Politická gramotnost české veřejnosti: Případ Klaus

1. 12. 2011 / Karel Dolejší

Velice živě si vzpomínám na jednu z prvních televizních diskusí o ekonomické reformě v tehdejší Československé televizi. Na jaře roku 1991 ve studiu diskutovali Valtr Komárek a Václav Klaus. Po většinu vysílacího času hovořil svižným tempem Komárek, sypal z hlavy statistiky a další věcné údaje. Klaus táhl jasně černými, omezil se na osobní útoky, nálepkování protivníka, primitivní paušálně ideologizující tvrzení. Výkonu moderátora se nedalo vcelku nic vytknout - snad jen že se nesnažil dosáhnout toho, aby Klaus hovořil častěji.

Považoval jsem za zcela zřejmé, kdo je vítězem této debaty - leč ukázalo se velmi záhy, že to tak téměř nikdo jiný nevidí. Hovořil jsem s desítkami lidí a prakticky všichni tvrdili, že jasným vítězem debaty byl Klaus, zatímco Komárka jednoznačně odmítali. Podobně později vyznívaly komentáře v denním tisku, které podle všeho odrážely převládající názor veřejnosti, nikoli naopak.

Nezbylo tedy než konstatovat, že pro většinu diváků nebyla komunikace na racionální rovině téměř vůbec důležitá; to co se naopak ukázalo být klíčovým byl Klausův sebestředný, bohorovný a arogantní styl vystupování, jaký do té doby česká veřejnost v politice neznala (přinejmenším ne od Husákových projevů z počátku normalizace). Tento styl si Václav Klaus uchoval dodnes. 

Dejme tomu, že před dvaceti lety veřejnost vůbec netušila, kam ji náhradní otcovská figura Klaus, s níž se identifikuje, může dovést. Dnes to však již lidé velice dobře vědí, protože materiálů o Klausových omylech, nedostatcích i do nebe volajících faulech bylo - navzdory paušálním tvrzením o zaujatosti médií - za ta léta publikováno až hanba. Máme tu útěk před právníky, velkou privatizaci s tlakem na politické úvěry a následnou finanční krizí, která si vynutila sanaci bank, nelegitimní rozdělení státu, nesplněný slib o nadstranickém prezidentování, nadstandardní kontakty s ultrapravicí (už dávno před bátoryádou), zneužívání zahraničních cest k soukromým účelům, atd., atd., atd. 

Klaus si přitom po provedení hlavních transformačních kroků velmi rychle osvojil jeden jediný trik, který od té doby stále dokola a kupodivu úspěšně opakuje: Zřídil si na Hradě velkovýrobnu strašáků, před nimiž pak nabízí imaginární otcovskou ochranu. Absurdní ideologémata NGOismu, homosexualismu, snowboardismu, GUTismu (globalizačněunifikačníhotendencismu) atd. slouží vždy znovu a znovu k vyvolání pocitu ohrožení a nahnání ovčanů do stáda paseného Velikým tatíčkem.

A výsledek? Poté co měli ovčané dvacet let možnost pozorovat, jak se one-trick pony Klaus v důsledku patologie moci mění v cosi dnes už sotva snesitelného, poté co už vědí, kolik toho bylo během transformace rozkradeno, že sliby o prosperitě se nesplnily a každá rodina v důsledku rozhodnutí za něž právě současný prezident nese největší odpovědnost přišla o statisíce korun, mu ještě stále důvěřuje každý druhý Čech. Zatímco nezaujatí pozorovatelé v zahraničí se víceméně diví, že Klaus ještě ve Valdicích nelepí papírové pytlíky, narážím u nás stále dokola na lidi, kteří si z této náhradní otcovské figury udělali pseudomorální autoritu a předmět náboženského uctívání - ačkoliv existují na světě i země, kde by za to co udělal byl nejspíše považován za naprostou lidskou a mravní trosku. 

Tezi, že "nezkaženou" českou veřejnost manipulují pokleslá média, tedy nepřijímám - ať už totiž média v různých fázích Klausovy politické kariéry jednala poklesle nebo ne, ať už informovala nebo neinformovala o skandálech a neúspěších současného prezidenta, kult Klause v České republice beze změny prosperoval. Tvrdit, že nyní už prosperovat nemůže, nebo že v tomto ohledu mohou něco změnit diskusní pořady v médiích, v nichž přece právě Klaus kdysi stěží uvěřitelným způsobem prosadil svou dominanci nad českým veřejným prostorem, by bylo nejen neodůvodněné, ale dokonce absurdní.

Vytisknout