Osobními spory můžeme hezky zastřít podstatu elitářství a rasismu?
Toto je reakce na článek Oldřicha Uličného "Neslýchaná sprostota Ondřeje Hausenblase.
Moje polemika s prof. Uličným může být myslím zajímavá leda pokud se týče rasismu a xenofobie, a ne stránky osobní. (I když i pěkně ostré smeče se taky někdy pěkně čtou. Pár se jich tu přece jen snažím nabídnout.) Jeho elitářské a xenofobní výroky jsem uvítal jako příležitost ukázat, jak hluboce je v Česku zakořeněna představa, že někteří lidé jsou lepší než jiní, a jak mělce přitom ti, kdo se považují za lepší, obvykle myslí.
Začal jsem si opravdu já. Nejdřív jsem Uličného napadl opravdu hodně ostře a málo ohleduplnými slovy, ale všimněte si, že pokud píšu, že se na něco hloupě ptá, hned uvádím citaci, a ta je myslím dobrým důkazem. Že jsem napsal, že dědkové spílávají mládí, to je podle Fráni Šrámka. Uličný není ještě tak starý, aby to, v čem se tu poznal, byl jeho věk. Když jsem psal o jeho úzkoprsosti, nechápavosti ve věcech vzdělávání, dodal jsem citace, které ji dosvědčují. Naznačil jsem, že si o něm myslím, že o vzdělávání málo a mělce přemýšlí. Že by byl sprosťák, jsem neřekl, ale myslím, že je sprostší ten, kdo uráží "rasu" nebo sociálně slabší vrstvy, než ten, kdo mu za to veřejně vynadá. Sládkovi za jeho rasistické urážky - kdybych byl měl stejnou příležitost -, bych byl vynadal stejně příkře.
Důvody, proč jsem odešel z Uličným vedené katedry, byly stejného původu jako jeho elitářství: hledal jsem cesty, jak zpřístupnit studium i školní výuku češtiny běžnému žáku a studentovi, jak učinit ze školy dílnu lidskosti podle Komenského, a ne donucovací pracovnu.
Přesto jsem prof. Uličnému opravdu dost vděčen, a to za to, že se vystavuje svým veřejným psaním názorům čtenářů.
Pokud se vám však v jeho odpovědi zdá, že má vlastně pravdu, když mi vytýká, že do svých 45 let jsem nepodal habilitační práci, a tudíž se na fakultu nehodím, pak myslím stojí za to položit si otázku, co dělá z filozofické fakulty kvalitní ústav. Jsou to počty docentů a profesorů, nebo publikovaných knih a článků, nebo účastí na mezinárodních konferencích? Taková kritéria totiž nastrkaly fakulty do kritérií pro akreditaci vysokých škol. (Že to udělaly po vzoru škol západních, není omluva - i tam je to zhoubné.) Ono se to totiž moc snadno měří. Ale knih o marxismu vydali bolševici spoustu, a přesto nebyly jejich vysoké školy dobré. Asi jde o jinou kvalitu. Ale jak rozpoznat, zda je lepší kniha o češtině než o členovcích? V tomto směru potřebují univerzity hodně svobody, jde přece o základní výzkum, a v něm by znamenalo uplatňování vnějších kritérií leda zhoubu. Akademická obec se musí spolehnout na důvěryhodnost odborníků v jednotlivých disciplínách (a taky by si mohla k akreditaci pozvat kolegy ze zahraničí). A právě ta důvěryhodnost se nemůže opírat jenom o vzájemné poplácávání po ramenou nebo závazky typu "udělal jsem tě docentem, tak si netroufej kritizovat"... Vědecké osobnosti, které mají dostat důvěru, že budou rozumně využívat peněz na nekontrolovatelnou vědu, musejí kupodivu působit jako důvěryhodné osobnosti i lidsky. Nemohou být například rasisty, protože to mezi rozumnými lidmi nemá obhajobu.
