňky. Kdysi jsme na překonání přirozeného lidského obdivu k přírodě (jejího vysokého intuitivního hodnocení) potřebovali antickou geometrii, matematiku, fyziku a metafyziku (a v novověku i další vědy), abychom přírodě podsunuli jinou, účelově technologickou interpretaci. Tento proces skrytého znehodnocování přírody podbízivými racionálními abstrakcemi (jimž se dosud vyučuje na školách) dosáhl v ekonomických vědách dokonalosti. Přírodě, k níž náležíme, ponechal pouze omezenou instrumentální hodnotu. Masové sdělovací prostředky, přisluhují politice a málo vzdělané veřejnosti, proces znehodnocování přírody dokončily. Dnes proto jakoby analogicky potřebujeme metafyziku (evoluční ontologii) i vědy o kultuře, abychom přírodě vrátili ničím nepodmíněnou hodnotu a subjektivitu, a abychom kulturní struktury, které nekriticky přeceňujeme, konečně posuzovali pravdivě: jako arogantní mocenské nástroje, které člověka morálně nezdokonalují, ale naopak plíživě poškozují, vyzbrojují a vyzývají ke zničení jeho původního mateřského prostředí.

Položíme-li si nepříjemnou otázku, proč v evoluci kultur zvítězil právě jejich predátorský duchovní základ, který dnes vede světovou kulturu ke zkáze, pak může být naše odpověď jen hypotetická. Kulturní systém je spolu s duchovní kulturou produktem kulturní evoluce. Není to však útvar společný celému lidskému druhu, nýbrž je tvořen dílčími systémy teritoriálně poněkud odlišnými (s vlastními kulturními "genotypy a fenotypy"). Kultury s mírně odlišnou duchovní kulturou spolu soupeří o teritorium, o přírodní zdroje, hájí své získané kulturní bohatství. Ty, které zvítězily, měly tyto pomyslné genomy (strukturu své duchovní kultury) vhodněji nastavené vůči přírodě i vůči okolním kulturám, lépe využívaly přírodní i lidské zdroje, byly agresivnější, a proto se rozšířily. Ostatní kultury, např. kultury dnešních lovců a sběračů, jakoby zaostávají, materiální kulturu nerozvíjejí tak rychle, jejich technologie zůstaly téměř přírodní. I když jsou v biologickém smyslu skutečně predátorské, fakticky žijí v jednotě s přírodou, jsou přirozeně "biofilní", ale nemohou se prosadit v soutěži s agresivními technickými kulturami, nejsou konkurenceschopné ani úrovní technologické moci a lidské svobody, a proto ani intenzitou a dosahem devastace přírody. Jsou konkurenceschopné jen mírou šetrnosti k Zemi, tj. v disciplíně, v níž se v predátorském duchovním paradigmatu již dávno nesoutěží. Byly zatlačeny na omezená a pro spotřební civilizaci nevýhodná území. Z našeho hlediska živoří v symbióze se zvířaty a zbytky přirozených ekosystémů.

Je zde ale ještě jeden problém, který ukazuje na obtížnost pokusu o záměrné formování morálky. Loveckosběračské kultury, jejichž morálka vyrůstá z téhož biologického genomu člověka jako druhu, mají jen "aktivní" kulturní genom, jen živou kulturní tradici (ústně předávanou duchovní kulturu). Nedospěly k zápisu neuronální (sociokulturní) informace, nemají vědu, knihovny, náš systém vzdělání a informačních sdělovacích prostředků. Mají však bohatě rozvinutou emocionalitu a propřírodní empatii. Na jejich příkladu dobře vidíme, že vytvoření "pasivního" kulturního genomu (zapsané duchovní kultury) sice urychlilo kulturní evoluci, ale omezilo roli emocí, morálky i živé řeči ve společnosti. Morálka totiž účinně působí především jako neverbalizovaná a nezapsaná. Lidská etnická řeč a její zakódování písmem nejen prohloubily starší lidské abstrakce, ale také je ochudily, způsobily odklon od tajemné vnitřní struktury rostlin, zvířat, půdy a krajiny, od vůní, tvarů a krásy. Počala vznikat filosofie a věda, zapsaná informace posílila lidskou schopnost manipulace myšlenkové i k ní doplňkové manipulace praktické, započalo hromadné zatlačování přírody technikou.

