V jakém stavu je dnešní svět

Tento projev přednesl v pondělí 28. června v Londýně devadesátiletý světově proslulý ekonom John Kenneth Galbraith, při příležitosti převzetí čestného doktorátu na London School of Economics.

Narodil jsem se a vyrostl jsem na statku v Kanadě. Dodneška se ráno probouzím s pocitem uspokojení, že nebudu muset strávit den monotónní těžkou prací. Jedním z velkých úspěchů tohoto století bylo, že lidé mohli uniknout tomu, co nazval Marx, s určitým přeháněním, "idiotstvím venkovského života".

Byli jsme svědky toho, jak se senzačním způsobem prodloužil lidský život, lidské zdraví a potěšení ze života. Máme také nyní velmi oslavované technologické dodatky lidské inteligenci, včetně počítačového světa. V některých ohledech je to dobré, v jiných je to umělé a rozvratné.

Důležitější ale je, že lidé unikli nejhoršímu rysu moderní existence - tvrdé, nudné, těžké práci. Tento druh práce ještě nebyl eliminován, ale je jedním z největších úspěchů našeho století,. že poklesl počet lidí, kteří ji vykonávají.

Slovo "práce" je neobyčejně zavádějící sociální výraz. Charakterizuje povolání těch, kdo by byli bez práce velmi nešťastni. A používáme téhož slova pro těžkou, nudnou, dokonce i fyzicky bolestivou práci. Existuje ještě další zvrácený fakt, že ti, kteří velmi rádi vykonávají to, čemu říkají práce, jsou za to nejlépe placeni. A také mají největší množství volného času.

Během šedesáti let, kdy jsem vyučoval na harvardské univerzitě, mě často zastavovali cestou přes harvardské nádvoří kolegové a říkali mi, "Nepracujete příliš mnoho?" Pro bohaté je volný čas velmi důležitý, i pro nás, pro něž je práce příjemná a mentálně nás odměňuje. Za poslední století přešlo mnoho lidí od nepříjemné k příjemné práci.

V zemích, které měly štěstí, vzrostla obrovským způsobem výroba zboží i služeb, všeho, co potřebujeme k životu. Míra tohoto růstu, každoroční vzrůst hrubého národního produktu, se stala ukazatelem všeho lidského pokroku.

Ale letos v létě navštíví tisíce turistů Florencii v Itálii. Podle všech moderních měřítek byla Florencie ve své největší éře městem s malým, dokonce až bezvýznamným příjmem. William Shakespeare žil v zemi s velmi malým hrubým domácím produktem. Paříž v éře impresionistů byla daleko chudší než nyní. Totéž platí i o světě, který nám dal Charlese Darwina.

Úspěch, který je měřen ekonomickou výkonností, nevypovídá nic o tom, co jsou lidé schopni dokázat. Nejintenzívnější umělecké úsilí je nyní věnováno nikoliv umění, ale podpoře prodeje zboží a služeb. A totéž platí nyní i pro vědecké úsilí. Darwinovi potomci se nyní silně soustřeďují na prosazení nových výrobků na trhu.

Pokud nás vede historie umění a vědy k tomu, abychom zapochybovali o úspěších nynější éry, existují také ekonomické problémy. Nejvážnější je starobylý a nevyřešený problém nestability: opakujícího se cyklu hospodářského rozkvětu a útlumu. Základním charakteristickým rysem systému je spekulativní bankrot, kterému se nyní říká "korekce". Ve Spojených státech nyní probíhá další etapa spekulativního optimismu. V Americe nyní prodává daleko větší množství lidí termínované akcie a obligace, než kolik lidí má tam na to dostatečnou inteligenci.

Když slyšíte, že jsme vstoupili do nové éry trvalé prosperity a že vysoké ceny finančních nástrojů to odrážejí, měli byste hledat, kam se ukrýt. To je totiž standardní ospravedlňování spekulativních výstřelků už dlouhá staletí. Nepředpokládejme, že věk hospodářské krize je už za námi.

