Tenkrát aneb Profesionálové v ČT?

tp

Režisér Robert Sedláček, autor dokumentárního filmu o Františku Čubovi, se ve své druhém rozsáhlejším projektu, bezmála dvouhodinovém dokumentu Tenkrát, společně se scénáristou Radimem Procházkou zaměřil na období od 17. listopadu do konce roku 1989 a na výpovědích přímých účastníků událostí dokumentaristicky zachytil, jak probíhal pád komunistického režimu v Československu.

První, co na filmu zaujme, je nebývale profesionální, perfekcionistické zpracování látky. Výpovědi celkem 40 osobností Listopadu, které ve filmu hovoří, jsou natočeny zcela jinak, než bývá v ČT zvykem: místo plochého a difúzního osvětlení plastické boční světlo nebo protisvětlo, prostředí, které neruší, výborně zvládnutý zvuk, logicky sestříhané dokumentární i - s mírou používané - ilustrační záběry, vesměs přesně navazující doprovodné texty, graficky dokonalé titulky. Jediné, co lze technickému provedení filmu vytknout, je stejně jako v dokumentu o F. Čubovi rušivá hudba a tentokrát i poněkud nevýrazné hlasy čtoucí průvodní text.

Obsah filmu však dovolí na tyto drobné nedostatky zapomenout. Autoři, usilující o maximální věcnost a autenticitu svědectví, dali promluvit oběma stranám, aniž by vnucovali divákovi svá hodnotící stanoviska. Snaha o maximální možnou objektivitu, nepředpojatost a absence klišé, banality a patosu, ať vítězů nebo poražených, jež české sdělovací prostředky v těchto dnech jinak zcela ovládly, to jsou bezesporu největší přednosti Sedláčkova filmu.

Tvůrci se nesnaží sdělit divákovi svou verzi dějin, neobviňují a nemoralizují. Přesto film, zejména ve své druhé polovině, vrhá světlo i na několik dosud málo známých aspektů listopadových událostí: plastické vylíčení Havlova a Dubčekova sporu o prezidentskou kandidaturu (a poněkud svatouškovský způsob, jak Havel dnes své ambice popírá), charakterizace Mariána Čalfy jako "kingmakera" a pompézní, sebestředný vzkaz Václava Havla na stole Skalníkova ateliéru, to jsou vrcholné body Sedláčkova a Procházkova dokumentu.

Určitou slabinou díla je jeho délka: přestože stominutový film nemá vyloženě hluchá místa, stopáž cca. 80 minut by mu asi slušela víc, stejně jako o něco výraznější tematické rozčlenění.

Přesto není pochyb, že spolu s Taussigovým filmem Na další štaci a s rozsáhlým projektem Mezi zaslepenými blázny patří Tenkrát k tomu nejlepšímu, co v ČT v poslední době v oblasti dokumentu vzniklo. Otázkou je pouze, jak se s výraznou osobností Roberta Sedláčka vyrovná prostředí České televize, které tradičně oceňuje zcela jiné hodnoty, než jaké tento režisér do české dokumentární tvorby přináší; další osud tohoto tvůrce v prostředí konformní a konsenzuální prostřednosti bude určitě velmi poučné sledovat.