Co (ne)může těšit českého občana

22. 3. 2012 / Marek Řezanka

Je to vláda, jež byla nucena kvůli podezření z korupčního či jinak podvodného jednání vyměnit ministry Drobila, Kocourka, Fuksu, Bártu, Bessera a pro nekompetentnost Johna. Další podezřelí z takovéhoto jednání, tj. ministři Vondra (především kauza ProMoPro), Kalousek (kauza padáků v roce 1993), Drábek (narušení OKsystemu, ohrožení individuálních dat, devastace péče o handicapované a seniory) a J. Dobeš (nezvládnutí přechodu na jednotné státní maturity, podpora vysokého úředníka s napojením na pravicové extremisty, snaha o privatizaci vysokého školství, hrubé selhání při čerpání peněz z eurofondů, zakrývání machinací na plzeňských právech, vážné výtky ohledně obhajitelnosti závěrečné práce) ve svých funkcích zůstávají, navzdory všem pochybnostem. (Dobeš ovšem nyní údajně odstupuje, pozn. red.)

Dlouhodobě se mluví o špatném hospodaření Lesů České republiky, spoustu podezřelých zakázek je pak na ministerstvech obrany a dopravy. Velmi nekompetentně si počíná nová ministryně kultury Hanáková, a to ve sporu o podobu církevních restitucí. Na jakýkoli smysluplný model zdravotnictví zřejmě rezignoval ministr Heger a ministr Pospíšil má nejspíše plnou hlavu pánů Rampuly s Grygárkem.

Nejtragičtější je na celém stavu skutečnost, že se tato vláda zavázala bojovat s korupcí a zprůhlednit systém zadávání veřejných zakázek. Že se zavázala společnost nezadlužovat. Stal se ale pravý opak. Korupční kauzy, jakkoli důkazy neprokazatelné, evidentně existují, a hlavně stojí daňového poplatníka nemalé náklady.

Zde již ale ministr Kalousek nebude pro jistotu rozesílat složenky, na co všechno peníze občanů byly použity. Na tristním stavu dálnic a komunikací vůbec, na rozkládajícím se sociálním systému a na úrovni školství je patrné, kam tyto nemalé částky neproudí. Daně se však zvyšují a zvyšují a ceny rostou. Pokud bude tento růst exponenciální, za chvíli vláda z lidí nevyždímá už nic, jenom jejich nekontrolovaný hněv a nezměrnou nenávist.

Je to taková černá tečka (spíše díra) za celou řadou vydoutnaných kauz od kupónové privatizace přes Trend, H-systém, Čepro, lehké topné oleje, privatizaci Mostecké uhelné společnosti až po hospodaření Lesů České republiky, vraždu J. Kubína a F. Mrázka, kauzu Katarského prince, financování pražské Open card a aféru na plzeňských právech. Tato vláda sice nemůže za vše, co se pod výčtem (který není zdaleka úplný) skrývá, ale dává tomu seznamu korunu. Dříve byly zmíněné kauzy doprovázené blahobytem většiny občanů, to se však v posledních letech mění. Blahobyt je pryč a s ním i shovívavost těch, kteří obdrželi finální účet.

Všechny strany současné vládní garnitury vědí, že kdyby jejich vláda padla, ony zvoleny do té další nebudou. Takže usilovně přemýšlejí, jak se dostat k řádnému termínu voleb dalších a jak zdiskreditovat opozici natolik, aby vládly znovu. Dříve stačilo opozici zahrnout pod značku "komunistická" a vyvolat v lidech strach z návratu k totalitě.

