V Praze dne 26. 6. 1999
Univerzita Karlova reaguje tak, jako když dojde k havárii v jaderné elektrárně: přiznává, že testy se zakroužkovanými správnými odpověďmi pronikly před zkouškami na veřejnost, ale naprosto odmítá jakoukoliv odpovědnost.
Děkan Hendrych konstatoval: Necítíme vinu, všichni lidé na této fakultě jsou spolehliví. Jde o 14 vysokoškolských učitelů a o jednu obsluhu kopírky.
Rektor Malý se vyjádřil, že jde prý o "organizovaný útok gangsterské mafie proti univerzitě". Karlova univerzita podala trestní oznámení na neznámého pachatele pro únik testů.
To, zdá se nám je poněkud svatouškovské tvrzení. Co takhle přestat se stavět vůči vnějšímu světu defenzívně (my nic, to jen gangsteři odjinud, kteří ukradli zkoušky a chtějí záměrně pošpinit naše jméno) a snažit se vyšetřit, jestli přece jen nemůže být něco na obvinění, že kdosi z fakulty testy prodával.
Nejde přece jen o únik testů, ale vzniká podezření, že existoval celý úplatkářský systém. Policie by neměla vyšetřovat pouze únik testů z fakulty, měla by se pokusit rozklíčovat celý systém. Nástrojem k tomu by mohla být analýza přijímacích testů z minulých let. Vyskytly se snad i v nich u většího počtu uchazečů úplně stejné odpovědi na otázky? Pokud ano, znamenalo by to zřejmě, že i tehdy byly testy prodávány.
Z informovaných kruhů se k nám dostaly názory, že jak je možné, že zkoušky byly na právnícké fakultě "tak precizně zabezpečeny". Pokud tomu tak skutečně bylo, nemohl se přece podařit "gangsterský útok zvnějšku". Test musel vynést někdo z fakulty. Pak to zabezpečení asi není tak "precizní".
Policie nyní zkoumá anonymní dopisy pro otisky prstů a pro další náležitosti.
Policie má také vytipováno několik desítek uchazečů, kteří možná testy předem koupili. Bude srovnávat to, co uchazeči ve zkouškových formulářích zaškrtli. Pokud se to bude u většího množství osob shodovat se zaškrtnutými odpověďmi na formulářích, podle policie to může být důvodem k dalšímu vyšetřování. Je to ovšem poněkud neprůkazné - student se vždy může hájit tím, že jde o statistickou náhodu
Doufejme, že budou sdělovací prostředky tento problém sledovat systematičtěji a že se nestane jen krátkodobou pěnou bulvárně pojatých skandálů.
Veškeré informace nasvědčují tomu, že by se to mohlo stát. Česká televize sice o aféře jasně informovala, reportéři ČT jsou však tlačeni podle vzoru Novy k tomu, aby byly zpravodajské šoty vždy co nejkratší. Tento tlak je na nich zjevný (v ČT jsou nyní někteří produkční z televize Nova). Reportéři z ČT jsou pod tlakem přicházet se stále novými "správnými skandály". Otázka je, zda to je skutečně správné naplnění veřejné služby České televize - hledat další a další skandály, které brzo bez hlubší analýzy a následného sledování zapadnou, alebo vysvětlovat širší souvislosti.
Problém zfalšovaných přijímacích testů je to skutečně velký - když už mu podléhá i právnická fakulta, jejíž učitelé a studenti by měli být vzorem etického chování, společenská destabilizace dosáhla dosti vážného stupně. Lidé by měly požadovat veřejné záruky, že se tyhle věci prostě nemohou dít. Alespoň akademické instituce musejí být věrohodné.
Jinou, přesto důležitou otázkou je, jak už jsme se v Britských listech zmínili, problém přijímacích zkoušek na vysoké školy.
Tyto zkoušky by se neměly vůbec konat. Ministerstvo školství by se mělo zasadit o vypracování celostátně stejným způsobem hodnocených, autoritativních maturit, aby jejich kvalita nebyla zpochybňována nutností vysokých škol podrobovat uchazeče ještě dalším, nedůstojným přijímacím zkouškám. Jen na základě maturitních výsledků přicházejí studenti na vysoké školy například ve Velké Británii.
Jednou provedená maturitní zkouška musí mít plnou, obecnou platnost.
