9. 9. 2014 / Jan Čulík
Motto:
"Kdo jsou těmi strategickými spojenci? No jsme přece jak v EU, tak v NATO!"
Anonym
Vzhledem k tomu, že, jak se zdá, někteří čtenáři neumějí číst, pokusím se svou argumentaci stručně zopakovat.
Je zjevné, že v případě vážně krize nebude Severoatlantické společenství ochotno obětovat životy svých mladých mužů a zničení svých měst za střední Evropu. U vědomí této skutečnosti by si Česká republika měla vypracovat program intenzivní strategické spolupráce všech středně velkých zemí v Evropské unii (do cca 10-15 milionů obyvatel), které, v důsledku této své velikosti, mají určité společné strategické zájmy.
Co brání českým politikům, aby vytvořili lobbistickou síť menších evropských zemí, která bude v Evropské unii prosazovat své ekonomické, kulturní, politické i vojenské zájmy a bude ve všech těchto oblastech intenzivně spolupracovat?
Proč by se čeští politikové nemohli postavit do čela takovéto iniciativy, podobně jako to udělal před mnoha lety moudrý český panovník Jiří z Poděbrad?
Pozor, vytvoření takovéto sítě spolupráce není totéž jako lezení do zadku silným mocnostem, zejména Spojeným státům, což dosud až na výjimky bylo podstatou české zahraniční politiky. Spojené státy, stejně jako Rusko, mají a prosazují vlastní strategické zájmy, které naprosto nejsou totožné se zájmy České republiky a obdobných středněvelkých evropských zemí. Zájmy České republiky jsou potenciálně daleko bližší zájmům ostatních menších evropských zemí než zájmům Spojených států a Ruska. Oblíbená česká představa, že budeme-li kolaborovat s vlivnou mocností, ona nás odmění, v dlouhodobé perspektivě nefunguje.
Česko je však uzavřeno do svého interního diskursu a není schopno z izolace vystoupit, ani není schopno o takovéto iniciativě vážněji uvažovat. Strategické uvažování se mezi českými politiky či veřejností nenosí.