Pár poznámek z České republiky:
Revoluční studenti, česká důvěra v média, kdo dělá velký dojem sám na sebe a otřásající se trůn Jakuba Puchalského
Jan Čulík
Při příležitosti vydání knihy Jak Češi myslí, která v patnácti tematických oddílem obsahuje výběr článků z Britských listů (nakladatelství Millenium, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-14-7, lze objednat např. na této adrese) podnikl Jan Čulík v minulých cca deseti dnech turné po České republice, kde na besedách s čtenáři Britských listů hovořil o nové knize a poskytl také několik rozhovorů sdělovacím prostředkům. Zde shrnuje své nejnovější dojmy z české politiky i se setkání s čtenáři.
Děkujeme, odejděte
Jako výraz všeobecné lidové frustrace s politikou v České republice zveřejnila ve středu 17. listopadu skupina šesti bývalých studentů - revolucionářů deklaraci Děkujeme, odejděte, v níž požaduje, aby všichni čelní politikové českých politických stran odešli z veřejného života. Bývalí studenti jsou šokováni nynějším stavem české politiky, zejména velmi rozšířeným podvodnickým chováním, a požadují návrat k poctivé politice.
Je to už asi třetí nebo čtvrtá petice, která požaduje změnu k lepšímu ve veřejném životě v ČR. Zdá se, že petice promluvila mnoha lidem z duše. OD 17. listopadu ji podepsalo více než 100 000 českých občanů.
Projevům nezávislého občanství se dá jen tleskat. A přece - petice Děkujeme, odejděte, vyvolává určité pochybnosti.
Většina nejvýznamnější podnikatelské a politické činnosti se odehrává v Praze. Praha je velmi malé město, kde se všichni navzájem znají a všichni se navzájem stýkají. Kritika, která byla vznesena vůči Impulsu 99, předposlední petici, mlhavě požadující návrat k veřejné morálce, platí, zdá se mi, i pro petici Děkujeme, odejděte.
Potíž je, že ani jedna z obou těchto deklarací neobsahuje sebereflexi od jejích autorů. Obě deklarace předstírají, že jejími autory je skupina naprosto čistých osob, které se náhle jak deus ex machina objevily na české politické scéně a nyní energicky požadují návrat k neposkvrnitelně čisté morální politice.
Jenže, podobně jako to bylo s peticí Impuls 99, i šest signatářů petice Děkujeme, odejděte, žilo a jednalo v České republice během posledních deseti let. Proč ani trochu nereflektují autoři obou petic svůj podíl na tom, co v ČR za posledních deset let vzniklo? Po Praze se hovoří zejména o Vlastimilu Ježkovi, donedávna generálním řediteli Českého rozhlasu, který je kritizován za některou svou praxi, když byl v čele této veřejnoprávní instituce.
Někteří cynikové vyjádřili názor, že všechny tyto petice nejsou vlastně ničím jiným než pokusy české" pravice" zbavit se nynější nemilované sociálnědemokratické vlády neústavními prostředky. Před mnoha lety argumentoval Fred Eidlin, americký autor knihy o roce 1968 a jeho následcích," The Logic of Normalisation", Logika normalizace, že všechny lidové petice a rezoluce, jimiž v roce 1968 občané zahrnovali vedení státu, byly v podstatě stalinským zvykem.
Praxe podepisování petic v Československu skutečně nabyla na velkém významu začátkem padesátých let, kdy statisíce zaměstnanců v podnicích podepisovaly demonstrativně petice požadující" spravedlivý trest" pro nešťastníky, kteří se stali obětí monstrprocesů komunistické justice.
Velmi těžko v sobě potlačuji pocit, že i mnoho současných českých" rezolucí" je podobným způsobem manipulativní. Autoři petice" Děkujeme, odejděte" požadují odchod všech čelných českých politiků s výjimkou Václava Havla. (Proč by měl být Havel výjimkou?) Havel podpořil požadavek, aby politikové odešli, ale zároveň vyjádřil názor, že by bylo nesprávné uspořádat předčasné volby.
