Jak nahradit politické strany občanským politickým hnutím

27. 12. 2011 / Josef Mrázek

Jsme rozhořčeni, ale nestačí jen vyměnit vládu

Navráceni na zem zase uvidíme, že rozhořčení občané a rostoucí občanské iniciativy hledají způsob, jak zastavit vládu, kterou stále více vnímají jako škůdce bez ohledu na to, jak usilovně se stav věcí lhaním zastírá. Valí se na nás změny, které je obtížné vyložit jinak, než jako nemravné zvýhodňování bohatých a prosazování zákonů podle objednávky silných kapitálových skupin s cílem dostat peníze středních a sociálně slabších vrstev na domácí i zahraniční konta těch, kteří asi vládním stranám platí. Ještě posílena se vrací stálá hrozba, že přijdeme i o zbytky společného majetku a za všechno, co obstarával stát, budeme draho platit soukromým majitelům. Ani clona aktuálních potíží v Evropě nemůže smazat odpovědnost vedení státu za špatné hospodaření a devastaci, od tradičního průmyslu po zemědělství, a za všeobecný kulturní a mravní úpadek národa.

Ale nestačí odmítnout vládu, je nutné vyměnit obsah Parlamentu, tato Sněmovna nemůže nabídnout přijatelné řešení. Jsou nutné nové volby a nejen to. Hrozí, že po volbách zase upadneme do područí politických stran a tak se to bude znova a znova opakovat. Před stošedesáti lety Karel Havlíček Borovský napsal o formujících se politických stranách:

"...vlastně jen jsou dvě politické strany: jedna totiž poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti, pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despocie, libovolnosti a tajnosti. Ona první, strana svobod, drží se pravidla: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; druhá strana, despotická, drží se pravidla: ber jiným, hrab pro sebe."

Doufal, že strany poctivé se dokáží tak domluvit, aby to vedlo k porážce stran despotických. Nestalo se to a po sto šedesáti letech příliš často vidíme zdegenerovaný systém stran ovládaných ze stranické centrály bez toho, že by je občané mohli donutit k práci pro obyvatelstvo.

Právě hierarchická mocenská struktura stran umožňuje bohatým zájemcům koupit si potřebné strany, nákladnou kampaní a poplatnými medii ohlupit dostatek voličů a ovládnout Sněmovnu. V typické straně se příkazy předávají shora k nižším složkám a poslancům. Tak může být vyřizována objednávka zajištěná korupcí. Část korupčních peněz potom strana použije k oklamání voličů, aby se oslabily méně zkorumpované strany. Ideologie se používá jako maskování.

Jak nebýt otrokem stranického státu

Čelit uvedenému vývoji působením opozice roztříštěné do množství malých stran se nedaří, protože velké strany pošlapaly ústavní princip poměrného zastoupení a protiústavním volebním zákonem vyloučily z parlamentu všechny strany a hnutí, které by podle poměru hlasů ve sněmovně měly méně než 10 poslanců. Programy malých stran si konkurují často v nepodstatném a žádný z nich není tak geniální, aby na sebe strhl dost opozičních hlasů. Narušit tento systém je přesto možné. Podíváme se, jak dostat do Sněmovny poslance občanského politického hnutí, kteří by se řídili svým svědomím a rozhodovali ve prospěch občanů, jak to žádá Ústava ČR, a zůstávali stále v úzké a přímé vazbě na své voliče.

K tomu účelu založené občanské politické hnutí by se přihlásilo jako volební strana a své kandidátky by naplnilo lidmi z různých iniciativ, které v daném volebním regionu působí. Pořadí na kandidátce by se stanovilo podle umístění v místních primárkách. Přitom by nezáleželo na tom, jak by se daly názory kandidáta označit, ale jakou si získal podporu u občanů na základě svého působení v regionu. Nezávislost takto zvolených poslanců na direktivách zkorumpovaných sekretariátů obvyklých politických stran by byla hlavním rozdílem proti současné praxi a změnila by zásadně politický život ve sněmovně. Různorodost poslanců hnutí by nebyla na závadu, ale naopak by přispívala k nalézání věcně správného řešení.

