Opravdu myšlení bolí?
Věřím, že se ze statistik dá vyčíst mnohé. Nejsem si však zcela jist, zda opravdu všechno.
Pokusím se stručně shrnout alespoň část z toho, co jsem z clanku Jana Čulíka Myšlení bolí pochopil (následující tvrzení nejsou dogmatická, spíše ve smyslu: "pro více čtenářů BL platí toto"):
- lidé raději čtou články, ktere "souznějí" s jejich názorem
- lidé si více všímají článků s lákavými titulky
- lidé jsou znechuceni mentorováním
Tato fakta jsou zajímavá a možná by stálo za to, zjistit proč tomu tak je.
Preference článků zastávajících názor čtenáři blízký
Možná, že se mýlím, ale BL jsou názorově trošku jinde, než běžný denní tisk dostupný v ČR. Pro mnohe názory nebývá v "klasickém" denním tisku mnoho místa, a tak je možné, že se lidé s jiným názorem než běžně rozhlašovaným více upínají k těm málo článkům, které s jejich názory nejsou v tak příkrém rozporu.
Domnívám se, že většina čtenářů žije v zemích, které jsou členy NATO. Nepřekvapuje mne proto, že si mnozí lidé spíše přečtou zprávy, které se liší od těch, které neslyší v rozhlase či nevidí v televizi. Jiní, kteří spíše věří tomu, že za vším stojí "čert" v podobě srbského prezidenta, si zase raději přečtou, co zlého napáchal. Stejně jako v názorech na tuto válku, se i v případě čtení článku lidé dělí na dvě základní skupiny - na ty, co názor mají a sbírají materiál podporující tento názor, a na ty, kteří se snaží si udělat obrázek podle výpovědí obou stran.
Odbočím teď možná trošku stranou: Od jisté doby vím, jak nebezpečné je veřit televizi. Pobýval jsem určitou dobu v tenkrát ještě západním Německu. Měl jsem příležitost videt i některé pořady o životě v tehdejším socialistickém Československu. Veškeré záběry byly vybrány tak, aby se neukázalo jediné alespoň trošku slušně vypadající místo. Budiž. V novinářské a propagandistické praxi je to dost běžné, kdyz se ukazuje pravdy jen část - ta, která se hodí. Co mne však zarazilo, byla situace, kdy si dva starouškové na obrazovce česky povídali o počasí, o rybách a podobných tématech jako jsou bolesti přicházejicí ve stáří a pod tím běžely německé titulky, které měly být překladem. Byla to neuvěřitelná výpověď o křivdách způsobených jim a jejich blízkým režimem. Od té doby moc nevěřím stanicím typu Svobodná Evropa a vybraným podobně laděným vysíláním jiných stanic.
Ukazuje se, že článek, který zastává stejný názor, jako má čtenář, nebo názor velmi blízký, se čte daleko snáze, než článek, který se od čtenářova stávajícího názoru (či od jeho stávajících poznatků) výrazně liší. V tomto smyslu má pan Čulík pravdu - je to cesta menšího odporu.
Přitažlivost článků s bombastickými titulky
Titulkování samo je náročná věc: jak několika slovy vystihnout podstatu článku a nezměnit tak jeho obsah a vyznění je opravdu velmi náročný úkol. Je však otázka, proč se lidé obracejí k některým tématům více a k jiným méně. Může působit "atraktivita" nadpisu, může však také působit to, jaká témata (oblasti dění) jsou pro daného čtenáře zajímavé. Překryv mezi bombastičností nadpisu a vysokou čteností těchto článků může mít různé příčiny: lidé opravdu preferují články s bombastickymi titulky, nebo se téma prostě překrývá s tím, co čtenáře zajímá, případně má-li pocit, že dané problematice alespoň trošku rozumí. V daném případě se domnívám, že půjde o společné působení obou faktorů.
Odpor k mentorování
Dnes je bohužel situace vyhrocena: buď je všechno, co se tu děje špatně a na Západě je to výrazně lepší, nebo se naopak tvrdí, že na Západě nevědí, jak to tu chodí a tudíž bychom měli jít svou vlastní cestou.
Znechucení mentorováním ze Západu může mít například tyto příčiny:
- přesycenost neustálými výčitkami, že se tu všechno dělá špatně (málokdo vydrží bez psychické újmy neustálá tvrzení, že je blb)
- vycítěná nadřazenost autorů příspěvků (sám vím, jak mne pobouřilo, když sem nedávno přijel na mezinárodní informatickou konferenci jistý profesor z Rakouska a začal vykládat o tom, co je to telefon)
- z daneho povidání dotyčný vycítí jinou popisovanou realitu, než jakou sám zná. (viz výše)
- přesvědčení, že systém, který je doporučován, by fungoval ještě hůře, než ten stávající (např. když nás američtí učitelé přesvědčují, jak učit děti číst, přičemž si neuvědomují, že naše jazyky se liší, a proto i proces výuky čtení se může lišit. Nemluvě o negramotnosti v ČR a v USA.)
- neupřímnost těch mentorů (Z Británie neustále přicházejí kritiky, jaká je zde silná nesnášenlivost k Romům, ale tito lidé se sami mnohdy bojí i těch několika málo Romů, kteří se k nim dostali. Sami říkají: "Vy jste rasisti", ale myslí si: "Vy se nějak srovnejte s těmi desítkami tisíc, které tam máte, protože my tu žádné nechceme")
Důvodů by se dalo napsat mnohem vice. Pár slov závěrem
I když výsledky statistiky přístupu mohou leccos napovídat, to nejdůležitější neříkají: proč lidé jednají tak, jak (podle těchto statistik) jednají.
Pro zlepšení stavu v nějake zemi (nejen v ČR) platí, že je nutné se nejenom podívat na systémy, které jsou jinde, ale i poznat systém v té zemi, místní životní podmínky a také mentalitu těch lidí.
Je pravda, že mnoho lidí se zde bojí myslet. Je také pravda, že takoví nejsou všichni. Je to vidět na různých besedách, kde převažují iracionální argumenty a osobní výpady nad diskusemi blízkými těm vědeckým. Těch, co se drží svého názoru a nepřemýšlí, je hodně, doufám však, že lidí ochotných přemýšlet je více.