Ale jak tedy má dojít k odchodu politiků? Možná v důsledku interního dohadování ve stranických sekretariátech? Podle mé zkušenosti dochází k odchodu politiků na základě ztráty jejich popularity při volbách. Je-li voličstvo vážně nespokojeno s politiky, dochází k předčasným volbám a po porážce odcházejí čelní představitelé poražených politických stran ze scény. V tomto okamžiku se zdá být petice" Děkujeme, odejděte" máločím víc než jen mlhavým gestem. Kritikové právem poukazují na to, že je v petici velmi málo konkrétních, konstruktivních myšlenek. Všechno je, jak se zdá, založeno na záporném emocionálním napětí, na všeobecném pocitu frustrace. Ale inteligentní politika nemůže být založena na emocionálních záchvatech. Teprve se ukáže, zda z petice vznikne konkrétní politický program a zda založí šest signatářů další novou českou politickou stranu.
Je to problém: Česká republika využívá pro rozhodující, dolní komoru parlamentu proporčního volebního systému. To pak vyžaduje, aby se spolu interně dohadovali o sdílení moci představitelé jednotlivých politických stran. Proto hrozí diskreditace samotného pojmu politické strany. Takže je velmi obtížné zakládat v ČR desátou novou politickou stranu. Znamená to, že ten, kdo chce oživit českou politiku, musí využívat v podstatě zdiskreditovaného politického pojmu. Ale jak jinak si počínat v demokracii?
Češi důvěřují svým sdělovacím prostředkům
Izolace Čechů ve vydýchané atmosféře vlastní malé jazykové komunity je vážným handicapem, který znemožňuje, aby vznikly efektivní, profesionální a racionálně fungující sdělovací prostředky. Češi mají je málo příležitostí zjišťovat, jak fungují kvalitní média v jiných společnostech. Tak mnozí z nich považují druhořadý materiál, který se jim nabízí, za profesionální práci.
Český Ústav pro výzkum veřejného mínění provedl začátkem listopadu průzkum, podle něhož se celých 66 procent Čechů domnívá, že sdělovací prostředky vysílají pravdivé informace. Jen 26 procent lidí zastává opačný názor.
"Jak inteligentní jsou obyvatelé této republiky, jestliže přijmeme názor, že předpokladem inteligence je schopnost kritického uvažování?" zeptal se jeden náš pražský dopisovatel.
Cituji z průzkumu: 27 % občanů se zaměřuje a utváří názor podle určitých novin, televizní případně rozhlasové stanice, jíž věří a dává přednost. Více než čtyři desetiny (43 %) se snaží o širší záběr a konfrontují získané poznatky s informacemi odjinud, přičemž 24 % je v důvěře informacím opatrná.
Ke skupinám s užším informačním zázemím ("mám oblíbené noviny, stanici...jimž většinou věřím) se řadí především důchodci (33 %). S výší vzdělání roste snaha o rozšíření informačních zdrojů a jejich vzájemnou konfrontaci (vybírám si, čemu mohu věřit) uvádí 15 % lidí se základním vzděláním a 33 % s vyšším vzděláním tj. maturitou a vysokoškolským diplomem.
S poklesem vzdělání narůstá nedůvěra (moc tomu... nevěří), uvedlo 17 % vysokoškolsky vzdělaných respondentů a 39 % lidí se základním vzděláním. Nedůvěru informacím ze sdělovacích prostředků vyjádřilo častěji 39 % dělníků a 43 % dotázaných, kteří zhodnotili svou životní úroveň jako špatnou.
Nejomezeněji uvažující lidé respektují Blesk, MFD, stanici Praha a televizi Nova
Užší výběr médií ("mám oblíbené noviny..., jimž věřím") preferují respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Blesk, Mladou frontu, jejich regionální tisk a rozhlas, stanici Praha a z televizních stanic pak NOVU.
O konfrontaci informačních zdrojů ("...a pak si vyberu, čemu věřit") se snaží častěji respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Lidové noviny , Právo, ČT 1 a 2, Frekvenci 1 a Radiožurnál.
Médiím celkově příliš nedůvěřují ("nevěřím moc tomu..., co se říká") spíše respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Právo, televizi Prima, jejich regionální rozhlasové stanice, ale také nerozhodní posluchači a ti, kteří nesledují žádný z uvedených sdělovacích prostředků.
Zdá se, že úspěšnější členové české společnosti mají pocit, že musejí konformovat vůči étosu establishmentu a ze všech sil ho podporovat. Vědomí, že kritický odstup a pochybnosti, včetně sebepochybností, jsou motorem pokroku, jak se zdá u těchto lidí poněkud chybí.
Kritické myšlení se začíná objevovat jen u lidí, kteří nějakým způsobem v dnešní české společnosti selhali. Teprve setkání se selháním v nich probouzí kritické schopnosti, pokud ovšem není jejich kritický přístup k dnešní české realitě pouze apriorní zápornou emocionální křečí.
Vytvořím si vlastní virtuální realitu a pak to na mě dělá dojem
V minulých dnech jsem se účastnil asi šesti besed zejména na vysokých školách v Praze, v Olomouci a v Ostravě o Britských listech a o knize Jak Češi myslí. Všechny byly cenné: nejnavštívenější bylo setkání ve čtvrtek 25. 11. na ostravské univerzitě. Přítomní, zdá se mi, dobře chápali užitečnost srovnávání pohledů z různých kultur - Ostrava je město na rozhraní kultury české, polské a slovenské.
Snad nejpodnětnější bylo však setkání na katedře sdělovacích prostředků fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Setkal jsem se tam s ostrou kritikou, která nutně musí vést k zamyšlení.
Jsou Britské listy pouze irelevantním ghettem, sektářským plátkem pro věčné kverulanty, lidi, kteří si udělali živnost z toho, že něco neustále kritizují? Vždyť jsou v českém internetovém světě "naprosto izolovány". Důkazem toho, že jsou BL jen ghettem, je údajně skutečnost, že na ně neodkazují na ně internetové stránky silně čtených deníků jako je Mladá fronta Dnes či Neviditelný pes... Nadto mají Britské listy příliš liberální editorskou politiku, tisknou články "šílenců", jako byl například nedávno text Luboše Motla, neustále exponují" dryáčnickou" Jiřinu Fuchsovou.
"Co vás žene, pane Čulíku," ptala se jedna mladá česká studentka-novinářka." Proč jste tak kritický? Proč se stále zastáváte kauzy 'bývalých lidí', jako je Ivan Kytka či Jana Bobošíková?"
Problém, zda Britské listy prezentují českému publiku nestravitelně kritické informace, je otázka, jíž se Britské listy opakovaně zabývaly. Je to komunikační paradox: čím složitější a novější, nezvyklejší informace, tím pravděpodobněji se zadře a zasekne v komunikačním kanálu. Nejúspěšněji procházejí a největší sledovanost mají informace útěšné a konvenční, jejichž informační hodnota je však mizivá.
Tomáš Pecina před časem řešil v Britských listech problém, zda pro ně psát či nepsat. Usoudil, že inteligentní a průraznou, nezávislou analýzou se člověk vydělí z konvenčního většinového českého společenství a jeho spoluobčané se na něho budou dívat spatra, budou ho ostrakizovat.
Pro mě je nepochopitelné, jak může mít někdo tak málo vlastní osobní nezávislosti a hrdosti, že posuzuje obsah určitého periodika podle toho, zda na ně odkazují nejkonvenčnější česká média, a nikoliv podle obsahu periodika samotného.
Je možné, že v české společnosti existuje mnoho lidí, kteří považují tuto svou společnost apriori za dokonalou, za společnost, s níž se identifikují, a považují ji za absolutní měřítko veškerého konání.
Tento názor s nimi nemohu sdílet, zvláště proto, že druhořadost prostředí, u něhož hledají schválení svého jednání či své existence, je více než zřejmá. Žádná společnost není dokonalá. I v zavedenějších západních demokraciích, jako je třeba společnost britská či americká, by bylo naprosto absurdní posuzovat hodnotu čehokoliv podle převládajícího celostátního konsensu.
Fakta se totiž nezjišťují statisticky.
Jsem skutečně asi velmi silně ovlivněn britskou skutečností, kde se ostře kritický přístup k vlastní společnosti, k vlastním politikům považuje za normální. Právě tento přístup vede podle bývalého šéfredaktora týdeníku Sunday Times Andrewa Neila k tomu, že se v Británii v poslední době politicky a ekonomicky vede velmi dobře.