Dva dosud řádně neřešené problémy jsou stále silně viditelné a velmi naléhavé.

Prvním je velmi vysoký počet chudých lidí, i v nejbohatších zemích, konkrétně i ve Spojených státech. Kdysi byli chudí lidé rozmístěni všude po venkově, zejména na zemědělském jihu. Nyní jsou všude ve velkých městech, tvoří obrovskou městskou masu. V zemích, které měly štěstí, je chudoba městského obyvatelstva nejzřejmějším a nejbolestivějším společenským dědictvím z minulých století.

Částečně lze na tento první problém reagovat jasně slovy: každému by měl být zaručen základní, slušný příjem. Bohatá země, jako jsou Spojené státy, si může dobře dovolit udržet veškeré své obyvatelstvo mimo stav chudoby. Někteří tito lidé, namítá se, si takový příjem vezmou a nebudou pracovat. Tak je tomu i dnes s omezeným sociálním zabezpečením, které je k dispozici. Přijměme však myšlenku, že na volný čas mají právo nejen bohatí, ale i chudí.

Při rozdělování příjmů máme bizarní problém: lidé nahoře dostávají obrovské množství peněz a ostatní daleko méně. Vzniká nyní debata o společenské nerovnosti: chtěl bych, aby podstatně zintenzívněla. Když se argumentuje, že bychom měli chránit příjmy bohatých lidí, snížit daně a podporovat tím pracovní úsilí, mám na to odpověď. Možná bychom měli mít vyšší marginální zdanění, abychom stimulovali lidi k tomu, aby vydělávali více čistého zisku. Tomu se obecně moc netleská.

Když pohlížíme na to, co dokázalo naše století, musíme pochválit ukončení kolonialismu. Jenže velmi často znamenalo ukončení koloniální vlády konec efektivní vlády. Zejména v Africe ustoupil kolonialismus většinou zkorumpovaným vládám, anebo vůbec žádným vládám.

Nic nevytváří chudobu, útlak a utrpení tak efektivně, jako absence odpovědné, schopné a počestné společnosti. Tím kdysi trpěly dříve dekolonizované země v Jižní Americe. Nyní tím trpí většina zemí v Africe a do určité míry i v Asii.

V lidském světovém pořádku musíme mít mechanismus, jehož prostřednictvím bude možné suspendovat suverenitu na ochranu proti lidskému utrpení a katastrofám. Nechť OSN vede země k efektivní a lidské nezávislosti. Hospodářská pomoc je důležitá, ale bez počestných, kompetentních vlád je k ničemu.

Stojíme před jedním z největších, nedokončených úkolů tohoto století.

Zdůrazňuji, jak jste si mohli povšimnout, roli OSN. Domnívám se, že měla hrát v nedávné tragédii na Balkáně dominantní roli. Také se nestavím příliš nadšeně k použití letecké síly proti Jugoslávii. Srbskou vládu nad Kosovem nelze hájit. Nelze ale také hájit v podstatě nerozlišující bombardování - mužů, žen, dětí a zahraničních velvyslanectví.

Máme před sebou ještě jeden nedokončený úkol. Jde o náš postoj vůči možnosti naprostého zničení civilizované existence na této planetě, možná i veškerého života. Existují jaderné zbraně, které by toto zničení mohly provést. Vlády zamýšlejí si tyto jaderné zbraně ponechat a chránit je, přestože si plně uvědomujeme tu hrozbu. Pokud přijmeme jejich existenci v jaderných zemích, omezujeme svou schopnost přesvědčít ostatní země, aby přijaly politiku zdravého rozumu a přežití. Když Indie a Pákistán loni provedly jaderné zkoušky, my ve Spojených státech jsme reagovali záporně. Přirozeně odpověděli: "No a co vy?" Takže největším nedokončeným úkolem tohoto století je potřeba zlikvidovat tyto zbraně. Stačí jen, aby se dostaly do rukou mentálně zranitelných politiků, aby vznikla jaderná válka, která by zlikvidovala civilizovanou existenci a možná veškerou existenci.