Myšlení bolí: aneb české sdělovací prostředky udělaly v českých myslích asi opravdu dost velkou paseku
Jan Čulík
Vydávání Britských listů je sice možná pro jednoho člověka docela namáhavá a časově náročná činnost, nicméně s sebou přináší pro vydavatele mnohá cenná poučení.
Kromě nesčetných e-mailů, které redaktorovi poskytují možná nepříliš systematický, nicméně přesto velmi plastický obraz současného českého myšlení (pracoval jsem přes pět let pro československé a posléze české vysílání Svobodné Evropy a nikdy jsem nedostával tolik pošty, jako když vydávám Britské listy) existuje také studium přístupových statistik. Je to velmi zajímavá četba.
Bohužel, současné statistiky zaznamenávají počet přístupů k jednotlivým článkům Britských listů jen během dne aktuálního vydání. Když si někdo otevře v BL článek, který vyšel včera či předvčírem, statistika ho zahrne už jen do celkového počtu všech článků, otevřených za daný měsíc.
Máme tedy k dispozici údaje jen o tom, jakým způsobem čtou lidi jednotlivé články v Britských listech v den aktuálního vydání.
I to však vypovídá hodně.
Čteme to, co působí razantně
Krátce řečeno: a někdy se musím usmívat, jak je možné, že by manipulace - kterou neprovádím - mohla být tak lehká! (vydavatelé bulvárních listů v ČR to musejí vědět a jistě si gratulují, jak lehké je manipulovat české obyvatelstvo) největší počet přístupů mají články s nejdůraznějšími, nejkřiklavějšími, prostě nejemocionálnějšími titulky.
Uživatelé internetu si často lichotí, že jsou prý v české společnosti tou nejlepší, nejinteligentnější a nejvzdělanější smetánkou. Obávám se, že budou muset z těchto hvězdných výšin velmi střízlivě přistát na zemi. Rozložení čtenosti článků BL odpovídá všeobecně bulvárnímu zaměření české společnosti. Už jsme všichni zvyklí na to, že zprávy a články musejí být krátké nenáročné a mít emocionální náboj. Už máme všichni vypěstovaný podmíněný reflex, že hledáme to, co má nejdrastičtější titulek.
Kromě toho, pro mnoho čtenářů české sdělovací prostředky zřejmě do určité míry legitimují realitu. Jsou ochotni číst v Britských listech o tématech, o nichž se už dočetli v Mladé frontě Dnes. Náměty, o nichž se v ČR ještě nikdo nezmínil a Britské listy je přinášejí do českého prostředí jako první, mají čtenost podstatně menší. Prostě, nezávislé myšlení bolí.
Znamená to, že hašteření českých politiků a jejich vzájemné útoky a nadávky jsou sice nahrážkovou, okrajovou zábavní činností, avšak mnozí v národě jsou tím zřejmě mesmerizováni - zatímco neřešené problémy narůstají nepovšimnuty.
Ale to by musela vzniknout vážná veřejná diskuse - ta by ale asi potřebovala trochu více jasných slov, a trochu inteligentnější argumentace, než stačí k vytvoření pádného bulvárního titulku.
Pozorovatelé opakovaně poukázali na to, že veřejný diskurs probíhá v České republice především na emocionální bázi. Jsme-li národ kverulantů, zajímají nás jen takové výroky, které jsou patřičně emocionálně podbarveny. Když už nadáváme, tak ať je to s gustem a s dostatečně silným emocionálním nábojem.
Drogová závislost na povrchní emocionalitě
Dalo by se tedy říct, že když začal v televizi Nova vysílat Vladimír Železný "diskusní pořad" Kotel, byl to mistrovský tah. Bylo to zřejmě přesně to, čeho si český národ žádal -a zároveň se ten pořad stal geniální metaforou nynějšího českého společenského diskursu. Nejvíce přitahuje to, co je na racionální úrovni sice jen neartikulované blábolení, ale emocionálně je to silně nabité, takže to diváku a posluchači poskytuje intenzívní, příjemný rajc.
V minulých dnech přinesly Britské listy interní, důvěrnou zprávu české vlády o sdělovacích prostředcích. Redaktor BL se naivně domníval, že je to docela podstatný, exkluzívní, novinářský hit. Text si však přečetl jen málokdo - neměl asi dostatečně razantní titul. Nebo lidi moc nezajímá, co dělá vláda.
Neschopnost vnímat vnější svět a brát si z něho kladný či záporný příklad
V minulých týdnech proběhl ve Velké Británii v mnoha ohledech kontroverzní proces jmenování nového generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu a televize BBC. V rámci této kontroverze se konala velmi zajímavá veřejná diskuse. Její závěr přinesly v několika příspěvcích z britského tisku BL tento týden v pondělí.
Byly to závažné příspěvky, které by bezpochyby měly sloužit jako podnět k zamyšlení i k další snaze zjistit o celém procesu jmenování šéfů velkých veřejnoprávních médií v Británii něco víc - vzhledem k tomu, že je struktura médií v České republice a jejich kontrola k veřejnému prospěchu - mírně řečeno - více než nedokonalá.
Nejde přirozeně konkrétně ani o BBC, ani o jejího šéfa, ale o celý proces, který byl měl být obecně pro nás obecně zdrojem poučení - tím, co britské veřejné instituce v něm udělaly dobře i tím, co udělaly špatně. Je přece normální, když něco děláme, že se nejprve podíváme, jak dopadli ti, kdo se o něco podobného pokoušeli před námi, nebo kdo se o to pokoušejí současně, jakým překážkám museli čelit a jak je odstraňovaly. To neznamená, že někdo někomu vnucuje "příklad z Británie". Je asi dobré se dívat všude kolem sebe.
