Druhý dech světového hnutí za sociální spravedlnost

2. 12. 2011 / Immanuel Wallerstein

Tato hnutí byla fantasticky úspěšná. Mírou jejich úspěchu může být velmi neobvyklý článek, který napsal Lawrence Summers (ministr financí USA za prezidenta Clintona, do listopadu 2010 hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy - pozn. překl.). a který zveřejnily 21. listopadu Financial Times. Jeho titulek zněl "Nerovnost už nelze udržet na uzdě obvyklými prostředky". Není známo, že by se Summers v minulosti tímto tématem kdy zabýval.

Ve svém článku uvádí dvě pozoruhodné věci, uvážíme-li, že byl osobně v uplynulých dvaceti letech jedním z architektů světové ekonomické politiky, jež nás všechny dovedla do dnešní neblahé krize.

Za prvé uvádí, že světové ekonomické struktury prošly zásadními změnami. Summers říká, že "mezi nimi je nejdůležitější výrazný vzestup odměn, které trh poskytuje malé menšině občanů, ve srovnání s odměnami, které se dostanou většině občanů".

Druhá jeho poznámka se týká dvou typů reakcí veřejnosti na tuto realitu: reakcí protestujících a silných odpůrců protestujících. Summers říká, že je proti "polarizaci", kterou podle něj vyvolávají protestující. Pak ale říká: "Přitom jsou ale ještě víc vedle ti, kdo okamžitě dávají jakémukoli projevu obavy z rostoucí nerovnosti nálepku něčeho nemístného nebo produktu třídního boje."

Summersův článek není dokladem toho, že by se jeho autor stal exponentem radikální sociální změny -- to vůbec ne -- ale jeho znepokojení nad politickým dopadem světového hnutí za sociální spravedlnost, zejména v tom, čemu říká industrializovaný svět. To považuji za úspěch globálního hnutí za sociální spravedlnost.

Odpovědí na tento úspěch bylo tu a tam několik drobných ústupků, ale pak všude rostoucí míra represe. Ve Spojených státech a Kanadě začalo systematické vyklízení "okupací". Skutečnost, že tyto policejní akce probíhaly prakticky současně, naznačuje, že byly možná koordinovány na vysoké úrovni. V Egyptě se vojáci brání jakémukoli oslabení své moci. Na Řecko a Itálii byla uvalena přísná úsporná opatření na přání Německa a Francie.

Tento příběh ovšem zdaleka nekončí. Hnutí chytají druhý dech. Protestující znovu obsadili náměstí Tahrír a pro polního maršála Tantavího mají stejné pohrdání, jaké předtím projevovali Husnímu Mubarakovi. V Portugalsku zablokovala výzva k jednodenní generální stávce celý dopravní systém. Stávka vyhlášená ve Velké Británii na protest proti snižování důchodů omezila podle všeho provoz letiště Heathrow na 50%, což bude mít značný celosvětový dopad vzhledem k významu tohoto letiště pro světový dopravní systém. V Řecku se vláda pokusila zahnat chudé důchodce do kouta tím, že k jejich účtům za elektřinu přidala velkou daň z nemovitosti a pohrozila, že pokud daň nezaplatí, bude jim vypnut proud. To vyvolalo organizovaný odpor. Místní elektrikáři ilegálně obnovují přípojky a spoléhá se na to, že obecní správa se sníženým počtem pracovníků nebude schopna tento zákon vynutit. Je to taktika, která se už po deset let s úspěchem používá v johannesburském předměstí Soweto.

Ve Spojených státech a Kanadě se okupační hnutí rozšířilo z městských center na vysokoškolské kampusy. A "okupanti" diskutují o tom, jaké alternativní prostory obsazovat v zimních měsících. V Chile se vzpoura studentů rozšířila na střední školy.

K současné situaci je třeba poznamenat dvě věci. Zaprvé odbory -- jako součást i výsledek toho, co se děje -- jsou teď mnohem bojovnější a mnohem přístupnější myšlence, že by se měly aktivně podílet na celosvětovém hnutí za sociální spravedlnost. To platí pro arabský svět, Evropu, Severní Ameriku, jižní Afriku a dokonce i pro Čínu.

Za druhé stojí za povšimnutí, do jaké míry dokázala hnutí všude udržet důraz na horizontální strategii. Hnutí nejsou byrokratickými strukturami, ale koalicemi početných skupin, organizací, sektorů obyvatelstva. Dodnes vedou s velkým úsilím neustálou debatu o své taktice a prioritách a brání se tomu, aby začala někoho vylučovat. Probíhá to vždy hladce? Samozřejmě nikoli. Funguje to lépe, než rekonstruování nového vertikálního hnutí s jasným vedením a kolektivní disciplínou? Zatím určitě lépe.

Světový zápas musíme chápat jako běh na dlouhou trať, jehož účastníci musí využívat svou energii moudře, aby se nevyčerpali a přitom nikdy neztratili ze zřetele konečný cíl -- jiný typ světosystému, mnohem demokratičtější a mnohem rovnější než cokoli, co máme teď.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

 

© ImmanuelWallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení,včetně překladů a umísťování v nekomerčníchmédiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com,1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů ajejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, ženedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace ocopyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

 

Tytokomentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexesoučasné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinovýchtitulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout