Nová generace jepic deset let poté
Pravda a láska nemusí vždy zvítězit nad lží a nenávistí
Postmoderní přirovnání
S politickými impulsy v české kotlině je to přibližně stejně jako
s verzemi operačního systému Windows. Halas, který každou další verzi provází
při jejím uvedení na trh, je stále větší (a větší) a přitom se stále méně
(a méně) mluví o stále větším (a větším) množství chyb, uspěchaností a
nedodělků, které ji - vždy - provázejí. Update přijde potichu a jen těm,
jejichž prodejce je z té lepší kategorie. Update updatuje chyby staré a
dodá (vždy) několik chyb nových... Nikdo se nezamýšlí, zda novou verzi
ve skutečnosti potřebuje, ale nainstaluje si ji. Co kdyby náhodou...
Děkujeme. Odejděte!
Po výzvě představitelů nepolitické politiky Impuls 99, posmívané a
zatracované novináři i politiky, přišla událost svým charakterem trochu
jiná. Výzva "bývalých studentských vůdců" - Děkujeme. Odejděte! -
měla profesionální dramaturgické a režijní zázemí, profesionální produkci
i finanční zázemí. Jak jsem z několika narážek poznal, dokonce i stejný
scénář jako tehdy.
Opakování je matka moudrosti, říkávala má babička.
Dokonalost následné šou ve veřejnoprávní televizi a její načasování na
konec "oslav" 10 let poté dokazuje, že tak dalece nevinná tato akce není.
"Dobročinné" mediální zpracování na spodním konci Václavského náměstí
opravdu nemělo chybu.
Konfrontace názorů představitelů tehdejší generace
(s dlouhými vlasy a vráskami od nekonečných filosofických sporů v zakouřených
hospůdkách či zvukových střižnách) s názory nynějších hvězdiček mediálního
nebe, idolů dnešních -náctiletých (makeup a líbivá módnost, v hlavě většinou
nic) ukazuje, kam jsme to dopracovali deset let poté.
Burcující provolání
profesionálních revolucionářů neprobudilo ani dnešní studenty či intelektuály,
vzbudilo však panické reakce představitelů politické scény bez ohledu na
jejich politické názory. Václav Klaus se ve svém komentáři zachoval stejně
naivně a hloupě, jako Miloš Jakeš či Miroslav Štěpán deset let předtím.
Miloš Zeman přes své prognostické myšlení mluví o pubertální reakci a přehlíží
nesouhlas značné části společnosti s nedostatečně prezentovanou vizí své
vlastní strany. Poctivý úmysl či čin v dnešní postmoderně mediální společnosti
nestačí. Nestačí ani přesvědčení o své vlastní neomylnosti.
Iniciátory
petice lákají do svých řad téměř všechny pravicové politické strany okouzlené
překvapivě velikou účastí lidí na mítinku v ulicích Prahy, lidé opět stojí
na promrzlém náměstí a vzpomínají, jak poprvé si prostý občan této republiky
(tehdy československé, dnes už pouze české) připadal jako tvůrce politiky
a nikoliv jako objekt mediálních manipulací.
Slovo ideál znovu zní ulicemi
plnými mladých (tentokrát díky sponzorskému osvětlení a ozvučení firmy
General Electric, která věnovala přestárlým revolucionářům i ohňostroj
- škoda, že ne kolotoč) a mezitím globalizované myšlenky o vítězství pravdy
a lásky nad lží a nenávistí se snaží rozšířit zařízení poskytnuté díky
dalšímu sponzorství (provozovatele mobilních telefonů Paegas).
Svět se
(i díky vítězství sametu nad revmatickým socialismem u nás) změnil v komerční
a bezostyšný propletenec zájmů a úsluh, bez kterých to nejde. Vlastnit
Lucernu je podstatnější než mít názor na svět. To a jenom to pohřbívá
do jámy pamětnice upřímnost činů tehdejších lídrů CELONÁRODNÍ NADĚJE.
Za
čtrnáct dní budou mít sjezd privatizátoři a budovatelé rozvinutého kapitalismu.
Místo rudých hvězd modrý (nebo růžový) pták. O čem asi bude zpívat? Mají
politici ještě nějaké ideály? Opakovaná lež se nestane pravdou, může se
stát ale realitou. Má babička zemřela před dvaceti lety. A slova o matce
moudrosti zasunula léta následující.
Ukradená revoluce
Jediné, co mne definitivně utvrzuje v přesvědčení, že po dnešním koncertu
nebude následovat další změna režimu, je fakt, že řečníci hovoří z NAPODOBENINY
balkónu Melantrichu a zabývají se se slzou v oku tím, CO BYLO a nikoliv
tím, co BY BÝT MĚLO.
Taxikáři "na Václavským Václaváku" nejezdí dnes zdarma
a trikolóra není běžným doplňkem zimníku. Lidé k sobě už nejsou na ulici
tak slušní, jako byli tehdy, před deseti lety. Žádná babička už nepřinese
na balkón řečníkům termosku s čajem.
Proč také? Cateringové zabezpečení
přece zabezpečili produkční z Barrandova. Nebo snad ne? Bylo to jinak ve
dnech, kdy lidé ideálům a jejich hlasatelům lidé od patnácti do devadesáti
ještě věřili a chtěli POUZE spravedlivější, lidštější, kulturnější svět
pro sebe a své děti. Chtěli cestovat, poznávat svět, chtěli lépe žít. Ta
iluze jim nevydržela dlouho.
Dnes ale světové televizní štáby zůstaly doma
a Václav Havel na Hradě je. Stále. Jsme v NATO. Budeme (s největší pravděpodobností)
i v EU.
Slovo už není na počátku, slovo už není činem a čin se stal nedílnou
součástí mediálního šoubyznysu. Baletní jednotka Křeč, recitační skupina
Vpřed či Tvrdohlaví či Pražský výběr nejsou přítomností, ale učí se o nich
děti v hodinách českého jazyka či občanské nauky... Nic není zakázáno,
všechno je dovoleno, ale za všechno se musí zaplatit.
Do galerií a výstavních
síní chodí už jen ti nejvytrvalejší a ČT2 sleduje jen pár desítek tisíc
lidí.
Slovo z počátku má deset let za sebou a mezitím jsme dali světu termíny
TUNELOVÁNÍ, LTO a podobné novotvary.
Tuto společnost jsme z valné části
kupónově privatizovali, kupóny prodali investičním fondům, které se ztratily
na Bahamy, podniky nám prodali a pak ještě zastavili bankám, které pak
zkrachovaly.
Heslo "Coca-cola, to je vono" se stalo určujícím pojítkem
v renesanci kultury. Kritériem úspěšnosti se nestalo slovo UMĚT, ale MÍT.
Hrdiny kapitalismu jsou ti nejbohatší, nikoliv ti nejmoudřejší. Proto
pravda a láska nemusí vždy, ani v české kotlině zvítězit nad lží a nenávistí.
To je ten největší rozdíl mezi rokem 1989 a rokem 1999.
Co dělat, když koncert končí a klíče cinkají?
Půjdu do postele a nikoliv na demonstraci. Žádná totiž není. Není proti
čemu demonstrovat. Máme, co jsme chtěli. Nebo snad ne?
Koncert právě teď skončil, Marta Kubišová s Petrem Maláskem dozpívala
třicet let starou Modlitbu, a zloba a zášť pomíjejí. Snad.
Dá li Bůh, snad se opět ztracená vláda věcí tvých někdy se k tobě navrátí,
lide český. V Praze je právě 21:50, dne 20. listopadu 1999.
Autor je šéfredaktorem nezávislého měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat.
