Zaseknutá pumpa, aneb Soumrak fosilního státu

22. 3. 2012 / Karel Dolejší

Existuje v zásadě univerzální shoda na tom, že stát vzniká vždy teprve tam, kde je společnost schopna vytvořit určitý relativní nadbytek zdrojů, s jejich pomocí trvale vyvázat část populace z koloběhu subsistenční ekonomiky a svěřit jí některé nové funkce, jež jsou z toho či onoho důvodu považovány za životně důležité. Fakticky bylo zpravidla první podmínkou vzniku státu zemědělství schopné akumulovat zásoby dlouhodobě skladovatelných potravin.

Jakkoliv může někdo vyzvedávat především bezpečnostní funkce státu, i v takovém případě každé permanentní opatření zmíněného typu opět vyrůstá z jednoho předpokladu - stát musí být nejprve schopen fungovat jako pumpa k přečerpávání relativně nadbytečných zdrojů, aby vůbec mohl takové či onaké dodatečné funkce zajišťovat. Válečný náčelník není státem.

Rozvedu-li to malinko podrobněji, prvotní prostou podmínkou vzniku a fungování státu je právě relativní nadbytek zdrojů. Tam, kde by lidé vyprodukovali právě jen tolik zdrojů, kolik postačuje k pouhému přežití, by žádný stabilní stát vzniknout nemohl. Ale nadbytečné množství zdrojů ovšem ještě samo o sobě nestačí, jak ukazují třeba rituály periodického ničení nadbytku typu indiánského potlače. Stát vzniká teprve jako struktura schopná tento nadbytek systematicky odčerpávat, koncentrovat ho v lokalitě zpravidla fyzicky oddělené od místa vzniku a dále ho využít k jiným účelům.

Pokud už stát vznikl, jeho další zachování závisí na splnění několika prostých podmínek. Za prvé, pokud by nějakým podstatným způsobem narušil schopnost jemu podřízených prvků produkovat zdroje, na nichž sám závisí, nemohl by dlouhodobě přežít. (Římské impérium, které zničilo své zemědělství a vyloupilo i všechna okolní rozvinutá území, se ocitlo v pasti.) Za druhé, stát nemůže prosperovat ani v případě, že by docházelo k soustavnému narušování přirozených cyklů rození a umírání, jež se realizují na úrovni místní komunity a rodiny. Jestliže se obyvatelstvo nereprodukuje, žádný stát nemůže dlouhodobě přežít. A konečně za třetí, náklady vyvolané koncentrováním přebytků musejí být výrazně nižší, než činí celkový objem těchto přebytků. Neboli - řečeno v energetické terminologii - existence státu závisí také na poměru investované energie k energii získané (EROEI).

Poslední bod mimochodem poukazuje k příčinám situace, jaká panovala před industrializací - totiž že státy na planetě neexistovaly ani zdaleka všude, ale fakticky jen tam, kde pro ně byly místně vhodné podmínky. V ostatních oblastech vznikaly společenské jednotky spojené jinými, méně pevnými a systematizovanými formami integrace.

Ať už stály v centru fungování státu veřejné sýpky (z nichž se živili státní představitelé a jejich personál, ale v nouzi byl otvírány pro všechny), zavlažovací stavby studované od Marxe až po Wittfogela, zásoby zbraní nebo drahých kovů, či později daně a byrokracie, stát musel být vždy schopen kontrolovat určité území, idoktrinovat či potlačit jeho obyvatele a pomocí aktuálně dostupných mechanismů odsud odvádět zdroje do administrativního centra. To co za to dával výměnou bylo často spíše fiktivní (podíl na "velikosti a slávě říše") a vlastně teprve v průmyslové době, kdy společenské projekty vestavěné do technologií využívajících vysoce koncentrované fosilní zdroje energie dosud neznámým a nevídaným způsobem podpořily centralizaci, začaly provincie dostávat výměnou kromě prostého zajištění bezpečnosti také nějaké praktické protihodnoty: Vzdělání, komunikace, infrastrukturu, platby ze státních fondů rezervovaných na mandatorní výdaje.