Avšak přece jen tu jisté kritérium kvality je: ze základního výzkumu se nepřímo, po jistém čase a peripetiích odvinou aplikace pro praxi. Nelze jimi význam základního výzkumu přímo měřit, ale můžeme asi tvrdit, že pokud jsou v některém oboru aplikace v naprosto mizerném stavu, pokud se tu nic nehýbe a nezlepšuje, pak asi ani z vědy základní nic nevyplývá, anebo tu nejsou lidé, kteří by uměli přemostit teorie a praktické užití.
V nedospělém národě, jakým jsou Čechové, ovšem mosty mezi aplikacemi a teoriemi v humanitních vědách, a zejména v bohemistice, často chybějí. Není to jenom tím, že je snadnější bádat v knihách a psát habilitace z knih než zápasit se syrovou, málo kultivovanou a málo předvídatelnou realitou. Je to taky tím, že výchova vědců se tu nese právě v teoretickém duchu, protože otcové vědy jen velmi zřídka plodí aplikace. Dokonce někteří otcové jsou aplikacemi popuzováni, protože vyciťují, že jejich bádání má poněkud hliněné nohy, že přemílají staré zrní.
Filozofická fakulta je živa mj. hlavně z toho, že připravuje učitele pro děti od 6. třídy až do maturity. To je jedno z jejích aplikačních polí, kde by úroda měla být k vidění a sklízení. Ale není. Jako jinde, učit do škol jde absolventů z fakulty minimum, a ne vždy těch nejlepších (ačkoliv v posledních letech znám i několik skvělých - ale mezi češtináři to nejsou diplomanti od Uličného, nýbrž např. od prof. Sticha). Osnovy češtiny se od převratu změnily jen povrchově, ale podstata vyučovacího předmětu i pojetí přípravy učitelů je pořád neuvěřitelně školometská. Děti i studenti na střední škole mohou z výuky sotva co mít - na bohemisty přece nestudují. Stačí se podívat, jak mizerná je úroveň veřejného vyjadřování, o výsledcích pravopisných znalostí ani nemluvě. Poslední výzkumy čtenářské gramotnosti znáte, jsou hanebné. Co v tom dělá katedra češtiny? Skoro nic. Někteří učitelé katedry se sice snaží studenty připravit na to, že budou jednat s naprosto neteoretickými studenty a žáky, ale to nestačí, když koncepce studia a způsob, jak lingvisti tu přednášejí, vůbec nepomáhá právě onomu přemostění do praxe. Na to absolvent sám stačit nemůže: představte si sebe, že máte jít učit puberťáky tomu, v čem jste odborníci.
Prohlédněte si řádky, kterými Uličný v replice na mé útoky zde v Britských listech odbyl některé z našich sporů o věc:
"nekompetentnost spojenou s návrhy na neuvážená řešení" - o co asi šlo?
"Souhlasil jsem proto s tím, aby se věnoval teorii výuky češtiny. Bohužel, ani tady nebylo dosaženo valných úspěchů - z méně zdařilých jmenuji návrh na změnu pořadí gramatických pádů při výuce mluvnice a omezení jejich výuky na pád pouze první a druhý u dětí do 11 let, dále změnu pořadí v gramatické kategorii osoby (já jako první osoba je prý příliš egocentrické) apod."
Uličný, ač vystudoval bohemistiku, vůbec nepochopil, o čem jsme na stránkách odborného tisku vedli spor: Nešlo o přečíslování pádů, ale o to, že se pro potřeby výuky ještě dost nepřemýšlelo o jejich pořadí. Všichni si ze školy asi pamatujete pořadí pádů 1.-7., málokdo i otázky, které se k nim musel učit nazpaměť. Skoro nikdo, ani mezi lingvisty, se nepozastavuje nad tím, že jsou děti nuceny odříkávat kdo,co? - profesor, koho, čeho? - profesora a odpovídat bez toho, že by použily sloveso a normální otázku. Celé "ptaní na pády" je tak nepřirozené, tak akademicky vytržené ze světa dítěte, že není divu, že většinu dětí to odradí od zájmu a od důvěry ve smysl výuky. Kdo se učil nebo vyučoval angličtinu, ví, že orientace ve větě se nabývá vyptáváním na jednotlivé členy věty. To platí pro syntax anglickou i českou, ba víc pro českou, protože u nás je pořádek slov velmi volný. Česká škola však učí mateřštinu tak, jako by děti studovaly latinská slovíčka. Pořadí kdo, co - koho, čeho - komu, čemu atd. je zděděno od středověké výuky latiny, i když má čeština o pád víc a významy pádů trochu jinak rozhozené. Avšak profesor Uličný napsal o pádech vědeckou práci, a proto nemůže být, že by se malé děti učily nějak přirozeněji, tak, aby jim to šlo do hlavy "po jejich". (Některé pády jsou si hodně podobné (komu: profesorovi + o kom: o profesorovi, atd.) Dále není v dobré shodě číslování pádů 1.-7. s tím, jak různě těsně souvisí význam některých pádů s významem slovesa ve větě. Slovo ve čtvrtém pádě bývá ve větě podstatnější informací, než slovo třeba v šestém pádě (to je ale hodně laicky řečeno, pro nelingvisty, odborník by toto číst vůbec neměl, aby se neosypal).
Spor o slovesnou osobu ani nebyl sporem - jen jsem poukazoval na to, že děti vůbec nedostávají příležitost pochopit, co ta osoba je, že to není nějaká baba, ale tvar, kterým se vyjádří, jestli to dělám já, který mluvím, nebo ty, který posloucháš, nebo ti další, kteří nejsou my dva, co spolu zrovna mluvíme. To, že číslo 1 dostala zrovna "osoba" já, není docela bezvýznamné, ale jinak, než čeho se dobral Uličný, nechápaje podstatu diskuse: Opravdu se v tradiční gramatické výuce hodně zanedbává při výuce orientace na adresáta. Že totiž všecko, co říkáme a píšeme, bývá určeno někomu druhému, a tomu se podřizuje výběr slov, stavba vět a odstavců, délka projevu, volba monologu nebo dialogu atd. Moje výtka tedy šla proti gramatismu ve výuce, proti tomu, že nejdřív se mají malé děti naučit nesmyslné termíny a slang lingvistů, a pak nezbývá čas na výchovu k věcnému a slušnému vyjadřování a rozumění. Je to složitý argument, ale profesor bohemistiky by se mohl pokusit mu rozumět.
Přeli jsme se ale i o jiné věci - třeba jak prvním ročníkům bohemistiky (a taky dětem ve škole) vykládat slovní druhy (podstatná jména, přídavná jména a pořád dál - jste si jisti, že víte, proč jste se je ve škole učili?) Škatulkistické pojetí výuky a studia se mi nezdálo dost efektivní, protože vím, že učitelé češtiny v terénu z 90 procent stejně neumějí vyložit, v čem vlastně spočívá podstata jevu, a proč by to žáci měli umět (leda k tomu, aby mohli být vyzkoušeni).
Spory způsobené Uličného nepochopením novějších myšlenek měl ostatně pan profesor nejen se mnou. Potíže se spoluprací mezi katedrou a jinými bohemistickými pracovišti také nebyly docela náhodné.
Tady už jsem zase zpět vně lingvistiky:
Za našimi spory však byla jiná nota - tatáž, jako v jeho rasistickém článku:
Byl jsem totiž spoluautorem osnov Obecné školy, které tehdejší ministr biskup Piťha chtěl učinit znovu jednotnými osnovami pro všecky školy, ale já jsem ho spolu s dalšími příznivci svobody veřejně ostře kritizoval. Naše osnovy češtiny byly asi Piťhovi moc komunikativní a málo gramatické, a proto požádal Uličného, aby napsal další verzi, o něco školometštější. A já, nevěda o tom a netuše, jaký farář v Uličném bdí, jsem svého profesora před spoluprací varoval, že ministerstvo je do značné míry v rukou "jezovitů", že Piťha chce jednotnou školu, aby kmáni a páni byli zase jasně odděleni. Já jsem totiž ďáblův spřízněnec, který chce vzít vyvoleným jejich kulturní nadřazenost a rozdat ji "beznadějné spodině" a "cizím genofondům". To jsem ovšem varoval toho pravého zastánce demokracie - viz článek v Učitelských novinách.