Program hnutí, který může být požadován při registraci podle zákona, by se dotýkal způsobu, jakým bude v hnutí dosahováno konsenzu při řešení společenských problémů. Místo slibů by obsahoval návhy řešení, na kterých již v rámci hnutí došlo ke shodě, a dával by vyhlídku, že další návrhy budou respektovat práva a potřeby občanů. Ani stanovy hnutí by nepředepisovaly názor, ale jen dodržování Ústavy a zákonů a již z tohoto důvodu by hnutí nemohlo uzavírat s nikým koaliční smlouvy, protože by nemohlo po svých poslancích žádat, aby hlasovali podle smluvních závazků. Bylo by to poprvé, kdy by byla respektována Ústava ČR a slib poslance, že bude jednat podle svého svědomí a v zájmu občanů.

Budoucnost občanských politických hnutí

Ve stranách rozhodují mocenské zájmy a k tomu je uzpůsobena jejich struktura s dominujícím tokem příkazů shora dolů. Hnutí si musí občany získat tím, že hájí věcné zájmy a jeho síla je založena na přímé vazbě poslancú a jejich voličů v regionech. Místo příkazů je zde tok informací a převážně horizontální komunikace.

Nová občanská politická hnutí musí odmítnout dotování politických subjektů z veřejných prostředků až na nevelký příspěvek za získaný hlas, ten ale by museli dostat všichni, bez ohledu na jakékoliv limity. Je nutné vyloučit všechny sponzorské dary od korporací (podniků apod.) a dary od fyzických osob musí zákon radikálně omezit. Tak by se mělo zabránit tomu, že by se výsledek voleb dal převrátit nasazením velké lživé kampaně.

Za ušetřené veřejné prostředky by se měl zřídit v každém volebním okrese Dům demokracie jako obecně prospěšné zařízení pro poskytování služeb ke svobodné společenskopolitické činnosti občanských skupin, iniciativ a organizací. Byly by to prostorově a technicky vybavené domy pro setkání, schůze, konference a semináře, dotované státem a přístupné za malé poplatky i pro politické strany. Bylo by to místo pro hledání konsensu různých skupin formou kulatých stolů a místo pro výběr kandidátů pro primární volby.

Když lidé budou mít vyhlídku na lepší systém parlamentní demokracie, budou energičtěji požadovat nové volby a k těm přijde více voličů. Občanské politické hnutí sice nebude mít peníze na nákladnou volební kampaň, ale mělo by na kandidátkách kandidáty známé svou aktivitou v daném volebním obvodu. Neporazilo by asi tradiční strany výrazně hned v prvních volbách, ale mohlo by zabránit ovládnutí sněmovny nejvíce zkorumpovanými stranami. A protože některé strany nejsou úplně pod vlivem korupce, byla by vyhlídka na prosazení lepších zákonů. Ovšem s ohledem na strukturu těchto stran by vazba jejich poslanců na voliče v období mezi volbami zůstala pochybná, prakticky žádná, a to by mohlo přivést další občany do občanského politického hnutí. Jakmile by občanské politické hnutí zesílilo tak, aby mohlo sestavit vládu, došlo by ke kvalitativní změně, pokud jde o státní správu.

Úkolem ministra stranické vlády je uplatňovat moc ve prospěch toho, pro koho strana pracuje. U stran a koalicí, které se samy umísťují vpravo od středu, jsou to zpravidla bohatší lidé a zejména kapitálové skupiny, které strany vlastní, nebo jim aspoň platí. Zde potom vidíme ministry, kteří nepokrytě škodí obyvatelstvu, lžou průběžně a nejvíce před volbami, a nemohou ve svém škodění povolit, protože je to objednáno a zaplaceno. Někteří ministři hledají cesty, jak potřebám občanů aspoň trochu vyhovět, ale vždy má přednost zlodějská objednávka.

Úloha ministra vybraného občanským politickým hnutím je těžší, protože musí být schopen jednat věcně správně. Ale nic jiného se po něm nechce. Tvrzení, že ministři se mohou přiklonit k některé části spektra poslanců za hnutí a to se může rozštěpit, není důvodná. Přímá vazba mezi poslanci a voliči regionu, kde byli zvoleni, neumožňuje, aby se poslanci a na nich závislí ministři odklonili od hájení zájmu občanů. Posílení prvků přímé demokracie by zabránilo i krátkodobým selháním.

