Saad Badr opustil Irák v roce 1968, kdy uchvátila Husajnova ba'athistická strana moc, a posléze získal americké občanství. Před časem se přestěhoval do Londýna, "aby byl blíž jiným Iráčanům". V Británii žije podle jeho údajů 310 000 Iráčanů, většina z nich se tam přistěhovala po válce v Perském zálivu v roce 1991. Londýn je také hlavním politickým ohniskem arabského světa, alespoň arabských disidentů. Washington má moc a peníze, ale veškerá spiknutí se připravují v Londýně.

"Jediní Arabové, kteří nepřipravují v Londýně svržení své vlády, jsou Kuvajťané," sdělil reportéru britského deníku nedávno jeden americký diplomat.

Veškeré plány na spiknutí však většinou přicházejí vniveč. Během let byla zorganizována celá řada spiknutí jak svrhnout Saddáma Husajna a Saad Bard konstatuje, že se podílel na většině z nich. Všechna tato spiknutí selhala.

Otázkou je, zda nyní, s americkou podporou, to bude jiné.

Badr, jemuž je nyní 69, říká, že po 34 letech v exilu se těší, že se brzo vrátí "domů" do Iráku. "Většina irácké opozice je nyní přesvědčena, že Američané něco udělají," konstatuje. Tvrdí, že jeho organizace, Free Iraqi Council, jejímiž členy jsou šiitští i sunnitští muslimové, je nejstarší iráckou opoziční organizaci. Je to malá organizace a její historie je historie opakovaně zklamávaných nadějí a nesplněných slibů.

Saad Badr má například i tento dopis z roku 1995:

Milý Saade,

děkuji vám mnohokrát za váš dopis. Jsem dojat mnoha přáními podpory a povzbuzení, které mi posílají lidé z celého světa, kteří projevují hluboký zájem o mou vládu a o budoucnost Spojených států a světa. Dělám všechno, co je v mých silách, abych pomohl vyřešit velké problémy, jimiž všichni čelíme. S upřímným pozdravem,

Bill Clinton

(Poznámka JČ: Ale takový dopis dostala asi před čtyřmi lety od Billa Clintona i má tehdy osmiletá dcera, která mu písemně vyjádřila své znepokojení and stavem světové ekologie. :))

Dopis je jistě vřelý, ale neříká se v něm absolutně nic. Je to pravděpodobně, poznamenává britský novinář, jen automatická, formální odpověď.

Trochu slibnější korespondenci vedl s Iráčany jeden americký senátor začátkem devadesátých let, ale setkání s ním muselo být odloženo, protože senátní debata "o vyrovnaném rozpočtu" byla důležitější než Irák.

Tato "podpora" z Washingtonu způsobuje, že konečný pocit zrady byl vždycky nakonec v kritickém okamžiku silnější.

V roce 1993, stěžoval si Bard, nejenže Američané zrušili plán iráckých disidentů na zavraždění Saddáma Husajna, ale seznam iráckých armádních důstojníků, podílejících se na tomto spiknutí, který iráčtí disidenti v zahraničí poskytli CIA, se dostal k Saddámu Husajnovi. Výsledkem bylo, že Saddámova bezpečnost zatkla všechny tyto muže.

"Američané Iráčany v minulosti mnohokrát nechali na holičkách," konstatuje Sadr. "Ale tentokrát to Američané myslí vážně. Američtí občané totiž teď mají opravdu velký strach."

Avšak i jestliže se nechají opoziční irácké organizace přesvědčit, že je tentokrát Spojené státy opravdu podpoří - a Badr se snaží stále ještě přesvědčit irácké komunisty, že tomu tak tentokrát opravdu bude - je pořád ještě nejisté, kolik z nich bude ochotno účastnit se akce na odstranění Saddáma Husajna.

Kurdové, kteří tvoří jádro Američany financovaného Iráckého národního kongresu, by odstraněním Saddáma Husajna mnoho nezískali a o hodně by přišli.

"Kurdové na tom dosud nebyli v historii nikdy takto dobře, mají v podstatě nezávilost," vysvětluje Badr. Mají dokonce i vlastní vojenskou vysokou školu pro důstojníky. Nechtějí, aby Saddám padl. Pokud bude svržen, budou muset přijímat příkazy z Bagdádu.

S nynější situací je také docela spokojen Írán. Saddám je pro ně nyní daleko menší hrozbou než v minulosti. "Je to sousední země, která nemá letectvo," konstatuje Badr.

Opoziční organizace sice doufají, že je Spojené státy podpoří, ale zároveň je v očích mnoha lidí Irácký národní kongres spoluprací s Američany beznadějně zdiskreditován. Málokterá irácká organizace přizná, že je ve styku s CIA.

Badr sdělil britskému reportérovi, že je pravidelně ve styku s náměstkem amerického ministra zahraničí Goldrichem. Reportérovi se zdálo, že možná přehání, ale zrovna v tu chvíli Goldrich zatelefonoval. Velká Británie bere, jak se zdá, iráckou opozici v Londýně daleko méně vážně.

Badr pohlíží velmi skepticky (anebo vlastně realisticky) na to, čeho může docílit civilní opozice, která je v zahraničí. "Z Kensingtonu nemůžete dosáhnout vůbec ničeho," uvedl. "A 99 procent Iráčanů ví velmi dobře [na vlastní kůži], jaká zvěrstva Saddám Husajn páchá, na to nepotřebují západní propagandu rozhlasem."

Něco jiného jsou iráčtí vojenští důstojníci, argumentuje. Ti mají lepší postavení a nyní je jich mimo Irák více než 1500 - mnozí z nich zastávali vysoké postavení.

Z toho vyplývá, že kariéra v irácké armádě není příliš stabilní. "Vyhazují je nesmírně často," konstatuje Badr. "Každý týden je za velezradu zastřeleo šest až osm důstojníků - nebo za to, že údajně byli agenty pro Izrael. Mnoho z nich se ničeho nedopustilo."

Avšak ti, kdo utečou do zahraničí jsou asi hlavně motivováni strachem, nikoliv politickým nepřátelstvím vůči Saddámu Husajnovi. To není dobrý základ pro organizaci povstání.

Nejvýznamnější irácký důstojník v zahraničí, generál Nizar al-Chazrají, bývalý šéf Saddámova vojenského štábu, emigroval, jak se zdá, z Iráku především na naléhání CIA, nikoliv nutně z vlastní vůle.

Proto není jasné, jaká je v Iráku vlastně situace. Většina opozičních iráckých organizací v zahraničí tvrdí, že většina obyvatel Iráku Saddáma Husajna nenávidí a pokud by bylo možno využít tohoto resentimentu, režim se rozloží. Jeden arabský diplomat ze země, sousedící s Irákem, zastává přesně opačný názor. Povstání by podle něho bylo možné, kdyby ba'athistická strana byla skutečnou stranou, ale tomu tak není. Je to režim, který je založen na Saddámově kultu osobnosti: Saddámovy fondy, Saddámovy Republikánské gardy, a tak dále. Tak vznikla obrovská skupina lidí kolem Saddáma - možná až jeden milion osob - kteří se podle tohoto diplomata obávají, že pokud by Saddám padl, budou sami zničeni. Domnívá se, že tito lidé budou Saddáma Husajna hájit až do smrti.

Stejné varování přichází od amerického ministra zahraničních věcí Colina Powella. "Irácké opoziční síly jsou slabší než Severní aliance v Afghánistánu," konstatoval, "a Saddám Husajn je silnější než Talibán."