Britské listy budou i nadále přinášet nové, nekonvenční a kontroverzní názory a budou to považovat vůči české společnosti i nadále za službu. O profesionalitě novinářů jako je Ivan Kytka či Jana Bobošíková existují nesporné, mezinárodně nosné důkazy. To, že jsou tito profesionálové nepřijatelní pro pracovní kulturu, která se šíří dnes v České televizi pod Zdeňkem Šámalem, neznamená nic.
Britské listy zajímají názory lidí, proto budou i nadále zveřejňovat objevné či nekonvenční články lidí odkudkoliv, zejména, pokud se budou odlišovat od stereotypního psaní zavedených sdělovacích prostředků. V tom je síla Britských listů. Neutuchající úsilí Jiřiny Fuchsové za plné získání dvojího občanství a práva na restituce je pozoruhodným příkladem dlouhodobé občanské aktivity, kterou můžeme jen podpořit.
Britské listy budou i nadále provozovat svou službu české společnosti. Doufejme, že se od konvenčního, defenzívně se vůči vnějšku definujícího společenství budou postupně oddělovat další a další jednotlivci, kteří v sobě najdou dostatek odvahy a nezávislosti, aby se dokázali podívat na skutečnost bez podpůrného štítu konvenčního maloměstského prostředí. Ten proces už začal a postupně se zrychluje. Je to proces spontánní, probíhá podle toho, jak česká společnost zraje. Pro Britské listy je čest mu napomáhat a rozrušovat konvenční stereotypy ze všech sil.
Potácející se trůn Jakuba Puchalského
Generální ředitel České televize se stal v posledních dnech terčem kritiky z mnoha stran. Jak víme, zpravodajství České televize by mohlo být o mnoho lepší. Píšeme o tom už půl druhého roku. Je to věc obecně známá.
Otázkou je: proč tak najednou? Proč ignorovaly všechny vlivné struktury zjevné nedostatky zejména zpravodajství České televize a nyní se najednou všichni na Puchalského sesypali?
Zdá se nám, že nejde ani tak o objektivní, veřejně prospěšný zájem, ale že Jakub Puchalský a jeho spolupracovníci - možná neúmyslně, v důsledku své neefektivnosti - konečně ohrozili partikulární osobní zájmy.
Minulou středu Puchalského Českou televizi kritizovali profesní lobbisté z prezídia České filmové a televizní akademie. Zdá se, že hlavně proto, že poněkud arogantní, byrokratické a neefektivní jednání ze strany pracovníků ČT ohrozilo příjmy soukromých českých televizních společností, finančně závislých na České televizi. Pak začali Českou televizi kritizovat - také ze subjektivních, politických zájmů - poslanci ODS v mediální komisi, že prý Česká televize nedává vyvážený prostor představitelům všech hlavních stran. Kritici dosáhli toho, že byl z funkce programového ředitele donucen odejít Angličan Gordon Lovitt, podle jeho slov proto, že je Angličan. Je-li důvodem skutečně jenom jeho nečešství, byl by to skandální důvod.
Zajímavé je, že se zřejmě změnily mocenské poměry i v Radě České televize. Tato Rada, která se dlouhodobě vůči poměrům v České televizi stavěla do pozice mrtvého brouka, se nyní najednou probudila a varuje, že ČT ztrácí charakteristiky" média veřejné služby". Proč asi? Před rokem konstatoval šéf Rady České televize Jan Jirák v rozhovoru s časopisem Konfrontace, že požadovat v tržním prostředí, aby sdělovací prostředky poskytovaly prostor ke smyslupné společenské komunikaci, je nemožné a ztracené - budeme se muset podle něho prý vrátit k samizdatu. Je chvályhodné, že, jak se zdá, Jirák a Rada České televize tento poraženecký postoj náhle opustily. Dokonce byl v plném znění zveřejněn i Puchalského původně utajovaný projekt reformy zpravodajství, jehož publikace se BL bezvýsledně dožadovaly od léta 1998.
Opakujeme, je to všechno chvályhodné, ale pročpak se to děje zrovna teď?
Cynické hlasy našeptávají, že to všechno asi nemá příliš mnoho společného s úsilím o zlepšení kvality veřejnoprávní televize, ale s osobními, lobbistickými zájmy.
Třeba nás však kritikové přesvědčí svými činy o opaku.