Historické ohlédnutí ukazuje cestu

Při hledání cesty, jak dostat občanské politické hnutí do Sněmovny se nám může hodit historické ohlédnutí. V době vlády jediné strany korupce nebyla tím problémem, jako dnes, ale poslanci komunistické strany stejně dostávali příkazy vydávané ze stranického centra, ne-li až z Moskvy, bez ohledu na názor a přání většiny občanů. To vyvolalo dost všeobecný odpor a připravilo to půdu pro rychlý rozvoj Občanského fóra po listopadu 1989 jako občanského politického hnutí angažovaných nestraníků. Kontaminace jinými druhy účastníků byla značná a chyběly zkušenosti. To umožnilo Václavu Klausovi, aby se dal v rozporu se stanovami OF za pomoci volebních manažerů zvolit předsedou OF (byl jsem toho svědkem), zlikvidoval OF a udělal stranu s podobnou strukturou, jako měla KSČ, a zde začal uspokojovat své mocenské ambice.

Klaus vyměnil zájmy státu za pochvalu od MMF, odmítl držet zločince na uzdě a dal svobodu rozkrádání národního majetku. Když jsme přišli o všechno, co se dalo ukrást jednoduše, došlo na upravování zákonů, aby se dalo kořistit na jednotlivých občanech. K tomuto cíli se ODS spojila s vybranými k tomu ochotnými stranami. Ukázalo se, že některé strany jsou lehce prodejné vcelku. Velký kapitál, který potřebuje prosadit své zájmy legislativně, může s hlavou hierarchicky uspořádané strany projednat svou objednávku a v případě koalice je ještě potřebná dohoda o dělení výtěžku. Opozice tomu čelit nedokázala, protože korupčníci podle potřeby posílili lživou kampaň a sdělovací prostředky nepomohly, dostaly se skoro výlučně do rukou cizinců a velkých peněz již krátce po začátku privatizace.

Tímto vývojem jsme během posledních dvaadvaceti let dohnali a předehnali degeneraci stranického státu, která již dříve probíhala v západní Evropě. Pamětníci právem připomínají, že jako hráz proti tomuto vývoji v České republice stále více chybí takové univerzální občanské politické hnutí, jako bylo OF. A navíc, poznání za více než dvacet let pokročilo a dnes bychom uměli názorovou různost stoupenců a poslanců občanského politického hnutí, která byla OF vyčítána, využít positivně, jak výše naznačeno. Naplnění kandidátek OF podle primárek dobře fungovalo v některých okresech již při volbách v roce 1990. Stanovy OF, které byly potom schváleny, byly sice jen kompromisem, ale stejně nebyly nikdy uvedeny do života, protože stály v cestě Klausovým záměrům.

Nový lepší způsob politiky leží před námi, stačí ho zvednout

Selhávání parlamentní demokracie a stranického státu bylo v západní Evropě dobře známo již v roce 1989 a vývoj OF vzbuzoval naděje až do doby, kdy se podařilo OF rozbít. Můžeme se pokusit na tehdejší naděje navázat. Zůstaly zkušenosti ze vzniku a úkladného rozbití OF a je k dispozici teorie občanských politických hnutí, kterou vypracoval český politolog Jaroslav Langer, který žil v exilu v Bonu a vydal knihu: Grenzen der Herrschaft -- die Endzeit der Machthierarchien (Westdeutcher Verlag, Opladen 1988). Langerovu teorii jsem se snažil uplatňovat během trvání OF jako člen Rady Koordinačního centra Občanského fóra (KCOF), vrcholného orgánu OF, zvolený za Středočeský kraj. Přihlédl jsem k ní také při psaní tohoto pojednání.

Jsem přesvědčen, že stav společnosti a poznání, které je k dispozici, umožňuje založit životaschopné občanské politické hnutí odlišné od stran svým horizontálním zakotvením v regionech, vyhledáváním kandidátů pro volby podle jejich činnosti ve volebním obvodu a odmítnutím jejich řízení příkazy zhora. Dalším a klíčovým rozdílem by bylo, že každý kandidát by byl volen za to, co nabídl voličům, kteří ho v primárkách prosadili na kandidátku. Na ní mohou být spolu i kandidáti s odlišným světovým názorem a přesto nakonec mohou dojít ke stejnému, možná optimálnímu, věcnému řešení, rozhodne se až ve sněmovně. K odhlasování výsledku by docházelo mnohem snáze, než tvrdí kritici, ale nevědělo by se dopředu, jaký bude, protože by se to neřešilo v sekretariátu, ale až ve sněmovně. To by mohl být ten hledaný lepší způsob politiky.

Autor byl v době trvání OF členem Rady KCOF zvoleným za Středočeský kraj

Vytisknout