Zapojení ČR do světové ekonomiky, I. část -- obchod

2. 8. 2011 / Ilona Švihlíková

Česká republika, byť je považována za exportně velmi úspěšnou, zaznamenává přebytky obchodní bilance teprve od roku 2005. Je zároveň ekonomikou velmi otevřenou (poměr exportu k HDP 80%), to znamená, že je vysoká její závislost na obchodních tocích a důležitý je i vývoj cen (exportu i importu) pro vývoj celé české ekonomiky.

V obchodu zbožím, které právě obchodní bilance eviduje, Českou republiku trápí problém tzv. trojí koncentrace:

• přílišná koncentrace exportu na země EU, především Německo. Do zemí EU směřuje přes 80% našeho exportu, do Německa pak okolo jedné třetiny. Vzhledem k ekonomického vývoji v zemích EU, např. v porovnání s tzv. "emerging" zeměmi, by bylo více než záhodno posílit diverzifikaci našeho exportu. Kroky k rušení zastupitelských úřadů v zemích, které jsou velmi perspektivní, jdou ovšem přesně opačným směrem. Více např. ZDE. Navíc jsou v rozporu s předchozí exportní strategií, která ale neměla očekávaný dopad při průniku na rozvíjející se trhy. S trochou ironie by se dalo říci, že se sice např. na čínský trh dostaneme, ovšem jako komponenta v německém investičním celku. Samostatnou kapitolou by byl očividný nesoulad české zahraniční politiky s exportní strategií, tedy s "českou" zahraniční politikou a našimi ekonomickými zájmy.
• Koncentrace na vývoz silničních vozidel a komponent, kde se tvoří i největší přebytky naší obchodní bilance (obecně třída 7, klasifikace SITC). Jednak tato struktura exportu ukazuje vliv nadnárodních koncernů a ve většině případů neumožňuje určit konečnou cenu -- "české" firmy jsou na pozici subdodavatelů se střední přidanou hodnotou. Nekoncepční zánik Podniků zahraničního obchodu bohužel vedl k tomu, že ČR se téměř přestala věnovat nejvyššímu exportnímu umění: vývozu investičních celků. Dominance skupiny 78 (silniční vozidla-viz tabulka) je navíc riskantní i v tom, že se jedná o velmi procyklicky reagující skupinu.
• Koncentrace na několik málo velkých firem, které jsou tahouny našeho exportu. Tyto velké firmy (viz II. část) jsou obvykle v zahraničním držení. Zapojení malých a středních firem zůstává, navzdory proklamacím v exportních strategiích, relativně slabé. Vzhledem ke struktuře vývozu to ale není zas až tak překvapující.

V roce 2010 podle metodiky ČSÚ (v II. části bude představena nová metodika, kde již čísla obchodu zdaleka nevyznívají tak pozitivně) skončila obchodní bilance přebytkem 124,5 mld. korun, vývoz nicméně rostl pomaleji než dovoz.

Teritoriální pohled ukáže důležitost německého přebytku, který je nicméně už několikátý rok nižší než deficit s Čínou.

V případě dovozu je pozice EU slabší, zabírá asi 2/3, protože mezi významné dovozce patří země mimo EU, především Rusko a Čína, kde se také tvoří značné deficity. Zatímco v případě Ruska je poměrně jasné, že se jedná především o dovoz ropy a zemního plynu, bylo by mylné se domnívat, že dovoz z Číny se týká pouze hraček či textilu. Čína velmi usilovně stoupá na žebříčku přidané hodnoty a deficit s Říší středu se proto koncentruje na výpočetní techniku, telekomunikační zařízení apod.

Povšimněme si ještě jednou dominance skupiny 78 -- silničních vozidel, se kterou víceméně stojí a padá český export. Na straně negativního vlivu pak, mimo ropy a zemního plynu, které prostě vyjadřují to, že ČR je surovinově chudá, obrovského deficitu v případě léčiv a farmaceutických výrobků. Jistě by bylo na místě se ptát, do jaké míry je tento deficit povzbuzen lékovou politikou a regulací Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

Zcela děsivě pak působí deficity ve třídě 0 -- tedy u potravin a živých zvířat. Zajímá v této zemi vůbec někoho, jak obrovských deficitů dosahuje v oblasti zeleniny, ovoce a masa a masných výrobků? Jaké dopady to má na české zemědělství, na postavení venkova? Uvědomuje si česká vláda, že potravinová soběstačnost se po dramatickém nárůstu cen potravin v roce 2008/2009 stala jedním z hlavních světových témat?