Morálku, která zůstala hlavně na úrovni "aktivního" genomu, tj. jako nezapsaná (jako jen snadno zapamatovatelné obecné návyky a vzory jednání), to oslabilo, přizpůsobila se procesu kulturní evoluce, ustoupila, nebyla s to čelit silnějšímu nadosobnímu procesu technologického dobývání přírody. Podržela si sice soulad s predispozicemi v lidském genomu, čímž byla srozumitelná každému člověku, ale rozešla se s duchovní společenskou kulturou, v níž se počaly hypertroficky rozvíjet její parciální kognitivní složky. Zvítězilo predátorské duchovní paradigma. Také proto dnes protipřírodní kulturní systém bezhlavě útočí na starší a širší pozemskou přírodu. Význam ontologicky poučené morálky, kterou zatím nemáme, právě tak jako role naší odpovědnosti za protipřírodní kulturu, kterou stále odmítáme přijmout, však narůstá ještě rychleji, než živelná destrukce Země kulturou.

Domnívám se, že před etickou teorií, která má ctižádost být východiskem nové morálky, stojí dnes tři úzce související teoretické výzvy. Zaprvé problém, jak rozšiřovat objektivní pravdu o hrozbě lidské technologické moci pro starší jemně uspořádanou přírodu. Zadruhé otázka, jak hodnotově ponížit přeceňovanou kulturu, která nejen pustoší přírodu, ale z níž lidský konzervativní genom a proto i lidský organismus nic trvale pozitivního nezískávají. Zatřetí problém, jak dát přírodě znovu závaznou, dobrovolně přijímanou magickou sílu, jakou měla ve starších dějinách lidské kultury. Jinak řečeno, jak s pomocí evoluční ontologie a nových věd o kultuře učinit Zemi opět posvátnou, aby pozemský evoluční zázrak, jehož je člověk dočasným účastníkem, mohl pokračovat.

Etika a ontologie

Ušlechtilá myšlenka, že etika je důležitá, že je jakoby výsledkem a smyslem filosofování, dnes v sobě ukrývá četná teoretická úskalí. Vzata důsledně, mohla by teoreticky náročnou a "potenciálně revoluční" evoluční ontologii sociokulturně neutralizovat, tj. transformovat ji na laciné morální poučování. Pokud bychom základní teze evoluční ontologie pochopili jako novou etiku, tj. navrhovali nová morální pravidla lidského jednání přímo z ontologické teorie, tuto odvážnou ontologickou koncepci bychom redukovali v jejím primárním sociokulturním poslání. Záměr evoluční ontologie je totiž širší a závažnější: snaží se hledat etiologii krize, chce odhalit systémové a informační předpoklady jejího politického řešení.

Mladá a dosud nerozvinutá evoluční ontologie by patrně musela rezignovat na úkol být novou společenskou vizí, teorií vyššího řádu, schopnou inspirovat přírodní i společenské vědy. Musela by se vzdát ambice veřejnosti světonázorově objasnit celek pozemské bytí, úkolu pravdivě ukázat společenskou roli zamlčeného duchovního základu kultury. Mohla by ztratit příležitost odhalit funkci vědy, techniky, ekonomiky a politiky v kultuře, pozbýt schopnost být hledaným východiskem civilizační systémové změny dnešní protipřírodní kultury. Taková etika by sice měla morální teze zakotvené přímo v ontologické teorii, ale biofilní morálka by z ní v nynější protipřírodní kultuře samovolně nevznikala.

Zdá se, že relativně nezávisle na vývoji ve sféře ontologické a etické teorie musíme od evoluční ontologie kultury k nové morálce postupovat oklikou: přes záměrnou změnu duchovního paradigmatu, přes změnu pravidel utváření kultury jako umělého systému existenčně podřízeného biosféře. Patrně jen v procesu fyzické transformace protipřírodní kultury na kulturu biofilní může vznikat nový postoj lidí ke světu, nová propřírodní morálka. Taková morálka by se pak mohla samovolně rozvíjet a šířit, a spolu novou politikou ochránit (nebo bohužel také neochránit) člověka i kulturu.

Vraťme se na závěr ještě jednou k zapeklitému problému nové etiky a morálky. Dnešní lidé se jako nový biologický druh nahodile objevili na samém konci třetihorní biosféry. Struktuře křovinaté savany, jíž se po zániku pralesních ekosystémů museli přizpůsobovat, smyslově neuronálně rozumět nemuseli. Nemuseli znát své místo v tropickém animálním společenství rovníkové východní Afriky. Jejich psychika byla proto nastavena na tvrdý boj o přežití a jen zcela okrajově na spolupráci se životem a péči o jiné druhy. Jistě i proto spontánně vznikající kultury svým pozdějším rozmachem rozbíjely přirozené ekosystémy, obsazovaly a pustošily Zemi. Nelze si patrně přestavit vznešenější úkol, než spolu s etikou, právem a politikou započít nevratnou změnu této kdysi úspěšné útočné strategie: přestavbu kultury vycházející z jejího nově pochopeného biofilního duchovního základu.

Aldo Leopold ve své známé práci Etika země na klasickém antickém příkladu ukazuje, co je zamlčeným předpokladem každého morálního vztahu. "Když se bohům podobný Odysseus vrátil z trojské války, pověsil na jediném provazu tucet otrokyň ze své domácnosti, které podezíral, že se za jeho nepřítomnosti chovaly nemorálně...Dívky byly jeho majetkem..." A autor dodává: "Země, tak jako Odysseovy otrokyně, je stále ještě majetkem".

Proč však Odysseus nepověsil manželku, když mohl předpokládat, že se za jeho nepřítomnosti mohla rovněž chovat nemorálně? Nebyla jeho majetkem, respektoval její lidství, měl k ní morální vztah, tj. vztah úcty a obdivu, který omezuje či zapovídá jisté sankce.

Na tomto jistě smyšleném příběhu dobře vidíme, že morální vztah přepokládá úctu a respekt k předmětu, jehož se týká, že tento vztah nesmí být vlastnický. To se dnes v případě jiného člověka, obyvatel vlastní či jiné země, menšinového etnika atp. naštěstí už obecně předpokládá. Ale ani uznání rovnosti všech lidí ještě neznamená, že chápeme nadřazenou subjektivitu pozemské přírody a že uznáváme vyšší mravní princip ve vztahu kultury k poraněné biosféře. Vztah kultury k Zemi byl totiž v predátorském duchovním paradigmatu mocenský, nikdy nebyl jen pokorně nájemní.

Znovu proto opakujeme, že nepodmíněnou morální hodnotu a subjektivitu Země nepochopíme a neuznáme, pokud budeme kulturu chápat jen jako kulturu duchovní. Tuto nepodmíněnou morální hodnotu nemůžeme prosazovat, pokud se nevzdáme falešné novověké opozice člověka a přírody. Nezastupitelná role filosofické ontologie spočívá však také v tom, že v rámci odhalení a kritiky predátorského paradigmatu zdůvodní i nezbytnost systémové podřízenosti kultury přírodě. Ale morálně uctivý vztah k Zemi se bude moci rozvíjet, až bude Země i prakticky pojata -- máchovsky řečeno -- jako kolébka, domov i hrob člověka.

Vytisknout