Kdysi jsem se pozastavoval v redakci Svobodné Evropy nad tím, jak je možné, že lidi v Čechách, kteří mívali za komunismu tak dokonale vyvinutou schopnost číst mezi řádky, abstrahovat z jiných situací poučení pro situaci vlastní, tuto schopnost jaksi pozapomněli. Podíval se na mě Martin Schulz: "Honzo, to je už nenávratně pryč. Ti lidé nepochopí nic, co se jim neřekne polopaticky." - Je to snad pravda?
Články o BBC v pondělních BL měly dost malou čtenost. Co je nám do nějaké Británie a do nějakého neznámého generálního ředitele BBC, že? Že by byla schopnost generalizovat a vzít si poučení ze situace jinde trochu mimo náš obzor?
Myšlení bolí, proto čteme jen to, co nám potvrzuje už naše vlastní předsudky
Pozoruhodný je také postoj čtenářů vůči válce o Jugoslávii. Britské listy přinášejí celou řadu nejrůznějších pohledů na tento konflikt. Ovšem, sedmdesát procent českého národa považuje - z různých důvodů - zásah NATO proti Srbsku za neoprávněnou agresi.
To se projevuje tím, že když přinesou Britské listy výběr názorů pro a proti, většina čtenářů čte jen to, co potvrzuje jejich postoj! Články, které obhajují zásah NATO v Jugoslávii, mají podstatně menší čtenost, než články, které ho kritizují. Skutečným hitem byl v tomto ohledu nedávný článek J. J. Procházky, založený na celé řadě neporozumění a pochybných stereotypů, který argumentoval, že Češi rozumějí válce v Jugoslávii daleko lépe než "pohodlní lidé na Západě", a že Jan Čulík může těžko rozumět české mentalitě, protože např. "nezažil rok 1989, nezná poměry v ČR a nechodil v ČR nikdy do demokratických škol".
(K tomu jen na okraj: Jan Čulík žije jednadvacet let v relativně demokratické britské společnosti, pocházel v Praze z velmi demokratického, nekomunistického prostředí; silně byl ovlivněn atmosférou svobodné diskuse v šedesátých letech; v sedmdesátých letech ho na pražské filozofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i bohemistiky nekomunističtí, demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí; několikrát do roka cestuje do Čech a srovnává život v obou zemích; v letech 1987-89 např. systematicky ve spolupráci s londýnskou agenturou Palach Press a s československým dokumentačním střediskem Viléma Prečana v Scheinfeldu-Schwarzenberku překládal do angličtiny dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších československých nezávislých iniciativ, včetně četných textů Václava Havla; v téže době vydával anglickou mutaci čtrnáctideníku Informace o Chartě pod názvem Uncensored Czechoslovakia - měli ji předplaceni britští a američtí novináři, píšíci o středovýchodní Evropě. [Např: když se dne 28. října 1988 konala u pomníku sv. Václava v Praze demonstrace, na níž přečetl mluvčí Charty 77 prohlášení této organizace, přítomní západní novináři při tom drželi v rukou anglický překlad dokumentu, který připravil o den předtím v Glasgow Jan Čulík.] - Dá se tedy snad říci, že Jan Čulík měl pravděpodobně podrobnější informace o politickém vývoji v ČR než tou dobou většina obyvatel Československa, a tuto informovanost si snad udržel i v devadesátých letech, zejména kdy jako reportér Svobodné Evropy zpovídal pro své investigativní pořady četné české politiky - ale to už je historie, a ta budiž zapomenuta. - Myslím si, že lidem, jako je J. J. Procházka, ani tolik nevadí, že "Jan Čulík nerozumí české realitě", jako spíše, že není na poměrech v České republice existenčně závislý, je tedy svobodný, a má možnost srovnávat poměry v ČR se situací v jiných zemích. Což také činí.)
Celkově se dá říci, že nejčtenější jsou články, které potvrzují v ČR převažující předsudky. Osobně by se mi zdálo dost nudné číst noviny jen proto, abych si potvrdil vlastní předsudky. Ale proti gustu žádný dišputát.
Ve včerejších Britských listech byl dosti podstatný článek o genetickém výzkumu. Ten si taky málokdo přečetl.
Zajímavé také je, že minimální čtenost mají informace o ekologických problémech České republiky. Je to snad proto, že u konvenčního českého občana mají "podvratné organizace", jako jsou Děti Země, špatnou pověst? Anebo je to proto, že systematická angažovanost v určité důležité kauze vyžaduje osobní nasazení, které lidé prostě nejsou ochotni poskytnout?
Mimochodem, nikoho nenutím ty "nezajímavé, neemocionální" články číst. Jen informuju o faktech a nastavuju zrcadlo.
Že by nás skutečně zajímaly jen emocionální, žabomyší spory? Že by bylo skutečně pravda, že na dlouhodobější obecný vývoj, který nás postihne, který se nás týká, který bychom měli předvídat a o němž bychom měli uvažovat - na ten nemáme čas?
Potom je ovšem opakovaný pětiprocentní propad českého národního hospodářství docela logický.
Dokažte mi, že se mýlím.
Všechno, co se v dané zemi děje, vychází v konečném důsledku z vůle a z postojů jejích občanů. Lidé každé země nakonec mají to, co sami chtěli.
Mohlo by to snad být pro ně pobídkou k určité aktivitě.
