Selhání eura je selháním technokratické ideologie v kontinentálním měřítku

5. 12. 2011 / Karel Dolejší

Čeho projekt jednotné měny ve skutečnosti dosáhl? Ekonomicky silné země, na prvním místě Německo, vydělávaly na relativně levném exportu. Jakkoliv se často argumentuje "tvrdostí" eura, nesmíme zapomínat, že eurozóna byla finančními trhy dlouho hodnocena jako jediný celek, tj. včetně slabších členů. Kdyby Německo natolik utlumilo domácí spotřebu a zaměřilo se na export jako v "euroéře" ještě v dobách marky, jeho měna by i ve srovnání s "tvrdým" eurem byla nepochybně "supertvrdá" - a export by kvůli nepříznivému vývoji měnových kursů výrazně zdražoval.

Ekonomicky slabší země zasáhla pro ně nevhodná měnová politika s přísným inflačním cílením, která se pro potřeby jejich do té doby relativně rychle rostoucích ekonomik nehodila - a kritici projektu společné měny na to poukazovali od samého začátku. Mezi ekonomicky slabší ovšem nepatří jen periferní Řecko, ale i třetí a čtvrtá největší ekonomika eurozóny, Itálie a Španělsko. Před zavedením eura obě země jádrovou oblast eurozóny postupně doháněly, pak se ale začaly propadat. Už velice dlouho jim nezbývalo nic jiného než buď založit svůj další růst na relativně snadném zadlužování v eurech (protože finanční trh dlouho mezi jednotlivými členskými zeměmi příliš nerozlišoval, tj. italské úvěry nevyšly o mnoho dráže než německé) - nebo kvůli postupné ztrátě tempa svých ekonomik čelit útlumu a rostoucí nezaměstnanosti. Kdyby se "líní" Jižané nemohli levně zadlužovat, už dávno by se muselo ukázat, že projekt jednotné měny je ve skutečnosti nefunkční..

Jakkoliv byl právě popsaný stav pro Německo krátkodobě výhodný, i v Berlíně se již před lety ozývaly kritické hlasy poukazující na to, že projekt vygeneruje výrazné nerovnováhy a vnitřním evropském trhu a nebude jej, tak jak je nastaven, v dlouhodobé perspektivě možno udržet.

Když se varování ignorovaných kritiků technokratického projektu eura (obcházejícího všechny dlouhodobé politické otázky s projektem spojené, otázky národního zájmu té které země na projektu, otázku plnokrevné evropské federace...) splnila, můžeme paradoxně sledovat, že dvě z nejhůře postižených zemí, Řecko a Itálii, má z výsledné kaše vytáhnout technokratický, nikým nevolený premiér. Když se ukazuje, že v oblasti státního zadlužování došlo ke katastrofě, volají někteří po eurobondech a jiní po proměně Evropské centrální banky v jakýsi "evropský Fed" skupující ve velkém neobchodovatelné státní dluhopisy možná až desítky let... Vcelku tedy vidíme, že návrhy na řešení jsou ve stylu "Čím ses pokazil, tím se naprav". Euro je posvátnou krávou euroestablishmentu a žádná suma z kapes daňových poplatníků není příliš velká na to, aby vzbudila pochybnosti o tom, zda i ji ještě přidat do banku.

Rozpad eura ovšem v žádném případě nepředstavuje nějakou výrazně radostnější alternativu postupného přelití prostředků z domácností do kolabujícího finančního průmyslu - jedinou relativní výhodou by mohlo být, že se přestane dál přisazovat v euroruletě a dojde k obnovení hospodářské rovnováhy v Evropě (jenže na jaké úrovni a za jakou cenu!!!). Návrat k národním měnám by znamenal mimo jiné návrat dynamiky národních měnových kursů, zdražování exportu silných zemí a prudký pokles koupěschopné poptávky v zemích slabších. Analýza švýcarské banky UBS odhaduje, že v případě vystoupení z eurozóny by se náklady v prvním roce u ekonomicky slabších zemí pohybovaly kolem 40-50% HDP, kdežto u silnějších zemí kolem 20-25% HDP. Vyčíslit kolik by pád eura stál konkrétně Českou republiku nebude zrovna snadné - a rozhodně se v tomto ohledu nelze spoléhat na materiály Kalouskova ministerstva, které opakovaně nedokáže ani přibližně odhadovat příjmy státního rozpočtu ČR...

Projekt jednotné Evropy ovšem není totožný s projektem společné evropské měny. Zavádět měnovou unii pro státy na tak odlišných stupních hospodářského rozvoje a bez fiskální unie bylo vrcholně nezodpovědné - a dnes tedy nezbývá než pokusit se evropský projekt od eura přece jen jednoznačně a zřetelně oddělit, vrátit se k jeho poválečným kořenům.

Pokud se tak nestane, nebo se takové oddělení kvůli politickým tabu včas nezdaří, alternativou je patrně návrat éry nacionalismu - se všemi doprovodnými jevy, které toto náhradní politické náboženství v minulosti našemu kontinentu už přineslo...