Zeman jde, utečte!
Tu dětskou hru "hádej, v které ruce mám kuličku", známe zajisté všichni a zajisté také víme, že se dá při ni blufovat, až "neználkům" vylézají oči z důlků. Co platí na dětském plácku však nemůže platit v politice, pokud blufující chce alespoň trochu vypadat věrohodně. Přesto se u nás ustálilo rčení, že vše, co v pravici jest, toť ryzí musí být, kdežto vše, co upocená levice svírá, toť v lepším případě je dílo snaživého hovnivála.
A tak jsme mohli porůznu v časech předvolebních od nejpravější z pravé pravice slýchávat: "proboha, nevolte socialisty (v žargonu ODS to je ČSSD), neboť v tom případě nám hrozí návrat do starých poměrů". Našli se i takoví, jimž nebylo zatěžko do televizní kamery prohlásit: "pokud vyhraje Zeman, tak budu emigrovat". Některá masmédia nás pak poučovala, že po eventuálním vítězství levice nám hrozí masový odliv kapitálu do zahraničních bank. Korunu této hysterii, vyfabulované v sekretariátech pravověrných stran, pak nasadil J. Ruml, když pronesl, že ČSSD se historicky znemožnila, sotva se ujala moci.
Čas ukázal, že tito hráči blufovali "ostošest" a pranic nedbali, že by mohli schytat pověst tlučhubů, jimž ani náhodou nejde o pravicové hodnoty, ale spíše o to, jak co nejefektivněji podpásově knokautovat soupeře, případně "vyjukané" voliče. Mobilizační vyhláška sice vytáhla ODS z politického hrobu, ale už nemohla Zemanovi zabránit v triumfálním pochodu do Strakovky. Zbyla po ní jen hořká příchuť politické lži těžkého kalibru.
Když nějaký moravský podnikatel půjčil ČSSD peníze, v TV NOVA se téměř týden divili, jak si to mohl někdo vůbec dovolit? To, že mnohem dříve půjčil ODS, bylo zřejmě onou pravou ryzí kuličkou, kdežto v opačném gardu šlo o kuličku z dostihů na Velké Pardubické. Je jen s podivem, že největší údiv projevili ti, kteří se ve jménu demokracie, svobody projevu a podnikání (amen) křižují od rána do večera.
Vždy jsem se totiž domnívala, že nám jde o právo na svobodnou volbu a je věcí občana, jak se rozhodne a nezáleží zda jednou kousek doprava a podruhé kousek doleva, či někde uprostřed. Sdílím tudíž podezření, že veškeré to okázalé předvádění hry na pravici je pouhým projevem neschopnosti pochopit, v čem pravicové hodnoty spočívají.
Rozhodně však ne v nákladném předvádění se všelijakých zbohatlíků, zakrývajících své někdejší bolševické ledví trapnou rétorikou o pravicových hodnotách a už vůbec ne v trapném politikaření, papouškujícím thatcherovský styl v prostředí, jehož elity ještě nedávno považovaly baronku Thatcherovou za úhlavního třídního nepřítele. Být konzervativně pravicovým občanem je totiž neskonale více. V prostředí úcty ke křesťanskému mravnímu a kulturnímu odkazu, se vždy za konzervativně pravicové hodnoty považovala poctivost, skromnost a pracovitost. Řečeno jinak, být konzervativně pravicovým je především stav mysli a ducha, jenž nelze ničím koupit, je výrazem úcty k lidské práci a hodnotám z ní vzešlých.
Podíváme - li se zpět do minulosti zcela nedávné, kdy údajná pravice měla šanci předvést se, nalezneme v ní cokoli, jen ne stopu po těchto hodnotách. Pokřik "spas se kdo můžeš, Zeman jde", je pak pokřikem krkavce, jemuž osud nadstavil zrcadlo. Nicméně, výhonky pravicového konzervatismu zde jsou, byť mnohdy importované z emigrace. Ty však nejsou na české politické scéně příliš žádoucí, ačkoli by ji mohly velmi obohatit.
Dovolím si v této souvislosti připomenout knížete Karla Schwarzenberga, nejen pro jeho kultivovaný projev a úctu k poctivé práci, ale také pro jeho politický nadhled, oproštěný od veškeré zapšklosti českého partajnictví, manifestujícího se jako přechozená chřipka.
LN z 26. června přinesly v nedělní příloze přímo ukázkový příklad pseudopravicové rétoriky, tentokrát z pera Michaely Šmarglové, pod názvem "Česká aristokracie". Na otřepaný "českopravicový" výstřel, jaké má pocity z "de facto" socialistické vlády, ji opravil, že doufá, že tato vláda je sociálně demokratická a ne socialistická. Zřejmě ji tímto nemódním výrokem šokoval, protože vzápětí následoval další výstřel v podobě otázky, zda sociální demokracie "po rakousku" je jiná než "po česku". Odpověď nesená v duchu, že v Česku se budovala společnost po devětaosmdesátém roce bez sociálních demokratů a kapitalismus budovala ODS bez kapitálu, ji zřejmě ještě více vyvedla z míry a tak se uchýlila k těžkému kalibru v duchu mobilizační vyhlášky, otázkou, zda se neobává, že by mu mohl být rodinný majetek současnou vládou opět odňat. Odpověď, že obava ze zabírání majetků je lichá, ji pak přivedla k další palbě, nijak nevybočující ze slohových cvičení české pravice. Pro její rozporuplnost ji nemá smysl dál citovat.
Nepostřehla, že sama, ač deklarující otázkami svou pravicovost (obtížné uhodnout, z čeho ji vyvozuje), stojí na protilehlé straně hodnotového řádu tohoto úctyhodného aristokrata. K tomu není, co dodat, snad jen tolik, že mne neudivuje, proč Karel Schwarzenberg, stojí mimo zájem stávající pravice a řečeno jeho slovy: "...a já nyní neslyším nikoho, kdo by mě volal", se tak trochu potvrzuje podezření ze zmatení pojmů a bylo by záhodno, aby se někteří snaživci občas podívali do učebnic politologie.
Na druhé straně, jímá mě děs, kdys slyším jiného aristokrata - Jiřího Lobkowicze - jak vážně a nahlas tvrdí, že "vláda diletantů musí padnout, a to rychle", protože prý nechce dál sledovat, jak vedou zemi jeho předků do záhuby. Zřejmě nepochopil, že v demokracii vlády nepadají jako hrušky se stromu, ale povětšinou, pokud se u nich nenaleznou nějací kostlivci ve skříních sekretariátů, přicházejí nebo odcházejí na základě ve volbách projevené vůle voličů. A už vůbec nepochopil, že výrok o záhubě, připomínající nechvalně známé heslo "opustíš - li mne, zahyneš", vyznívá poněkud zlověstně. Takto plýtvat drahocennou municí, ani ne v poločase volebního období, je nejen netaktické ale také nezodpovědné. Nijak mi to nekoresponduje s dojmy, které jsem si z nejedné návštěvy Mělníku odnesla. Tam jsem se spíše setkala s výsledky velmi tvrdé a trpělivé práce rodu Lobkowiczů, než s revolučním hurá stylem US.
Česká pravice se asi dopustila velmi těžkého omylu, když svou politickou budoucnost spojila s bývalou kádrovou nomenklaturou KSČ, mnohdy řádící po vlastech českých jako "černá ruka". Navíc, mnohými neuváženými výroky, směrem k návrhům ČSSD na odkriminalizování naší ekonomiky, sebe sama poškozuje. Jako příklad si můžeme uvést striktní odmítnutí jakékoli věrohodné formy majetkových přiznání, která jsou v západních demokraciích zcela běžným nástrojem, jimž jejich právní řád disponuje.
To se rovněž týká krajní neochoty po zprůhlednění vlastnických struktur v podnikatelské sféře a umravnění kapitálového a akciového trhu. V tomto ohledu, je nejvyšší čas pochopit, že ne vše, co od ČSSD přichází, od ďábla jest, ale také pochází z Bruselu, lpícím na kritériích, která se spolupodílejí na prosperitě EU, a tamnější byrokracii je úplně jedno, zda tato striktní pravidla hry zavede v ČR nějaká pravice nebo levice.
Na činnosti stávající vlády je tak i tak dost, co kritizovat a občas je i důvod k velké nespokojenosti. Avšak s ohledem na setrvačné síly, formující výkonnost či nevýkonnost ekonomiky, je předčasné jakékoli generalizování. Na druhé straně lavinovitě se šířící kolapsy vlajkových lodí českého průmyslu, jsou zřejmě signálem, že účinnost "Klausovy medicíny" právě vrcholí, kdežto v jiných souvislostech by mohly znamenat, že schopnost vlády včas reagovat nemusí být její silnou stránkou.
Posoudit, kde se nachází ona čára, oddělující "privatizační zatmění" od současných pochybení, je neobyčejně obtížné i pro odborníky. Pokud chce česká pravice skutečně pomoci této zemi z krize, měla by se nejdříve veřejně a pokorně vyznat ze svých nedávných hříchů, vyvodit z nich jasnou politickou zodpovědnost (ne však pouhým tvrzením, že to, co konkrétní lidé napáchali, si také spraví) a začít se chovat věcně, nikoli jako hysterické dítě vykázané na trucník. A už vůbec by nemělo docházet k vytyčování ideových nepřátel a barikád podle schématu černobílého vidění české politické scény.