A ještě jedna poznámka: všimněte si, že ty přijímací testy jsou v podstatě k ničemu. Nezkoumají u uchazeče jeho schopnost řešit problém, zjišťují - jako v televizním kvízu - mechanicky osvojené věcné znalosti. K čemu je to, že se osmnáctiletý či devatenáctiletý uchazeč nabifluje určité základní encyklopedické znalosti....?
Skandálem by mělo být už to, jak hloupé jsou přijímací zkoušky na Právnickou fakultu.
Britské listy mají k dispozici čtyři stránky přijímacích testů z němčiny,. tři stránky testů z logiky a tři stránky testů z dějepisu. Uvádíme pár ukázek z dějepisného testu. Odpovědi, v testu zaškrtnuté jako správné, tiskneme tučně.
1. Mezi manželky Přemysla Otakara I. patřily:
2. Sázavský klášter:
b) udržel slovanskou liturgii až do konce 12. století
3. Mezi panství Albrechta z Valdštejna nepatřily:
4. Mezi tělovýchovné organizace, které působily ještě před vznikem Československé republiky, patří:
5. Mezi básnické sbírky Jaroslava Seiferta patří:
6. Československá republika uzavřela za druhé světové války spojeneckou smlouvu:
7. Mezi britské kolonie s autonomním statuttem v současnosti nepatří:
Na pražské právnické fakultě se už ucho utrhlo
To, co se o Právnické fakultě University Karlovy (PF UK) tradovalo už dávno, se ukazuje jako pravda.
Dle ČT (originálně dle Práva) bylo možné koupit si zadání přijímacích testů na PF UK předem
(za 50 000Kč, správně vyplněné za 100 000Kč).
Na univerzitní půdě UK se pohybuji již 5 let (na koleji se mnou bydlí i "právníci") a je pravda,
že právě o PF se leccos povídá - zrovna o prodeji zadání prijímacích testů (vedle prodeje zkoušek)
jsem slyšel z několika nezávislých zdrojů. Bohužel situace je taková, že nikdo to oficiálně
nepřizná, neboť se prostě obává odplaty. Vloni jsem vedení PF na tyto fámy upozorňoval a žádal
je o popis systému tvorby přijímacích testů. Na moji žádost mi neodpověděli.
Vedení fakulty o těchto fámách (dnes již asi potvrzených) muselo vědět a nic s tím neudělalo -
myslím, že je správné si položit otázku, zda pro svou neschopnost nebo pro to, že jim daný
stav vyhovoval.
Přitom přijímací testy lze připravit tak, že možnost korupce se sníží na minimum (testy může
připravovat například 20 lidí, každý jednu dvacetinu a zkopírovat k sobě se jednotlivé části mohou
až v noci/nad ránem dne zkoušky - potom by únik z jednoho zdroje znamenal pouze zisk
jedné dvacetiny testu).
Vyzývám proto vedení PF UK, aby, pokud skutečně k úniku testu došlo, odstoupilo, neboť
dělá ostudu celé UK a vrhá špatné světlo i na studenty či pracovníky ostatních fakult (tedy i konkrétně na mě).
(Tuto výzvu zašlu konkrétně vedení PF UK, jak bude s určitostí jasné, že k úniku testu skutečně došlo)
Michal Škop
student 4. ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK
(Ostatně - na iDnes je jedna stránka testu - pokud jsou i další otázky v přijímacím testu podobného stylu,
vůbec se nedivím, že si je vážný zájemce o studium práva raději koupí....
Když si představím, že někteří z dnešních soudců se dostali na PF podobným stylem.... (další
fámou, která je po dnešku zase o kousek pravděpodobnější, je i to, že i přímo u některých
soudů si lze "koupit" místo čekatele))
Ještě jedna poznámka pod čarou - o prodeji zadání prijímaček jsem slyšel i z jiných škol než PF UK - je
s podivem, že tato otázka vedení škol příliš netrápí (možná, že již začne) - oslovil jsem 14
fakult UK s dotazem na systém zabezpečení přijímacích zkoušek a odpověděli mi pouze ze 2 fakult.
Dopis Mezinárodní federaci novinářů v Bruselu
Zrušte vyloučení Jana Křečka ze Syndikátu novinářů ČR
Pan Aidan White
generální tajemník
IFJ (Mezinárodní federace novinářů)
266 rue Royale
B-1210 Brussels
Belguim
28. června 1999
Vážený pane generální tajemníku,
rád bych vás upozornil na událost, která se zde v České republice odehrála minulý týden a která, jak se obávám, vytváří vážnou hrozbu demokracii ve sdělovacích prostředcích v této zemi.