Dnes by toto již nestačilo. Dnes by bylo potřeba ukázat, jak je opozice teroristická a na příkladu nějaké obzvlášť násilné akce ji hodit do jednoho pytle, dát na pranýř a zahodit. Možná proto se celá vláda chová nepokrytě nabubřele, arogantně, despoticky. Proto odmítá jakýkoli kompromis s opozicí a občany. Proto likviduje státní sektor a privatizuje, co se dá. Tak, jako vozíčkáře odřízne od jakékoli pomoci tím, že jim kompetentní pracovníku přesunula do pracovišť s bariérami, tak se snaží odříznout od jejich práv většinu společnosti. Pracuje na ztížení až znemožnění práva na stávku, aspoň některým profesním skupinám, pracuje na eliminaci občanské společnosti a eliminaci svobody slova.

Navíc je zatížena vnitrostranickými konflikty, každá z vládních stran má několik frakcí, jež usilují o moc. Spekuluje se, kdy odejde z vlády kníže pán, aby byl volitelnějším na Hrad, a kdo ho nahradí. V ODS je část nespokojených s vývojem, kdy mají nést nepopularitu bezmezného zvyšování daní z dílny jednoho chemika, jehož pokusy na lidech jsou stále více třaskavé. Věci veřejné se zase úpěnlivě snaží možné voliče přesvědčit, že program všemu navzdory plní a že jsou jiné a lepší. Ovšem jenom verbálně, v realitě vidí lidé něco úplně jiného.

To, že vláda šetří i na ozbrojených složkách a de facto tím výrazně narušuje funkčnost armády a policie, je zřejmě spojené s její vírou v NATO, jež by v případě nouze zasáhlo a ochránilo "její demokracii". Jenomže ono se nevede špatně jenom v České republice. Jinde v Evropě je již mnohem hůř a jinde hůř brzy bude. Fašizující se Maďarsko, Nizozemí, zbídačené Řecko, mohutným zadlužením postižené Irsko, masová nezaměstnanost mladých lidí ve Španělsku, kolabující Itálie s Portugalskem, značné sociální problémy sjednoceného Německa, rostoucí nezaměstnanost a bezdomovectví ve Spojeném království -- to není utěšený obrázek Evropy.

Zvláště s balvanem v podobě válkou rozvrácené Jugoslávie a nestráveným soustem v podobě samostatného Kosova a politickými boji sužované Ukrajiny, nad níž se stále vznáší Damoklův meč rozdělení.

V tomto kontextu je počínání nějaké české vlády bezvýznamné a směšné. Rozhodující bitvy pro další budoucnost se odehrávají jinde. Jedna se týká Evropy a je to bitva o její další směřování. Jedni vidí východisko pro její existenci v tzv. Fiskálním paktu a v potřebě masivních sociálních škrtů. Druzí zase v oživení ekonomiky, v investicích a v nezbytnosti zachování sociálního státu.

Druhá bitva je pak ještě o něco zásadnější a má zodpovědět otázku, zda dojde k další světové válce. Pozornost se zde upírá k Blízkému východu, kde jedna část politického spektra vnímá potřebu zabránit válečnému konfliktu, jenž by se přelil přes všechny hranice, zatímco druhá volá po rázném vojenském řešení. Jakkoli bude jednou president Obama hodnocen ohledně své role ve válce v Libyi, nelze mu upřít konsistentní postoj k mírovému řešení na Blízkém východě. Oproti svým republikánským kolegům si uvědomuje, co by pro svět znamenal v této chvíli vojenský zásah USA v Sýrii či v Íránu. V době, kdy Čína v posledních desetiletích neprošla žádným vyčerpávajícím vojenským dobrodružstvím ve světě a v klidu zbrojila a modernizovala svou armádu. V době, kdy se modernizaci armády a vojenské techniky zabývalo i Rusko.

V tomto případě si nemohu pomoci, ale vnímám zde podstatný a zásadní rozdíl (oproti řadě hnutí i svých levicových kolegů) mezi B. Obamou a jeho republikánskými rivaly. Stejně tak vnímám zásadní rozdíl mezi útočnou politikou B. Netanjahua a mírovými snahami izraelské opozice. Ano, vše je to na bázi současného systému, ale ta kvalitativní úroveň je natolik zásadní, že má cenu volit.

