O úpadku Británie

9. 6. 2012

Londýn zůstává jedním z tří globálních finančních center, jenže londýnské City se přesunulo o několik kilometrů na východ do oblasti Canary Wharf. Většina investičních bank však má svá ústředí nyní v jiných evropských zemích. Jen několik málo největších finančních institucí je nyní britských - je to takzvaný efekt Wimbledonu, kdy Londýn pořádá nejvýznamnější světový šampionát v tenisu, ale nedokáže už tento šampionát vyhrát.

Od té doby, co Británie r. 1931 opustila zlatý standard, je britská libra každou generaci devalvována ve snaze dostat britské výrobky, které nedokáží světu konkurovat, prostřednictvím devalvace znovu a znovu na světové trhy. Oficiálně byla libra devalvována v letech 1949, 1967 a 1992, v důsledku tržních tlaků pak v roce 1976 a 2007, kdy na začátku globální finanční krize přišla o 30 procent své hodnoty.

Britské bankovnictví se také změnilo. Z pěti velkých britských bank má jedna ústředí v Hongkongu, jedna v Madridu a dvě jsou řízeny z ministerstva financí. V důsledku finanční krize v letech 2007-2008 byly dvě velké britské banky - Lloyds a Royal Bank of Scotland - znárodněny. Všechny ostatní banky využily různých pomocných programů ústřední Anglické banky, v jejichž rámci vyměnily bezcenné dluhy za nový kapitál a získaly nově vydané elektronické peníze.

Továrny na výrobu bavlněného a vlněného zboží dávno zmizely, stejně jako elektronické firmy a automobilky, které zažily krátkou dobu rozkvětu v třicátých letech a pak znovu po druhé světové válce. Úpadek britského výrobního sektoru symbolizuje osud automobilky v Longbridge u Birminghamu. Koncem šedesátých let to byla největší automobilka na světě, zaměstnávala čtvrt milionu pracovníků. Po bankrotu firmy MG Rover r. 2005 byla většina pozemků této továrny odprodána na výstavbu bytů. V Longbridge dnes sice ještě pracují někteří lidé v automobilovém průmyslu, avšak jejich zaměstnancem je nyní Šanghajská automobilová korporace.

Vyčerpána byla i ložiska ropy, která na krátkou dobu v sedmdesátých a v osmdesátých letech nabídla příslib velkého množství peněz k financování obnovy britského průmyslu. Ropa a plyn se dovážejí z Ruska, jaderné elektrárny se blíží konci své životnosti a Británie má jen několik málo funkčních uhelných dolů. Světla zhasnou.

Za sto let od roku 1914 do roku 2014 Británie poklesne z významné globální supervelmoci na úroveň rozvojové země. Příznaky tohoto závratného úpadku jsou už jasně zjevné: chronický platební deficit, hrozící nedostatek energetických zdrojů a potravin, nefunkční pracovní trh, nestabilita hospodářského růstu a bolestná zranitelnost vnějšími událostmi.

Od začátku krize si Británie vypůjčila za posledních sedm let více než za celou svou předchozí historii. Ožebračila držitele úspor tím, že udržuje úrokové míry hluboko pod úrovní inflace a tiskne peníze způsobem, který je normálně spojován s Německem v roce 1923, s banánovými republikami v Latinské Americe v sedmdesátých letech a s Mugabeho Zimbabwe.

Velké množství neproduktivních zaměstnanců pracuje v dohližitelských či "bezpečnostních" zaměstnáních na ulicích, ve veřejných parcích, na železnici a na letištích. Británie vede války, aniž by na to měla řádné zdroje, a vojenští velitelé vědí, že pokud nebude válka, armáda bude dál zredukována. Nikdo objektivně nehodnotí, jakou obranu Británie skutečně potřebuje. Zastaralá infrastruktura existuje vedle nákupních kontraktů pro vojenský materiál, které přesahují rozpočet o celé miliardy liber a pak jsou zrušeny.

Toto jsou velké známky úpadku, ale je spousta dalších, menších. Britská vláda právě zveřejnila svou "strategii pro přilákání turistů" tak, jak to dělají po celém světě rozvojové země. Existuje tak obrovský nedostatek míst po žáky na státních školách, že úřady používají loterie a jiných omezeného rozdělování míst ve školách.