Nabídl jsem fakultě své služby v oblasti přemostění teorií do reality, jsa přesvědčen, že dříve nebo později fakultě taková potřeba dojde. Na takovou práci ovšem nemají fakulty rubriky, nedají se v ní psát habilitační práce - ani bych ji psát nechtěl, protože je potřeba něco dělat, a ne sepisovat si knihu na titul. Docentury z věd ať si dělají ti nadaní mladší, ale někdo musí taky pracovat. Když fakulta nechce, nechce - odešel jsem (před prodlužováním smlouvy, a ne že mi ji U. odmítl podepsat), protože v atmosféře Uličného ústrků mě pracovat netěšilo. Přede mnou už odešli z katedry jiní, a po mně půjdou nejspíš taky, jestli se fakulta rozhodne, že je pro ni cennější ustrašený elitář.
Až bude Uličný se svými neregulovanými názorovými výlevy a se svou naprostou neschopností uřídit aspoň schůzi katedry děkanem, bude mít akademická obec čas přemýšlet o hodnotách vědy a praxe. Mně trvalo rok, než jsem opakovaným požadavkem "A budeme tentokrát znát program schůze?" přiměl Uličného aspoň formálně mít připraveno, o čem se bude mluvit. Ovšem zdaleka jsem ho nedohnal k tomu, aby nestrávil jako všichni neschopní byrokrati tři čtvrtiny času čtením písemností z děkanátu a plkáním o různém, takže nezbýval čas na řešení přijímaček, na koncepci oboru a na podobných zbytečnosti, o kterých by se muselo moc myslit. To budou pěkná grémia děkana, bůh potěš budoucí proděkany.
Nová generace jepic deset let poté
Pravda a láska nemusí vždy zvítězit nad lží a nenávistí
Postmoderní přirovnání
S politickými impulsy v české kotlině je to přibližně stejně jako
s verzemi operačního systému Windows. Halas, který každou další verzi provází
při jejím uvedení na trh, je stále větší (a větší) a přitom se stále méně
(a méně) mluví o stále větším (a větším) množství chyb, uspěchaností a
nedodělků, které ji - vždy - provázejí. Update přijde potichu a jen těm,
jejichž prodejce je z té lepší kategorie. Update updatuje chyby staré a
dodá (vždy) několik chyb nových... Nikdo se nezamýšlí, zda novou verzi
ve skutečnosti potřebuje, ale nainstaluje si ji. Co kdyby náhodou...
Děkujeme. Odejděte!
Po výzvě představitelů nepolitické politiky Impuls 99, posmívané a
zatracované novináři i politiky, přišla událost svým charakterem trochu
jiná. Výzva "bývalých studentských vůdců" - Děkujeme. Odejděte! -
měla profesionální dramaturgické a režijní zázemí, profesionální produkci
i finanční zázemí. Jak jsem z několika narážek poznal, dokonce i stejný
scénář jako tehdy.
Opakování je matka moudrosti, říkávala má babička.
Dokonalost následné šou ve veřejnoprávní televizi a její načasování na
konec "oslav" 10 let poté dokazuje, že tak dalece nevinná tato akce není.
"Dobročinné" mediální zpracování na spodním konci Václavského náměstí
opravdu nemělo chybu.
Konfrontace názorů představitelů tehdejší generace
(s dlouhými vlasy a vráskami od nekonečných filosofických sporů v zakouřených
hospůdkách či zvukových střižnách) s názory nynějších hvězdiček mediálního
nebe, idolů dnešních -náctiletých (makeup a líbivá módnost, v hlavě většinou
nic) ukazuje, kam jsme to dopracovali deset let poté.
