"Děkujeme, odejděte! "
Čas na odchod ?
Hlásím se jako jeden z elektronických signatářů této 'ex-studentské' výzvy současné politické garnituře. Výzva je však oprávněně kritizována za to, že nenabízí jasnou, bezprostřední alternativu. Dlužím tedy (přinejmenším sobě) vysvětlení proč jsem ji podepsal.
Jak neotevírat dveře druhým
Začnu, jak už mám ve zvyku, trochu od lesa. Když jsem kdysi na Oxfordu zahájil v prvním ročníku psychologie a fyziologie doplňkové studium statistiky, docela mne udivila moje paní profesorka. Chtěla na mně hned na začátku písemnou práci na téma "Jak otevřít dveře?" Ptal jsem se jí proč, jakpak to se statistikou souvisí. Odpověděla mi velice milým, ale ohromujícím způsobem, který mé uvažování nadosmrti pozměnil. "Vždyť já vás neznám. Až budu vědět, jak srozumitelně se vyjadřujete ohledně něčeho, co předpokládám, že už určitě znáte, pak teprve budu schopna posoudit z vašich dalších písemných prací, zda jste pochopil mou studijní látku!"
Tehdejší písemný rozbor považuji za nejhmatatelnější nedodělek svého života. Dodnes mne doslova napadají jiné varianty jak napsat tuto práci. Dveře, to je pojem příliš široký, a nebudu to zde otevírat dokořán. Zkuste si tu definitivní písemku napsat sami.
Do kategorie dveří patří i dveře v podlaze, vedoucí do propadliště
Nabádat někoho k odchodu ze scény, ze které nevede cesta jinam než do propadliště dějin, do jakéhosi odpadkového koše, to je zajisté nezdvořilost, a poděkování, které k němu přidali, je pyšná, jízlivá drzost. Že se jedná o nehoráznost, je ještě jasnější v souvislosti s identickou výzvou před deseti lety. Dveře, které 'zdvořile' drží otevřené ruce sto tisíc občanů, vedou do propadliště, kde tlí bývalá komunistická garnitura.
Tam přece nikdo demokraticky zvolený sám neodejde, a nemá být vhozen.
Proto je to gesto "pubertální", nikoli kvůli věku svých proponentů bývalých studentů, ale protože smazává rozdíly mezi těmi co nám byli nastoleni, a těmi které jsme si vybrali.
Ale co lidem zbývá? Defenestrace? Volby?
Ve volbách do Sněmovny jsme nuceni volit strany a jimi vybrané jednotlivce si do svých postů dosadí sami. Ve stranických kancelářích se však tetelí ovce, a do čela se dostávají vlci v rouše beránčím.
Jakožto kandidáty do Senátu, (kam máme kvůli ústavní vyváženosti bezmála povinnost a zajisté chuť volit 'osobnosti') nám strany podstrkují nevěrohodné kandidáty oblečené ve stranických barvách, byť dočasně přelakované na bezbarvé nezávislé, barva která se úžasně dobře nosí. Ale nezávislost je iluze a v praxi se bílá vrána do zahraničního výboru nedostane.
V zemi, kde předseda nejsilnější strany nemá na vlastním sjezdu ani symbolického protikandidáta, nevládne demokracie, ale provinční monarchie. Není divu, když se monarcha království ODS nebo ČSSD nehodlá bavit s ulicí. Králové jsou odjakživa schopni navazovat svá spojenectví v zájmu své vlastní vlajky a vzájemné stability. Nicméně paktování čerta s ďáblem nikoho třetího nespasí.
Omamná sloučenina
Důvodů k podepsání výzvy je mnoho, odlišných a neslučitelných. Pro mnohé to není výzva ke vzpouře na lodi 'Bounty' (něco jako Blahobyt), ale na lodi Mizérie, a jejich snaha změnit svou materiální situaci jakkoliv, je žene od komunistů k populistům. Jiní v této situaci vidí příležitost přidat se na vítěznou stranu s předstihem, jak už bývá v Čechách zvykem. Někteří jsou pouze naivní. Zbývají filosofové. Ne nadarmo je apel doma na web stránkách www.filosofie.cz
Vzkaz politikům: Umění odejít je vůdcovská vlastnost
Přesněji řečeno, vůdcovská vlastnost je včas předat kormidlo schopnějšímu nástupci. Mám na toto stanovisko jak se říká papíry, neboť jsem před lety absolvoval týdenní kurs na 'leadership skills' a jeho závěrečná bojová hra mi přinesla zásadní poznatek. Byl jsem to já, který náhodně vyfasoval vůdcovství v simulaci, kde skupina rozvátých parašutistů má třicet minut na to sejít se a být zachráněna vrtulníkem. Naše vysílačky měly vybité baterie, byla tma, atp. Po pěti minutách bylo celkem jasné, že je mezi námi člověk, který má přirozenou autoritu, břitký rozum a schopnost prioritisovat, člověk, jehož povely nikdo nezpochybňuje. Spasitel. Já jsem to bohužel nebyl. Jediné správné, co jsem pro spásu skupiny mohl udělat, bylo abdikovat v jeho prospěch. Provedl jsem to. Simulovaná helikoptéra nás vyzvedla dvě minuty před příchodem nepřátelských ozbrojenců. Pak jsem se zasmušile zeptal lektora, co si myslí o mých vůdcovských schopnostech. "Výborné. Taková objektivita v zájmu věci se málokdy vidí," zalichotil mi.
Budík pro stranické aparáty
Pokud není mezi vámi nikdo lepší než stávající vůdce, jděte s vašim vyvolencem třeba do pekel, s pocitem, že jiné východisko není. Uvědomte si tu odpovědnost, že své bližní berete s sebou. Pokud lepší člověk mezi vámi přešlapuje a čeká, pomozte mu hlásit se o své právo a povinnost stát vám v čele. A pokud ten, který v čele stojí není schopen zdravého úsudku, pomozte mu odejít dobrovolně, sportovně, když je pořád blízko vrcholu .
Vzkaz 'studentům'
I ten nejprozíravější, nejaltruističtější vůdce však neodejde, když se o kormidlo hlásí jen protivník, a on je pod nátlakem.
Takového člověka sice lze utlouct k demisi davem, ale není to důstojné. Dav je nejtupější z tupých vražedných předmětů.
Ale co davu zbývá. Symbolická gesta?
Vzkaz davu
Tak ať.
V zemi, kde je dramatik president, navrhuji teatrální gesto na závěr. Ve filmu Merlin je určitá inspirace. Zlou čarodějnici a její staré obyčeje nelze porazit nátlakem a konfrontací, ale tím, že se od ní odvrátíme, že jí lidově řečeno ukážeme záda a v duchu pošleme někam do ústraní, ne do propadliště.
Takže pro nastávající protestní happening navrhuji vyrobit podobizny konkrétních politiků, kteří by měli odejít, a postavit je na dolní konec Václavského náměstí, tam, kde nedávno stála zvrácená jezdecká socha od Davida Černého. Co se mne týče, snad by mi stačil 'jinak myslící' billboard Klauszemana z Letné.
A pak se všichni mlčky obraťme zády k nim, a čelem k nově osvětlenému Museu, poďobanému neštovicemi našich dějin.
Minutu ticha.
Třetího prosince u koně, 16h.
Přijďte.
A pak zase odejděme, a nechme našim demokraticky zvoleným vůdcům čas na sebereflexi, a důstojný odchod. Trochu času.
Děkuji.