Jistě, volení představitelů v rámci daného systému nepomůže věci vyřešit, ale poskytne dostatečnou dobu na hledání alternativy k současnému systému a na její realizaci.

O to více je třeba vážit každé slovo, které do atmosféry vznášející se zápalky nad sudem s prachem, padne. Nikdo sice přesně neví, jaká slova a v jakém kontextu šéfka diplomacie EU, Catherine Ashtonová, volila, když se vyjadřovala k masakru v Toulouse, každopádně její údajné výroky vyvolaly bouři. Ano, činy zabijáků chladnokrevně vraždících děti, a to v Norsku či ve Francii, nelze nijak ospravedlnit, ani je přirovnat k politice státu bojujícího proti terorismu. Zde by si do svědomí měli šáhnout především ti, kdo jsou schopni zlehčovat čin norského střelce jenom proto, že oběti demonstrovaly proti politice jednoho konkrétního představitele Izraele, ne proti Izraeli jako takovému.

Kritika politiky určitého směru je však naprosto legální a potřebnou záležitostí a ospravedlňovat vraždy civilistů, třebaže jako jakýsi "doprovodný efekt spravedlivého boje", zkrátka v právním státě nelze. A je též zásadní rozdíl, zda někdo podporuje politiku rozšiřování osad a násilných akcí "proti nepříteli", nebo zda usiluje o mírové řešení.

V tomto kontextu stojí o to více za zdůraznění přístup občanů v obou zemích, jež by spolu mohly válčit. V Izraeli i Íránu jsou slyšet hlasy odmítající násilí a volající po přátelství. Ukazuje se, nakolik je žádoucí, aby k nejdůležitějším krokům byla uspořádána referenda a nerozhodovali o nich mocechtiví jednotlivci. I když historie nezná kdyby, je třeba si uvědomit, že Írán dlouhodobě směřoval k pozici sociálně a ekonomicky vyspělé společnosti -- a od tohoto směřování byl odkloněn poté, co G. W. Bush zařadil Írán do pofiderní "osy zla" a k moci se dostal A. Nežád. Nežád, jenž nemá podporu většiny íránské společnosti. Nežád, jenž nemůže být zaměňován s celým státem, jako nemůže být Netanjahu ztotožňován se státem Izrael.

Násilí je třeba odsoudit, a to v jakékoli podobě. Znamená totiž jen řetězení dalšího násilí a stupňuje ho. Je jasné, že právě tudy povedou nejvážnější ideové hranice sporu, kde na jedné straně budou stát ti, kdo dnešní diplomaty nesprávně řadí k představitelům appeasementu za vlády Hitlera a kteří budou tvrdit, že na ústupky není čas ani prostor, na straně druhé potom ti, kdo se drží mezinárodního práva a kdo odmítají jakoukoli imperiální mocenskou politiku, aplikovanou kýmkoli. Kdokoli přirovnává nějaký režim k Hitlerovu a nějaký stát k hitlerovskému, měl by nejprve analyzovat společnost toho kterého státu. Hitlerovské Německo bylo velmocí, která se ve třicátých letech stala jednou z nejlépe vyzbrojených. Takovým státem dnes nejsou ani Írán ani Sýrie (ale možná už ani USA). Než se pouštět do ideových sporů, je dobré rozebrat si, co kdo z představitelů toho kterého zaměření sleduje a díky čemu se chce udržet u moci. To by zabránilo mnoha iracionálním debatám.

Je těžké v tuto chvíli predikovat, jak dopadnou prezidentské volby ve Francii, jak se Evropa nakonec k Fiskálnímu paktu postaví, jakým výsledkem skončí volby v USA a jakou zahraniční politiku budou USA prosazovat. Ve hře je poměrně hodně. Jenom nevím, zda je pro českého občana dostatečnou útěchou, že v těchto klíčových věcech nehraje okolnost, jestli česká vláda padla či nikoli, žádnou roli.

Vytisknout