Turecko musí s Kurdy jednat
Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian ve středu 30. června 1999.
Kurdský předák Abdullah Ocalan byl, jak se očekávalo, shledán u tureckého soudu vinným ze zrady a separatismu a odsouzen na popraviště. Rozjíždí se nyní dlouhý odvolací proces, na němž se budou podílet vyšší soudy, turecký parlament, prezident Sulejman Demirel a nakonec i Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku. Jako šéfa Kurdské dělnické strany (PKK) činí ankarská vláda Ocalana osobně odpovědným za patnáct let dlouhé povstání v jihovýchodním Turecku, které si vyžádalo životy více než 5000 tureckých vojáků a policistů (a podle odhadů také 25 000 kurdských životů). Jako člověk je Ocalan hluboce odpornou osobou, která má na rukou mnoho krve, bez ohledu na to, že na poslední chvíli v soudní síni odmítl násilí. Přesto však - Turecko, které se vyhýbá od roku 1984 trestu smrti a jako člen Rady Evropy přislíbilo ho zrušit - by nyní mělo dát najevo, že trest smrti bude proměněn v trest vězení. Ocalan nesmí být pověšen.
To by byl dobrý první krok. Neutralizoval by totiž Ocalana jako symbol útlaku, kolem něhož by kurdští extrémisté mohli vybudovat novou násilnou kampaň, tak jak nyní vyhrožují v Turecku i v zahraničí. Vyslalo by to signál, že vláda Bulenta Ecevita chce uzavřít tutou nechvalně proslulou a škodlivou kapitolu v nedávné historii Turecka. Ale - a to je nejdůležitější - jednostranné rozhodnutí projevit milost by vytvořil nejlepší podmínky pro nový (vlastně bezprecedentní) národní dialog s 12,9 milióny tureckých Kurdů o jejich osudu. Právě z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ocalan dostal milost.
Nemůže být pochyb, že je takový dialog silně v zájmu Turecka. Kurdská otázka, jejíž existenci Ankara oficiálně popírá, dál ve skutečnost narušuje vnitřní poměry země. Ochromuje vztahy Turecka se západními zeměmi, vstřícnými vůči němu. Problému využívají pro své cíle jiné země, zejména Řecko a Kypr. Oslabilo to šance Turecka na vstup do Evropské unie a vyvolalo znepokojení o členství Turecka v Severoatlantickém společenství. Neustálý proud odsuzování tureckého útlaku kurdské menšiny denně otravuje obchodní styky Turecka s vnějším světem. Kurdové by také už dlouho potřebovali ukončení násilí.
Bude to vyžadovat odvahu a sebedůvěru, aby se turečtí politikové odvážili hovořit jazykem smíření, tak, jak to zjistili jiní, od Timoru, až po Bosnu a po Belfast. Bude to vyžadovat odpuštění (na obou stranách). Nebude to lehké. Ale toto by Ecevit a jeho vláda měla v národním zájmu nyní učinit. Zaprvé, zrušit urážlivé zákazy užívávání kurdského jazyka a kurdských jmen, kurdského vzdělávání a kurdských sdělovacích prostředků. Zadruhé, zrušit de facto a de jure zákaz kurdské politické činnosti a zákaz vstupu Kurdů do politických funkcí. Zatřetí, povzbuzovat a nikoliv potlačovat jako nyní diskusi o turecké národní totožnosti. Začtvrté, propustit ty Kurdy, kteří jsou nyní vězněni za nenásilné politické trestné činy, a omezit pravomoce armády. Zapáté, vytvořit fórum pro jednání o nějaké formě autonomie nebo samosprávy pro jihovýchodní region (kde žije většina kurdského obyvatelstva) uvnitř jednotného tureckého státu.
Říká se, že Turecko trpí chronickým strachem z dělení země, který pochází od smlouvy ze Sévres z roku 1920. Je to země, která si je natolik nejistá, že netoleruje disent ani rozdílné názory. Často se k nám dostávají názory, že je Turecko zemí, kde tajně vládnou generálové, kteří nerespektují demokracii ani lidská práva. Moderní Turecko nemusí být takovou zemí a nemělo by jí být. Nyní nastal okamžik, kdy by se Turecko mělo vzdát svého defenzívního postoje a mělo by začít jednat úplně jinak.