Burcující provolání
profesionálních revolucionářů neprobudilo ani dnešní studenty či intelektuály,
vzbudilo však panické reakce představitelů politické scény bez ohledu na
jejich politické názory. Václav Klaus se ve svém komentáři zachoval stejně
naivně a hloupě, jako Miloš Jakeš či Miroslav Štěpán deset let předtím.
Miloš Zeman přes své prognostické myšlení mluví o pubertální reakci a přehlíží
nesouhlas značné části společnosti s nedostatečně prezentovanou vizí své
vlastní strany. Poctivý úmysl či čin v dnešní postmoderně mediální společnosti
nestačí. Nestačí ani přesvědčení o své vlastní neomylnosti.
Iniciátory
petice lákají do svých řad téměř všechny pravicové politické strany okouzlené
překvapivě velikou účastí lidí na mítinku v ulicích Prahy, lidé opět stojí
na promrzlém náměstí a vzpomínají, jak poprvé si prostý občan této republiky
(tehdy československé, dnes už pouze české) připadal jako tvůrce politiky
a nikoliv jako objekt mediálních manipulací.
Slovo ideál znovu zní ulicemi
plnými mladých (tentokrát díky sponzorskému osvětlení a ozvučení firmy
General Electric, která věnovala přestárlým revolucionářům i ohňostroj
- škoda, že ne kolotoč) a mezitím globalizované myšlenky o vítězství pravdy
a lásky nad lží a nenávistí se snaží rozšířit zařízení poskytnuté díky
dalšímu sponzorství (provozovatele mobilních telefonů Paegas).
Svět se
(i díky vítězství sametu nad revmatickým socialismem u nás) změnil v komerční
a bezostyšný propletenec zájmů a úsluh, bez kterých to nejde. Vlastnit
Lucernu je podstatnější než mít názor na svět. To a jenom to pohřbívá
do jámy pamětnice upřímnost činů tehdejších lídrů CELONÁRODNÍ NADĚJE.
Za
čtrnáct dní budou mít sjezd privatizátoři a budovatelé rozvinutého kapitalismu.
Místo rudých hvězd modrý (nebo růžový) pták. O čem asi bude zpívat? Mají
politici ještě nějaké ideály? Opakovaná lež se nestane pravdou, může se
stát ale realitou. Má babička zemřela před dvaceti lety. A slova o matce
moudrosti zasunula léta následující.
Ukradená revoluce
Jediné, co mne definitivně utvrzuje v přesvědčení, že po dnešním koncertu
nebude následovat další změna režimu, je fakt, že řečníci hovoří z NAPODOBENINY
balkónu Melantrichu a zabývají se se slzou v oku tím, CO BYLO a nikoliv
tím, co BY BÝT MĚLO.
Taxikáři "na Václavským Václaváku" nejezdí dnes zdarma
a trikolóra není běžným doplňkem zimníku. Lidé k sobě už nejsou na ulici
tak slušní, jako byli tehdy, před deseti lety. Žádná babička už nepřinese
na balkón řečníkům termosku s čajem.
Proč také? Cateringové zabezpečení
přece zabezpečili produkční z Barrandova. Nebo snad ne? Bylo to jinak ve
dnech, kdy lidé ideálům a jejich hlasatelům lidé od patnácti do devadesáti
ještě věřili a chtěli POUZE spravedlivější, lidštější, kulturnější svět
pro sebe a své děti. Chtěli cestovat, poznávat svět, chtěli lépe žít. Ta
iluze jim nevydržela dlouho.
Dnes ale světové televizní štáby zůstaly doma
a Václav Havel na Hradě je. Stále. Jsme v NATO. Budeme (s největší pravděpodobností)
i v EU.
Slovo už není na počátku, slovo už není činem a čin se stal nedílnou
součástí mediálního šoubyznysu. Baletní jednotka Křeč, recitační skupina
Vpřed či Tvrdohlaví či Pražský výběr nejsou přítomností, ale učí se o nich
děti v hodinách českého jazyka či občanské nauky... Nic není zakázáno,
všechno je dovoleno, ale za všechno se musí zaplatit.
Do galerií a výstavních
síní chodí už jen ti nejvytrvalejší a ČT2 sleduje jen pár desítek tisíc
lidí.
Slovo z počátku má deset let za sebou a mezitím jsme dali světu termíny
TUNELOVÁNÍ, LTO a podobné novotvary.
Tuto společnost jsme z valné části
kupónově privatizovali, kupóny prodali investičním fondům, které se ztratily
na Bahamy, podniky nám prodali a pak ještě zastavili bankám, které pak
zkrachovaly.
Heslo "Coca-cola, to je vono" se stalo určujícím pojítkem
v renesanci kultury. Kritériem úspěšnosti se nestalo slovo UMĚT, ale MÍT.
Hrdiny kapitalismu jsou ti nejbohatší, nikoliv ti nejmoudřejší. Proto
pravda a láska nemusí vždy, ani v české kotlině zvítězit nad lží a nenávistí.
To je ten největší rozdíl mezi rokem 1989 a rokem 1999.
Co dělat, když koncert končí a klíče cinkají?
Půjdu do postele a nikoliv na demonstraci. Žádná totiž není. Není proti
čemu demonstrovat. Máme, co jsme chtěli. Nebo snad ne?
Koncert právě teď skončil, Marta Kubišová s Petrem Maláskem dozpívala
třicet let starou Modlitbu, a zloba a zášť pomíjejí. Snad.
Dá li Bůh, snad se opět ztracená vláda věcí tvých někdy se k tobě navrátí,
lide český. V Praze je právě 21:50, dne 20. listopadu 1999.
Autor je šéfredaktorem nezávislého měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat.
Výzva, která by neměla zapadnout
Desáté výročí "sametové revoluce" přestože nijak nevybočilo z průměru let předchozích, poznamenaných nezájmem a rozčarováním z polistopadového vývoje, přece jen přineslo něco zásadnějšího, co mělo přijít už dávno. Tím mám na mysli prohlášení "Děkujeme, odejděte", jehož signatáři jsou někdejší studentští aktivisté Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Josef Brož a Vratislav Řehák. Vyzývají v něm politické celebrity k rezignaci, tedy k tomu, co si už hodně dlouho česká veřejnost někdy hlasitěji, jindy tiše přeje.
S obsahem jejich výzvy nelze než souhlasit. Ten pozvolný úpadek mravních a etických principů, nutně se promítající do ekonomické sféry v podobě tiché tolerance obludné hospodářské kriminality, pozorovatelný už v době největší slávy ODS, vskutku nelze odbýt mávnutím ruky. Signatáři nepochybně mají pravdu, když říkají: "Díváme se do tváře arogantní politické moci, která se neumí domluvit na funkčním vedení země", " ...část politiků v naší zemi se dostala svým chováním již téměř na úroveň bývalých komunistických vůdců...", "...oni mají odpovědnost....", "... a bohužel to dělají špatně...".
Jak na tato slova reagují masmédia? První reakce velkých deníků byla rozpačitá (MfDnes) nebo žádná (Právo). Spíše se dá očekávat, že nadále budou skuhrat nad "blbou náladou" a "přílišnými očekáváními, která se nevyplnila", než aby se zamyslela nad kořeny tohoto marasmu, v němž naše společnost uvízla. Poněkud více prostoru našli signatáři v Radiožurnálu a ve večerním zpravodajství všech televizních stanic, avšak s plným obsahem výzvy se veřejnost zřejmě seznámí teprve až bude známá kontaktní adresa, na níž se bude moci obrátit (Vznik kontaktní adresy byl již Martinem Mejstříkem oznámen).
Komunistický systém se zhroutil nejen z důvodů selhání takzvané socialistické ekonomiky, ale také pro jeho totální zkorumpovanost, dávající vyniknout lidem mravně zkaženým a všehoschopným. Reálný socialismus osmdesátých let, ačkoli vnějškově se jevil jako érou lidí Jakešova typu, ve skutečnosti byl érou bezskrupulózních a všemu přizpůsobivých aparátčíků. Ta představa, že když odejdou do ústraní Husákovi normalizátoři, tak se věci narovnají samy od sebe, byla od základu mylná.
Jestli občanům něco tehdy vadilo, tak to byla především morální zkaženost a prohnilost nejen systému, ale především těch, kteří jej udržovali při životě. Listopad 1989 dal naději, že konečně se těchto lidí zbavíme a budoucnost je odsune tam kam po zásluze patří - na periferii společnosti. Podíváme-li se na politickou scénu počátku devadesátých let podrobněji, zjistíme, že už tehdy nenabízela nic, co by odráželo ty zásadní důvody, proč občané vycinkali komunistický režim na smetiště dějin. Zatímco levicové strany se pokoušely o hledání nějaké třetí cesty, plné ústupků a kompromisů s marxismem (především OH), pravicové strany na tu třetí cestu vykročily a uzavřely jeden velký kompromis s někdejšími marxisty.
Volební vítězství Klausovy ODS v roce 1992 mělo svou logiku. Kampaň opírající se o řadu slibů, vykreslujících malebné zářné kapitalistické zítřky, se sice ukázala být veskrze prolhanou, vypočítanou pouze na momentální efekt, neměla však vážnějšího konkurenta. Následující čtyři roky ukázaly, že ten systém, jenž se začal rychle utvářet, nasál vše, co bylo důvodem listopadových událostí 1989. Jeho počáteční podmínky umožnily zkorumpovaným přisluhovačům režimu z prospěchu přetransformovat se do nových podmínek a vše, co charakterizovalo morální a mravní bídu reálného socialismu převést do praxe "české specifické cesty" ke kapitalismu.
Postkomunismus, jak lze tento systém nejpřiléhavěji označit, už ze své povahy nebyl a dosud není schopen osvojit si to, co je na tržní ekonomice a demokracii pozitivní. O to více však projevil schopnost převzít z kapitalismu to nejhorší. Výsledným efektem je kombinace bolševické amorality a všeho zkaženého, co na kapitalismu parazituje. Zůstává po něm pouze zdevastovaná a vytunelovaná ekonomika, zkorumpovaná státní byrokracie, téměř nefunkční justice a parta politiků, hrající si na pluralitní demokracii.
To však rozhodně neznamená, že těch deset let bylo naprosto ztracených. Na tuto propagandu KSČM nelze přistoupit. Na druhé straně však nelze přistoupit na tu stupidní vládní propagandu, omlouvající zkorumpovanost postkomunismu, že už nemusíme stát fronty na banány a pomeranče, případně žebrat o výjezdní doložky. Bylo by to příliš laciné vyzutí se z odpovědnosti za současný stav země.
Vše nasvědčuje tomu, že postkomunismus se už vnitřně vyčerpal. Kromě prázdných hesel, v zásadě beroucích pod ochranu tuneláře, zloděje a zkorumpované živly, už nemá co nabídnout. Politické celebrity, ať už pravicové či levicové, dospěly do bodu mrazu. Vzájemné obviňování, kdo této zemi více škodil či škodí, působí nanejvýš trapně. Nechápou, že příčinou této bídy jsou především oni sami. Řečeno jinak, nadešel čas začít vážně usilovat o rozchod s protagonisty této nepříliš optimistické etapy na cestě do Evropy.
Výzva "Děkujeme, odejděte," přichází v hodině dvanácté. Sama o sobě však nic nevyřeší, pokud zůstane pouze v rovině (byť spravedlivého) rozhořčení. Systém má totiž dost nástrojů, jak její dopad eliminovat. Zkušení matadoři vědí, jak na to, aby vyšuměla do ztracena. Nepochybně se k ní přihlásí spousta těch, jimž s výjimkou nezřízených a neukojených ambicí chybí vše. Tím mám na mysli všechny ty "vojevůdce" tisíci a jedné pidistran, většinou založených na "podporu politiky ODS". Zajisté se rovněž ozvou všelijaké podivné existence, jaké bylo možno vidět u všeho, co se pokoušelo vzdorovat morální devastaci země politickou cestou. Postup byl vždy stejný. Hyperaktivitou se vetřít, když už ne do čela, tak alespoň do jeho blízkosti a v okamžiku, kdy už se zdá, že se vskutku rodí něco zásadně nového, tito "krtkové" (z popisu své práce) pojednou vyvolají spoustu zástupných problémů, na jejichž konci je pouze rozklad a vítězoslavné úsměvy osvědčených elit (vždyť jsme to věděli, že šlo o amatéry).
Nepřekvapuje, že předseda KDU - ČSL Jan Kasal si pospíšil s prohlášením, že rád by se setkal se signatáři této výzvy. Zamyslím - li se však, co by jim mohl nabídnout, jsem na rozpacích (i když, bez Kalousků, kdo ví?). Žádné rozpaky však ve mně nevyvolalo stanovisko předsedy ODS Václava Klause, jehož striktně odmítavý postoj, odvolávající se na nějaké pomyslné "standardní" postupy vzniku politických stran, dává tušit určitou nejistotu z cizího hřiště. Nezmohl se na víc, než bezduché obvinění, že tito někdejší vůdcové studentů se chtějí pouze zviditelnit.
Pokud však iniciátoři výzvy naletí na ten osvědčený trik politických matadorů, obviňujících je z nemístných ambicí (jakoby pouze Klausovy ambice, když napochodoval do OF, byly na místě) a zůstanou jen u této výzvy, obávám se, už dnes by připravili občanům pouze další zklamání. Řekli - li "A", měli by říci také "B". První krok - pojmenování naší bídy pravým jménem - učinili z pozice někdejší autority studentských vůdců, majících zásadní podíl na vývoji tehdejších událostí, což pro začátek není málo. Právo k tomuto kroku jim rozhodně nelze upřít.
Politická krize a uhynulé ryby
O českých politicích určitě nelze říct, že by byli skoupí na slovo. Mluví rádi a hodně a ti nejzkušenější pokaždé něčím překvapí. Především překvapí ostatní politiky.
Ti pak mají dojem, že je třeba zareagovat a novináři jsou pohotově u toho, aby nám nic z té konverzace neuniklo.
Sledujeme seriál čítající již stovky dílů, které sice neměly valný děj, ani hvězdné obsazení, nic méně přestat to sledovat?
Co když právě v dalším pokračování vytušíme řešení složité zápletky?
A což teprve přijít o díl poslední, ve kterém se třeba vše vyjasní a po zásluze se dočkáme konce?
To, na co se prý čeká, je okamžik, kdy ze spletitých politických jednání povstane politická reprezentace, těšící se většinové podpoře poslanců. Až pak prý lze očekávat řešení věcných problémů.
"Na prvním místě je třeba vyřešit politickou krizi", říkají nejvlivnější politikové. Bez toho se nelze pohnout dál.
Problém je v tom, že politici, kteří tu krizi řeší, ji doopravdy vyřešit buďto nedovedou, anebo ani nechtějí.
Pak je ovšem rozumnější soustředit se na problémy bez nich. Okamžitě se ukáže, jak jsou nepotřební.
Jako příklad dobře poslouží sobotní ekologická havárie na Labi, při níž uhynulo několik tun ryb. Prostor věnovaný v médiích bezobsažnému mlžení politiků mohl být věnován seriózní informaci o kontrole České inspekce životního prostředí v podniku, podezřelém ze zamoření řeky.
Zpráva, že by jasno do případu měly vnést až začátkem příštího týdne rozbory vzorků vody a uhynulých ryb je naprosto nedostatečná.
Šetření nejhorší havárie za posledních 40 let mělo na týden vytlačit všechny politiky z obrazovky, místo Klause a Zemana měli dostat slovo rybáři, ekologové, představitelé referátu životního prostředí a kriminalisté. Už dnes měl být označen viník a uložen trest. Politici by se svou krizí jistě počkali.
19. listopadu 1999