Všichni kdo jsou dnes v průmyslových zemích naživu nezažili nikdy nic jiného než právě tento stav: Stát využívající centralizované technologie postavené na neobnovitelných, převážně fosilních zdrojích a (v některých případech) také koloniální či neokoloniální obchodní výhody, který byl i ve svých provinciích modernizačním faktorem. Tedy fakt, že z nich na jedné straně odváděl zdroje a mozky do správního centra, byl na druhé straně jaksi vyvažován příspěvky "ze společné kapsy". Tento historicky výjimečný stav ovšem neexistoval vždy, a také nebude existovat donekonečna. Zatímco se státní kasy západních států vyprazdňují a dluhové financování přestává fungovat, rozbíhá se na všech úrovních proces odřezávání "zbytných" výdajů - a správní centrum důležité pro udržení moci je v tomto procesu vždy až poslední na řadě. Naše základní myšlenkové návyky a tradice jsou však rozhodujícím způsobem zformovány právě zkušenostmi z epochy silného a bohatého, ba bohatnoucího státu vrcholné moderny, a tak i reakce na krizi vyvolanou v zásadě odklonem nadnárodního kapitálu od dlouhodobých investic do průmyslu, vyčerpáváním nebnovitelných zdrojů a přesunem centra světového ekonomického systému do Asie (kde už v poměrně historicky nedávné minulosti jednou leželo) má formy odvozené z předchozích západních revolt, jejichž cílem bylo získat pro širší vrstvy obyvatel koloniální metropole větší podíl na zdrojích shromažďovaných státem.

Jenže problém popsaného přístupu spočívá ve skutečnosti, že kde je toho stále méně, tam ani smrt nebere - natož pak neprivilegovaní či provincie.

***

Damien Perrotin velice plasticky popsal francouzskou zkušenost, která je pro kontinentální Evropu v mnoha ohledech určující - jednak proto, že francouzský absolutismus vynalezl typ správní byrokracie, jenž se stal modelem pro všechny ostatní moderní evropské státy (včetně soupeřícího Německa), jednak proto, že se mytologie evropské levice dodnes odvíjí od Velké francouzské revoluce.

Francie, kdysi nejlidnatější země Evropy, vybudovala za Bourbonů agrární impérium, jež sice ve srovnání s průmyslovou Británií bylo ekonomicky poměrně zaostalé, po stránce efektivity státní správy však na tom bylo velice dobře. Panovník velmi efektivně vysával zaostalý zemědělský venkov a získané prostředky vynakládal na dobyvačná tažení; první červenou uviděla francouzská monarchie až v bitvě u Blenheimu roku 1704, kdy ji porazila evropská koalice, druhou v okamžiku, kdy se ekonomicky vyčerpána podporou britských severoamerických kolonií ve válce o nezávislost stala obětí masivních hladových bouří. Následoval další pokus o získání dominantního postavení na kontinentě, nejprve pod vlajkou republiky a později císařství, který definitivně ukončilo až Waterloo v roce 1815. Tento poslední pokus vyprovokoval proces sjednocení Německa, takže Francie, která neměla ani srovnatelné surovinové a průmyslové zdroje, ani tak početnou populaci, se začala v mezinárodním velmocenském pořádku pomalu propadat - a tento proces pokračuje dodnes.

Jak probíhal proces dekolonializace Francie po 2. světové válce? Perrotin ho popisuje bez zbytečných iluzí, které se tak často objevují u levičáků, pro něž stárnoucí země galského kohouta vždy zůstává především věčně mladou vlastí Revoluce. Perrotin pouze poněkud nostalgicky zmiňuje možnost stát se jakousi obdobou Athén stojících ve stínu Římské říše, tedy kulturním centrem bez velmocenských ambicí, která ovšem nebyla využita.

Podobně jako ve většině ostatních evropských zemí jsou i francouzské zdroje neobnovitelných surovin prakticky vyčerpány. Během intenzivních diskusí o mezích růstu v 70. letech se země rozhodla vsadit na jadernou energetiku, přičemž významným spolupůsobícím faktorem byl vojenský jaderný program, jenž měl zemi uchovat zbytky velmocenského postavení i v dobách jejího mezinárodního úpadku. Investice do obnovitelných zdrojů byly a jsou ve srovnání s miliardami nalévanými do jádra v zásadě zanedbatelné. Francie ovšem už nemá ani vlastní zdroje uranu...

Během éry průmyslového rozmachu Francie akumulovala rozsáhlou státní dopravní, energetickou, zdravotní, vzdělávací atd. infrastrukturu. Od prvního ropného šoku, který ukončil třicet tučných poválečných let západní ekonomiky, byla tato infrastruktura postupně stále více financována prostřednictvím veřejného dluhu. Kdyby se naplňovala očekávání klasických keynesiánů a budoucnost byla stále štědřejší než minulost, nemusel být tento postup nutně chybou; dnes však jsou vyhlídky Francie upadající v rámci EU do druhořadého postavení a ohrožované masivní angažovaností bank v ekonomikách na jihu eurozóny daleko komplikovanější, než aby bylo možno automaticky počítat s rostoucí prosperitou.