21. března konstatoval britský ministr financí George Osborne, že Británie nyní konkuruje nikoliv Německu či USA, ale rozvojovým zemím: "Chceme, aby nás předstihla Brazílie, Čína nebo Indie?"

Uvedl také, že britská vláda "rozvíjí Londýn jako nový zahraniční trh pro čínskou měnu". Zahraniční měnové trhy jsou nástrojem pro vyhýbání se placení daní a pro propírání špinavých peněz. Zahraniční měnové trh zásadně vytvářejí rozvojové země jako Panama či Seychelly, nikoliv zralé, rozvinuté ekonomiky.

Ekonomika rozvojových zemí, či - jako v případě Británie - země, která ekonomicky rychle upadá, má určité základní charakteristiky. Těmi jsou: Neschopnost najít práci pro všechny své mladé lidi. Taková ekonomika má velké množství nezaměstnaných absolventů univerzit, což je zdrojem velkého sociálního napětí. Upadající ekonomika importuje zaměstnance ze zahraničí, kteří plní mezery, které nedokáže vyplnit její nefunkční školství. Nefunkční ekonomika poskytuje domácím nezaměstnatelným občanům minimální kapesné formou sociální podpory. Ekonomická politika takové země je v chaosu: neexistuje jasná politická strategie v oblasti daní, inflace, veřejných výdajů. Upadající ekonomika je zvlášť zranitelná v důsledku cenových pohybů na trhu hlavních světových komodit. Upadající ekonomika je především slabá. V oblasti financování, kvalifikovaných pracovních sil a energetických zdrojů závisí na zahraničí.

Británie nyní vyváží jen 3 procenta globálního exportu. V roce 2000 to byly ještě 4,4 procenta. Má přebytek v oblasti dovozu průmyslových výrobků, potravin i energií. Výrobní průmysl byl zlikvidován a nahrazen finančním sektorem. Ředitelé finančního sektoru okrádají své zákazníky a akcionáře a nesmírně bohatnou. Plat a prémie dostává jen 1 procento nejbohatších lidí. Ostatním se omezují platy, ale mají právo spotřebovávat víc, než na kolik vydělají, protože jim britský finanční sektor dává možnost se zadlužit a Anglická ústřední banka podporuje vznik kapitálových bublin tím, že udržuje úrokové míry na uměle nízké úrovni. Většina pracovních příležitostí je v nekvalifikovaných zaměstnáních. Velké množství veřejných výdajů plyne na vytvoření pracovních míst pro absolventy univerzit, míst, v nichž by v minulosti lehce dokázali pracovat absolventi základní školy. Proces úpadku pokračuje a přibližně kolem roku 2040 vypadne Británie z žebříčku 10 největších ekonomik světa.

Vadí tohle všechno? V jednom smyslu nikoliv. Pokud bude Británie postupně bohatnout, je jedno, že jiné země budou bohatnout rychleji. Jenže nebezpečí nespočívá v tom, že přijdeme o místo v nějakém globálním klubu mocných. Nebezpečí spočívá v tom, že Británie bohatnout nebude, bude chudnout.

Došlo k tomu už několikrát předtím, v letech 1974, 1976, 1977 a 1981. Došlo k tomu znovu v letech 2010 a 2011, což znamená, že se to stává chronickým jevem.

Máme-li zastavit pokračující úpadek, je zapotřebí vytvořit model rozvoje. Neexistuje žádný zázračný lék, ale existuje množství poučení, které je nutno zohlednit, nejen z poválečné historie rozvinutého světa, ale také z toho, jak se chovají rychle se rozvíjející ekonomiky třetího světa, které rychle dostihují Británii.

Není to jen otázka nutnost přijmout jiný systém zdaňování, anebo nutnosti omezit pravomoci komerčních bank vytvářet kredit. Sto let, kdy předstíráme, že "jsme nesmírně vlivní", musí skončit. Musíme přijmout vědomí, tak jak to udělaly Německo, Francie a Japonsko r. 1945, že jsme na dně a že prostě musíme změnit způsoby svého chování. Ve fotbale se to děje pořád: nový manažer převezme bankrotující klub a odstraní balast.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout