Úpadek povědomí o české kultuře v zahraničí se drasticky prohlubuje

18. 6. 2012 / Jiří Holý

Myšlenky, které formuloval Jan Čulík, jsou opravdu velmi závažné. Po roce 1989 jsem působil jako hostující docent a profesor deset semestrů na německy mluvících univerzitách, přednášel jsem v New Yorku, v Glasgowě, ve Skandinávii.

Když jsem se na jaře 1990 zúčastnil na New York University konference o nezávislé české literatuře, byl jsem šokován zájmem americké kulturní a politické elity o českou kulturu. Mluvili jsme se senátory, seznámil jsem se s Allenem Ginsbergem, Arthurem Millerem atd. Před třemi lety jsem byl v New Yorku překvapen také, ale upadajícím zájmem o česká studia. Na New York University prakticky neexistují, na Harvardu živoří jako marginálie.

Autor je profesorem české literatury na Karlově univerzitě

Ředitel Českého centra v New Yorku mi na nabídku přednášky, kdy bych z vlastních zdrojů hradil ubytování a cestu, ani neodpověděl. Podobně jsem někdy před deseti lety čekal několik měsíců na odpověď na nabídku, že budu v Českém centru ve Vídni prezentovat svoji německou knihu o české literatuře. Po několika urgencích jsem se dověděl, že pan ředitel měl dovolenou a poté služebně odjel... Na vysvětlenou uvádím, že česká centra mají být propagačními ohnisky české kultury v zahraničí. Jsou financována českou stranou, konkrétně ministerstvem zahraničí.

Vím, že mezi těmi, kdo se starají o českou kulturu v zahraničí, je mnoho obětavých a nadšených lidí. Ne všichni jsou neteční. Ale nadšení jednotlivců nestačí. Čísla, která uvádí Jan Čulík, jsou výmluvná a drastická. A svědčí o pragmaticky stupidní orientaci české politiky na krátkodobý efekt. To, co přesahuje čas příštích voleb a zájmy politických sekretariátů, pro většinu českých politiků neexistuje.

Tady nevidím žádný rozdíl mezi tzv. pravicí a levicí. Řečeno slovy Vladislava Vančury, "pro ně není nic, než co lze rožniti a shltnout s cibulí". Ovšem popravdě řečeno, ani Masarykova doba a první republika nebyla v tomto směru o mnoho lepší. Stačí si přečíst to, co o politické kultuře své doby psal Karel Čapek. Ale co nám chybí, jsou právě osobnosti jako byli Čapkové a jejich veřejná prestiž.

Naši politikové bohužel nevyužili k propagaci české věci příznivé období po roce 1989. Nevíme, jak se zachovají, bude-li České republice hrozit situace, v níž se Československo ocitlo koncem třicátých let minulého století. Možná bychom měli i my občané podle toho naše politiky posuzovat a volit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.6. 2012