Svět krajináře Josefa Miloty: konstanty hodnot

5. 12. 2011 / Miroslav Vejlupek

Nejeden čtenář vzpomene: o protivínském malíři Josefu Milotovi se média rozepsala o loňském adventu. Proč je stejný čas letošní důvodem k návratu do malířova duchovního i hmatatelného světa? Důvodem je neklid světa vnějšího a nejistoty s tím související. Na denním pořádku se do omrzení ve všech pádech skloňují substantiva rating, recese, reforma, eurozóna, korupce a další a další. Nejistoty se týkají států, podnikatelských subjektů, lidských individuí, ochráněn není nikdo. Proto ta vzpomínka na Josefa Milotu, jihočeského krajináře z nejvýznamnějších, třebaže neakademika.

Přišel jsem do jeho domu v dni zahaleném převisem inverze, ale už na nedlouhém chodníku si mě podmanil dojem z muže po všech stránkách tvořitele či spolutvořitele. Jeho dílem je prostorný dům, architektura zahrady, kde každý strom a každou bylinu zná pod jménem latinským, dílem ne posledním bezpočet krajinomaleb, a jeho spoludílem je také padesátileté vydařené soužití s manželkou Jaroslavou. Řeklo by se: šťastlivec, velký šťastlivec, šťastlivec k nepoměření.

Jenomže dílo dokáže vytvořit především silná, ale opravdu silná osobnost. Ta se nerodí, ta vzniká a formuje se prožitky a časem. Pevnost Milotova charakteru se celila v nepřízni životaběhu, osudu. Josef byl ještě chlapec, když ztrápenou maminku přemohla tuberkulóza. Tragicky zahynul jeho patnáctiletý bratr. Tragicky zahynuly jeho dvě dospělé ženy, matky nadaných dětí.

Jihočeská krajina z malířových obrazů je ponejvíce do hluboka nostalgická a meditující. Taková je Milotova duše. Taková je voda, matka života. Tu Josef ctí a miluje ve všech jejích skupenstvích. Úcta k vodě je jeho nejvlastnější filozofií. Je nemístné podivovat se nad malířovými tvůrčími misemi na Třeboňsko a na Vodňansko -- fascinace vodou je spontánní.

Však se protivínský malíř dodnes hlásí ke svému druhému učiteli, vod- ňanskému Václavu Štětkovi, kterého považuje za nejlepšího českého malíře výlovů. Učitelem prvním mu byl impresionista František Líbal, k němuž chodil "na hodiny" plných deset let. Ten nešetřil poukami: "Když chceš malovat, musíš mít tu lokalitu v srdci. Musíš znát její ptactvo, květenu, stromy..." Nebo: "Strom roste odspoda nahoru. Tak ho tak i maluj." Ano, umělecké malířství není oborem odtažitým od světa. Prolíná přírodními zákony a komplexní duchovní kulturou lidstva.

Kdo by hádal, že dnes třiasedmdesátiletý protivínský kumštýř žije v dostatku izolován v nepřístupném krunýři, z něhož vychází jen do ateliéru, velmi by se mýlil. On pamatuje roky, kdy snídal meltu s chlebem a večeřel chléb s meltou. Zřejmě odtud zamířila Josefova mysl k celoživotnímu imperativnímu krédu: "Každá práce je šlechetná. Pohrdám povaleči." To je základní konstanta v hodnotovém žebříčku současného nejpopřednějšího krajináře jižních Čech. Chcete ještě jinou? "V šedesátém osmém jsem dostal nabídku, abych emigroval do Rakouska. Já? Bez jižních Čech bych nemohl žít!" Nezapírá ani rodovou kontinuitu -- u táty sál vůni terpentýnu, osahal si štětce, naučil se znát barvy.

Kriticky reflektuje moderní společnost, která je v depresi a depresi i budí. V takové společnosti se necítí dobře. Měl jsem žít před sto lety, medituje. Když nadhodím, že přes to všechno žije úctyhodný život, řekne jenom:

"Jsem obyčejný protivínský kluk."

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 5.12. 2011