V březnu 1999, krátce předtím, než vstoupila Česká republika do NATO, během televizí přenášené ceremonie, při níž český prezident Václav Havel podepsal dokumenty o vstupu do Severoatlantického společenství, pan Jan Křeček, novinář a aktivista proti NATO, který byl ceremonii přítomen, připoutal na sebe pozornost televizních týmů tím, že zapískal na píšťalku a pak spálil malou vlajku NATO z umělé hmoty.
Pana Křečka okamžitě zatkla policie a bylo proti němu zahájeno trestní řízení za chuligánství (za což může být občan v této zemi odsouzen až na dva roky do vězení).
Za déle než jeden měsíc bylo trestní stíhání zastaveno, ale ve čtvrtek 24. června 1999 se rozhodl český "Syndikát novinářů", člen Mezinárodní federace novinářů, vyloučit pana Křečka kvůli jeho činu ze své organizace.
Jak pravděpodobně víte, situace v české novinářské obci je stále ještě podstatným způsobem pod vlivem komunistického režimu útlaku, který vládl v této zemi po více než čtyřicet let. Podmínkou vstupu do novinářské obce byly absolutní podřízenost a absence odvahy a většina novinářů se snažila ze všech sil vyplnit všechna přání komunistického režimu a zacházela daleko dál, než co režim ve skutečnosti vyžadoval. Historie novinářství v této zemi z období před rokem 1989 je historií absolutního ignorování etických norem novinářského řemesla a častého osobního zbabělství. Nyní, o deset let později, většina materiálu, který se objevuje v českých sdělovacích prostředcích, stále ještě pochází od lidí, kteří byli novináři před rokem 1989.
Byl jsem zděšen, když jsem si uvědomil, že se navrátil, alespoň v případě pana Křečka, tentýž ohavný způsob trestního stíhání spojeného s profesionálním ostrakismem, jaký praktikovali komunisté proti komukoli, kdo se odvážil vyjádřit odlišný názor. Osobně nesouhlasím s postojem pana Křečka a nepovažuji metodu, jaké užil, za přijatelnou; avšak pokud mají být takovýmto způsobem potlačovány menšinové názory, česká média se brzo octnou tam, kde byla v roce 1989 (je zajímavé, že vstup České republiky tou dobou schvalovalo méně než padesát procent jejích obyvatel, takže formálně vzato vyjadřoval pan Křeček většinové mínění, jenže takové, jaké české elity odmítaly).
Prosím, využijte veškerého svého vlivu, formálního i neformálního, a pokuste se přesvědčit českou asociaci, aby změnila svůj názor. Jsem přesvědčen, že chápete význam a dopad případu pana Křečka a váš zásah bude dobrou službou věci demokracie v České republice.
Děkuji vám za vaši pomoc.
S pozdravem,
svobodný novinář, Praha
Na vědomí:
Syndikát novinářů ČR, paní Irena Válová
Česká tisková kancelář
Britské listy, pan Jan Čulík, University of Glasgow
Konfrontace, pan Jan Křeček
Mr Aidan White
General Secretary
IFJ (International Federation of Journalists)
266 rue Royale
B-1210 Brussels
Belgium
June 28, 1999
Dear Mr General Secretary,
I would like to draw your attention to an event that took place here in the Czech Republik last week, and which, as I fear, poses a serious threat to the media democracy in this country.
In March 1999, shortly before the Czech Republic's joining of NATO, during a televised ceremony in which Czech President Václav Havel signed the accession documents, Mr Jan Křeček, a journalist and anti-NATO activist who was present at the ceremony, drew the attention of TV crews by making a noise on his whistle, and then burned a small plastic flag of NATO.
Mr Křeček was immediately arrested by the police, and criminal proceedings for alleged hooliganism (which carries a maximum 2 years' prison sentence in this coutry) was initiated against him.
After more than a month, the charges were dropped, but on Thursday June 24th, 1999, the Czech "Syndikát novinářů", a member of IFJ, decided to expel Mr. Křeček from the organization because of his act.
As you will probably know, the situation of the Czech journalistic community is still significantly influenced by the oppressive Communist regime, which ruled the country for more than forty years. Absolute subservience and a lack of courage were the prerequisites of entry in the trade, and most journalists did their best to oblige the Communist Party and went far beyond what was actually required by the regime. The history of pre-1989 journalism in this coutry is that of complete disregard of ethical standards of the trade, and often of personal cowardice. Ten years later, most of the output in the Czech media is still produced by the people who were in the trade before 1989.
I was horrified when I realised that the same hideous pattern of criminal prosecution along with professional ostracism practiced by the Communists against anyone who dared express a dissenting opinion was back, at least in Mr Křeček's case. Personally, I don't agree with his position and I don't consider the method he used acceptable; however, if any display of a minority opinion is suppressed in such manner, Czech media will soon be back where they were in 1989 (interestingly enough, the Czech Republic's joining of NATO was approved by less than 50 per cent of the population at the time, so that technically, Mr Křeček's was a majority opinion, though frowned at by the Czech elite).
Please use all your powers, formal and informal, and try to persuade the Czech association to change its decision. I believe you understand the importance and impact of Mr. Křeček's case and your intervention will be a good service to the cause of democracy in the Czech Republic.
Thank you for your assistance,
Yours sincerely,
Free-lance journalist, Prague
cc: Syndikát novinářů ČR, Ms Irena Válová
Česká tisková kancelář
Britské listy, Mr. Jan Čulík, University of Glasgow
Konfrontace, Mr. Jan Křeček
Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci"
Vazeny pane Culiku,
to, co posilam, prosim nepsal ani Rupert Murdoch ani panove Kirch ci
Berlusconi ci jini podnikatele v medialnim byznysu, ale predseda Stale
komise pro hromadne sdelovaci prostredky Poslanecke snemovny Parlamentu
Ceske republiky.
Rad bych vedel, co by se stalo, kdyby s timto nazorem - tj. ze media
jsou POUZE a VYHRADNE byznys a nic jineho - vystoupil politik odpovedny
za medialni politiku pred verejnosti v Nemecku, Francii nebo Anglii.
Myslim, ze by na svem miste dlouho nevydrzel. Ale to je jen muj soukromy
nazor. Rad bych slysel i nazory jine. Treba nazor na to, co si kdo
predstavuje pod pojmem "verejnopravni regulace".
Pro mne je to zpotvorenina, ktera by mela smysl pouze ve zneni "regulace
ve verejnem zajmu".
Mediální zákon je také o konkurenci
Ivan Langer
Nicneříkající pokřik musí být nahrazen pádnými argumenty odborníků
Ivan Langer
Svět médií není ve své podstatě ničím jiným než obchodní činností, jejímž cílem je vydělat peníze. Kdyby tato činnost k dosahování zisku nevedla, jen stěží bychom byli svědky existence tolika soukromoprávních subjektů v oblasti tisku, rozhlasu a televize. Jakkoli je tento fakt logický, často se na něj zapomíná, a to spíše úmyslně než náhodou. Ba co hůře, často je tento skutečný cíl zahalován do vzletných frází o tom, že média jsou tady pro občany a pro nic jiného. Není to pravda. Svět médií je především (ne výhradně) světem byznysu, jehož hnacím motorem je být úspěšnější.Základ diskuse nad mediální legislativou, coby specifickými pravidly v této oblasti, by se měl odehrávat v hledání definice míry zasahování státu do této oblasti, v hledání míry regulace jednotlivých druhů médií. Stranou úmyslně nechávám veřejnoprávní televizi a rozhlas. Je logické, že míra zásahů státu se bude lišit podle typů médií, respektive podle stupně omezení existence svobodné soutěže. Tam, kde je volná soutěž omezena díky technologickým možnostem, bude míra regulace vyšší (celoplošné televizní vysílání), zatímco tam, kde taková omezení prakticky neexistují, není důvod pro regulaci prakticky žádný (tisk). Smyslem regulace je pokus o kompenzování neexistující konkurence (kdy to není objektivně možné) a nepřipuštění zneužití dominantního či monopolu se blížícího postavení. Veřejnoprávní regulace by proto měla v ekonomické oblasti nahrazovat konkurenci pouze ve výjimečných případech, a to jen a výhradně proto, že čisté konkurenční prostředí není možné z objektivních důvodů vytvořit.