Celá ekonomika a státní správa jsou v současnosti uspořádány tak, že upřednostňují potřeby pařížského regionu. Do ostatních regionů směřují z hlavního města především penze, mzdy státních zaměstnanců a výdaje za turistiku. Opačným směrem jde téměř vše ostatní, včetně kapitálu a mozků. Centrum už nedokáže výrazně přispívat k řešení problémů na své správní periferii, jenže na modelu státní správy se nic podstatného nemění. Regiony se historicky specializovaly tak, aby plnily potřeby centra. Jenže když takový systém čelí nedostatku zdrojů, prvním krokem je právě odřezávání periferie - periferie v sociálním i geografickém smyslu.

Francie už fakticky obětovala své dělnictvo, které se sociálně propadá, a snaží se zatím udržet nad vodou střední třídu a penzisty. Analogický vztah se rýsuje mezi regiony a hlavním městem. Státní podniky a instituce přednostně omezují a zavírají své pobočky v regionech, privatizují je, předávají jejich fungování místním úřadům, ale přestávají na ně posílat peníze. Současně s tím je možnost regionálních úřadů vybírat místní daně centrálně omezována.

A odpověď? Přirozeně, že se Francouzi bouří, jako se bouřili vždy - jenže vzpoura je neúčinná. Od roku 1995 neproběhla žádná generální stávka a stát je v potlačování masových protestů stále efektivnější. V roce 2010 vyšlo do ulic asi sedm milionů lidí, aby protestovali proti vysoce nepopulární reformě, ale opoziční socialisté (Perrotin je členem Socialistické strany...) přitom tiše doufali že protest neuspěje, aby spornou reformu jednou nemuseli zavádět sami... A dočkali se.

Všude a stále dokola se namísto spoléhání na vlastní síly či snahu o vytváření nezávislých kapacit objevuje jediný myšlenkový vzorec: Stát je dobrý, jen je špatně řízen. (Jak sarkasticky říká Perrotin: Král je dobrý, ale má špatné rádce.) To že stát chudne nebrání nikomu aby se stereotypně držel představy, že hlavní problém se omezuje na sféru rozdělování prostředků z centrální kasy.

Dokud se Západ těšil v systému mezinárodních vztahů privilegovanému postavení, dokonce i život na periferii centrálního státu byl lepší než život v centru periferního státu. S postupující marginalizací ovšem kosti házené pod pařížský stůl budou stále hubenější a staré postupy vzbouřenců zaměřené na vytvoření jednotné organizace schopné změnit logiku centrálního rozdělování se postupně stávají neúčinnými.

***

Podobně jako v chudnoucí Francii, také v ČEZku se podle všeho dočkáme dalšího růstu propasti mezi zužující se špičkou sociální pyramidy v Praze (plus několika málo bohatších regionálních centrech) a většinou postupně ztrácející zbytky toho, co nahromadila v lepších časech. Dříve nebo později tato většina - pokud zůstane nafixována na mýtus dobrého státu - podpoří populistického vůdce, jenž jí slíbí všechno co bude chtít slyšet. A podpoří ho přesto, či snad dokonce právě proto, že své sliby nebude moci a nedokáže splnit. Zda se někdo takový sám prodere k moci, nebo jestli bude demokracie držiteli moci zničena ve jménu její "záchrany" před populismem, to bude nakonec ve výsledku celkem jedno.

Jedinou alternativou k tomuto hloupému scénáři by byla opravdu vážně a férově míněná debata o spravedlivém rozdělení nevyhnutelného břemene nákladů na ekonomickou krizi mezi různé společenské vrstvy a regiony; debata o tom, co z někdejšího bohatého státu lze ještě zachovat a koho by bylo přitom skutečně třeba preferovat (na prvním místě jistě staré a bezmocné). Regionalizace bude zřejmě nevyhnutelná, a zrovna tak velice složitý návrat k organickým formám sociální solidarity - namísto její zbyrokratizované a selhávající náhražky.

V tomto světle bude třeba posuzovat i veškeré výzvy k vytvoření jednotné celostátní opoziční organizace. Takové organizace mohou sice stále ještě posloužit k vytvoření celé řady lukrativních pozic pro ambiciózní jedince, nicméně jejich údajně hlavní cíl - spravedlivější podíl většiny na centrálně shromažďovaných zdrojích - se s pokračující krizí Západu každým dnem více a více vzdaluje z dohledu.

Vytisknout