Připomeňme v této souvislosti, že dokonce i mainstreamový tisk již otevřeně píše o tom, jak nekvalitní a předražené potraviny se k nám dovážejí.

Viz např. ZDE

K výše uvedeným negativním tendencím můžeme přidat další:

• již 18 měsíců v řadě se negativně vyvíjejí směnné relace, tedy poměr růstu cen vývozu k cenám dovozu. Zde je potřeba vysvětlit, že směnné relace patří k nejdůležitějším ukazatelům konkurenceschopnosti, o které tak často a ráda hovoří Nečasova vláda. Negativní není jen vývoj sám o sobě, ale i to, že česká ekonomika je doslova "zmáčknuta" z obou stran. Stranu dovozu (viz struktura obchodu), tj. hlavně ceny ropy a zemního plynu, neovlivníme. Smutné ovšem je, že neovlivníme ani ceny vývozu! Z hlediska mikroekonomické struktury jsou největší české vývozní firmy primárně součástí nadnárodních koncernů (viz II. část) a musí se podřizovat jejich cenové politice. Ta zahrnuje nejen politiku vnitrofiremních -- umělých cen, ale také velmi odlišný přístup k podílům na zisku např. u německých a českých dělníků. Protože obvykle nejsme v pozici finalistů, ale jsme subdodavatelé, dostáváme se tak pod dvojí tlak.
• Česká republika je nesmírně navázána na Německo a de facto začala kopírovat jeho ekonomickou strategii. Pro vývoj české ekonomiky je vývoj Německa zásadní. Také v ČR je -- nejen kvůli působení krize, ale především kvůli vládním reformám -- silně utlumená vnitřní poptávka a hlavní růstový impuls pochází z čistého exportu. Německo, které bylo vždy exportně silné, tuto strategii důrazněji prosazuje v posledních cca 10 letech ve spojení se mzdovou deflací, tj. se stagnací až poklesem reálných mezd. Strategie tzv. export-led growth, neboli růstu taženého exportem, je nicméně velice riskantní a velmi závislá na vývoji globální ekonomiky, na kterou země jako ČR nemá žádný vliv. Pro český růst je tedy nutné analyzovat německou průmyslovou výrobu a především německý export.

V minulém roce byl prorůstovou komponentou HDP právě jen čistý export (nepočítáme-li nárůst zásob). Při škrtací politice vlády rozhodně nemůžeme čekat nárůst spotřeby domácností, spíše její stagnaci, a to v nejlepším případě.

Podobný vývoj pozorujeme v Německu, kde Hans Werner Sinn odhaduje, že až 60% HDP Německa je právě taženo čistým exportem. V případě velkých vyspělých ekonomik to přitom tradičně bývá domácí spotřeba. V tomto kontextu nesmí zapadnout nejnovější analýza ILO Wage Report 2010/2011, která konstatuje, že v Německu mezi lety 2000-2009 mzdy poklesly reálně o 4,5%. (např. v Norsku se za stejné období zvýšily o 25%).

Pozn.: ČR se v německém exportu nachází na 12. místě, v importu na 11.

I pro Německo jsou nejdůležitější vývozní skupinou vozidla a příslušenství s téměř 17%, následována skupinou stroje a zařízení a chemické výrobky. Dohromady tyto tři skupiny tvoří 40,5% německého vývozu.

Shrneme-li, řada analytiků se raduje nad exportní výkonností a otevřeností české ekonomiky, ale přehlíží dlouhodobé varovné tendence: ať se již týkají přílišné koncentrace na trhy EU, vysoké koncentrace na vývoz silničních vozidel a komponent, či negativního vývoje směnných relací. Pozice české ekonomiky a její "síla" je tak vydána na pospas cenové politice hlavních koncernů, protože v pozici subdodavatele nemůžeme ovlivnit cenu, a je silně závislá na vývoji globální ekonomiky, na kterou již nemáme vůbec žádný vliv.

O pozici ČR v mezinárodní dělbě práce, roli nadnárodních firem a přímých zahraničních investic v české ekonomice, včetně masivního odlivu dividend, a o možných řešeních, pak v dalším článku.

Vytisknout