Smyslem veřejnoprávní regulace (vedle roviny ekonomické) je dosažení či hájení určitého společenského zájmu. Přesná definice onoho společenského zájmu je nejproblematičtější částí regulačního působení státu, neboť v sobě skrývá řadu úskalí a rizik. Příkladů je celá řada. Povinnost provozovatelů či vydavatelů odvysílat či otisknout informace související se stavem ohrožení státu či živelní pohromy sice nevyvolá žádné pochybnosti, neboť jde o zásah, jehož společenský zájem je snadno pochopitelný a definovatelný. Do určitých potíží se již dostáváme v případě zákonného omezení či hrozby sankcí v oblasti ochrany lidských práv, boje proti rasové či náboženské nesnášenlivosti. Jakkoli je takto obecně definovaný společenský zájem srozumitelný a akceptovatelný, jeho praktická realizace v sobě ukrývá jistá rizika zneužití. Sankce uložené za porušení zákona totiž mohou vést přes finanční postih až k možnosti odebrání licence či zastavení vydávání určitého periodika. A pokušení zbavit se konkurence je velmi silné! Ještě problematičtější je definice společenského zájmu - zajistit v médiích myšlenkovou a názorovou pluralitu. Ne vždy je totiž názorová pluralita synonymem pro pluralitu vlastnickou, respektive koncentrace vlastnictví v médiích nemusí vždy znamenat útok na svobodu v přístupu a k šíření informací. Naopak mnohdy tzv. boj za svobodný prostor pro šíření informací není ničím jiným než bojem ekonomicky slabších subjektů proti silným vlastníkům, bojem o místo na trhu. Veřejnoprávní zásahy pak již vůbec nemají povahu hájení společenského zájmu, nýbrž jsou jen prostředkem k prosazování ekonomických zájmů některých soukromých subjektů. Hovoříme-li o regulaci při hájení určitého společenského zájmu, nabízí se otázka, zda například právo na odpověď je překročením únosné regulace hranice nebo naopak správným zásahem ve smyslu narovnání postavení mezi těmi, kteří o někom píší, s těmi, o nichž je psáno? Nejde tedy o útok na svobodu tisku, nýbrž jen o to, zda tuto nerovnost a důsledky z ní plynoucí má řešit až soud nebo již zákon.
Diskuse nad tiskovým zákonem bude ve své podstatě střetem nad silou působení státu v této oblasti. Své zájmy budou silně hájit ti, kdo svět médií vytvářejí - novináři, i ti, kteří na něm vydělávají - majitelé novin, rádií a televizí. Ať bude výstup jakýkoliv, této diskusi by slušelo maximum faktů.
Ivan Langer (ODS)
Předseda Stálé komise PS PČR pro sdělovací prostředky
Poznámka JČ: Nazvěte mě jazykovým pedantem, mě ale už uráží jazykový styl tohoto článku (otřepané postkomunistické formulace jako "to je o něčem" ("Mediální zákon je také o konkurenci"; nespisovné spojky ("coby", atd.) Jinak mám z článku pocit, že to napsal relativistický marxista, který redukuje veškerou lidskou existenci podle vzoru jiného marxisty - Václava Klause - na ekonomické vztahy. A relativista proto, že neuznává, že ve společnosti musejí existovat určité pevné civilizační zásady, přesně v českém postkomunistickém stylu (vlastně leninsky) je redukuje na osobní účelové zájmy či zájmy firem. Pan Ivan Langer svým myšlením vynikajícím způsobem demonstruje postkomunistický paskvil, který vznikl sňatkem zdegenerované socialistické normalizační etiky husákovského režimu osmdesátých let a nezažitých, zjednodušených pseudopravicových pouček klausovského režimu první poloviny devadesátých let, který zkrachoval. Ten krach snad mohl už vést českou mediální komisi parlamentu k tomu, aby pohlédla do zahraničí a podívala se, jak funguje mediální systém jinde (doufejme, že se ČR nebude inspirovat Itálií, ale mohla by se inspirovat Německem, Británií, Skandinávií...) - Nejde totiž jen o to, že stát musí regulovat situaci v těch mediálních oblastech, kdy z technických důvodů nemůže existovat skutečně volná konkurence (např. v oblasti terestrického televizního vysílání), jde ale i o určitý obecný civilizační etos, který jde, řekl bych dost dál, než k zákonům prostých tržních vztahů.
V Británii existuje celostátní komerční rozhlasová stanice, která má podle licence právo vysílat jen klasickou hudbu. Je neobyčejně úspěšná: poslouchá ji 6 miliónů posluchačů týdně a je to komerčně nejúspěšnější stanice ve Velké Británii. Komerčního úspěchu však dosáhla službou veřejnosti a vytvořením velmi pozitivní, absolutně nepodvodnické, vstřícné pověsti. Majitelé stanice nejen vydělávají, ale v první řadě si dávají úkol sloužit svým posluchačům. Konec konců je známo, že nejúspěšnější jsou celosvětově ty podniky, které se chovají vůči veřejnosti slušně a eticky.
Britské listy rády zveřejní k této věci další názory.
O odstupování
Jaroslav Veis, Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Kromě očekávaného rekordního jackpotu poznamenala první dny tohoto týdne zvýšená frekvence výzev k odstoupení. Jen od neděle bylo nejméně dvakrát doporučeno odstoupit premiéru Zemanovi za nedoložené obviňování exministra zahraničí Zieleniece z využívání ministerských peněz k propagaci vlastní osoby.
Odstoupení děkana právnické fakulty Karlovy Univerzity Dušana Hendrycha zase žádali účastníci náhradních přijímacích zkoušek, které, jak se ukázalo, bude nutno opakovat, protože testy byly na prodej. K jednomu odstoupení dokonce došlo: nový tajemník pražského magistrátu Mikšovský odstoupil možná dřív, než mu primátor stačil podepsat jmenovací dekret. Zda ho k odstoupení někdo vyzýval, není známo. Nicméně souvisí-li s jeho rozhodnutím čerstvý monokl pod okem, jak jsme viděli v televizi, mohla ta výzva být dosti důrazná.
Pokud jde o premiéra Zemana, zkušenost s ním nás učí, že spíše projde velbloud uchem jehly, než jeho ústy omluva či přiznání, že mluvil o něčem, o čem věděl pramálo. Natož, aby odstupoval. Výzvy k tomu, aby tak učinil, si přece už ani nemůže pamatovat.
Kauza kupčení s přijímacími testy na právnickou fakultu Karlovy univerzity je mnohem vážnější. Právnická fakulta totiž víc než která jiná součást univerzity symbolizuje spravedlnost, právní řád. Univerzitní hodnostáři nyní prohlašují, že i oni jsou obětí a že vše je dílem gangsterů a mafiánů zvenčí. Nicméně oddělit se zcela od toho, co se stalo, nemohou. Pokud i tento případ skončí v duchu české verze slavného italského filmu: vyšetřování zahájeno, zapomeňte, měli by odstoupit. Na protest proti úrovni prosazování práva v této zemi.
Vysílá se ve čtvrtek 1. července 1999 ráno.
Vatikán jedná tak špatně, jako kdysi Inkvizice
Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian ve středu 30. června 1999.
Ve středu bylo zahájeno mimořádné ministerské zasedání Cairo+5, které má zhodnotit pokrok od roku 1994, od konference OSN o populaci a rozvoji. Původně bylo hlavním cílem zmobilizovat politickou vůli a získat od neochotných dárců dostatečné finanční zdroje k tomu, aby se snížila úmrtnost matek při porodu a aby se zlepšilo reprodukční zdraví mladých lidí. Avšak tohle všechno je nyní ohroženo.
Stejně tak jako Svatá stolice manévrovala za scénou v roce 1994, intenzívně za scénou lobuje i v nedávných měsících. Přípravná zasedání zmařila Svatá stolice v součinnosti se Súdánem, s Libyjí, s některými latinskoamerickými spojenci a se stále více patolízalským Slovenskem. Britskou ministryni Clare Shortovou pro mezinárodní rozvoj velmi rozhněvalo, že se Vatikán snaží využít nynější schůzky jako příležitosti k rozmělnění těžce dosažených kompromisů v roce 1994 k tomu, aby nebylo možno slova proměnit ve velmi potřebnou a naléhavou akci.
Ústředním paradoxem papežského úřadu Jana Pavla II. je to, že velmi často sice podporuje kauzu rozvojového světa, ostře kritizuje obchod se zbraněmi a globální hospodářskou nerovnost, jakmile se agenda začne zabývat něčím, co má něco společného se sexem, převládne rigidní doktrinářský fundamentalismus. Uvědomme si, o co tady jde: o zdraví a existenci obrovské generace. Dvacet procent lidí z celkové světové populace je mladší čtyřiadvaceti let. Každý den je 7000 těchto lidí infikováno HIV; přibližně polovina znásilnění je zaměřena proti dětem ve věku 15 let a méně; nejčastější příčinou úmrtí dívek ve věku 15 - 19 let jsou komplikace kolem těhotenství a porodu.
Odmítání uznat ženská reprodukční práva a zabývat se otázkou růstu populace - která letos překročí šest miliónů osob - je spolu s inkvizicí jednou z největších křivd, jaké kdy spáchala katolická církev ve své dlouhé historii.