Pochvala, která uráží
Když jsem si přečetl článek Mr. Smithe, jak on vidí tu neslavnou kauzu zdi v Ústí nad Labem, konečně jsem pochopil, proč je dobře být v NATO. No nenaštvali by vás ti rasističtí parchanti, co tak strašně ubližují ubohým, hodným a vůbec ne asociálním Romům? Vždyť je to apartheid, skoro genocida, koncentráky, zvěrstva... Při vhodném mediálním podání a rozmazání by klidně mohlo nějakou moudrou natoidní hlavu napadnout uspořádat humanitární misi a poslat nám sem pár kazetových bomb. Ať viděj' ti Czechs (kde to vlastně je?), co je to pravá humanita! Zaplať Pán Bůh, že v tom NATO jsme.
Nechme ironie, ono to totiž moc legrační není.
V Ústí nad Labem přece nešlo a nejde o to, oddělit Romy od “bílých". Ostatně při tom množství Romů, kteří zde žijí, by to ani nešlo. Jde o zoufalý pokus oddělit asociály od neasociálů, lidi libující si ve špíně od těch čistotných, lidi vyluzující nadměrný hluk od lidí, toužících žít v klidu. Resp. pokus umožnit neasociálům - nuceným žít v těsném sousedství těch jiných - alespoň trochu snesitelný život. Je jistě nepříjemné, že oni asociálové mají (většinou) trochu jinou barvu kůže, než ti druzí, ale není to prvotní příčina.
Možná, že toto je právě kámen úrazu, který zejména Američanům, ale i Britům nedovoluje vidět věc takovou, jaká je. Třeba si opravdu myslí, že jenom kopírujeme vývoj v jejich zemích, a teď zrovna jsme někde ve 40.-50. letech.Opakuji, ústečtí radní se v Matiční nepokoušejí oddělit Romy (kteří jsou náhodou asociální), ale pár rodin asociálů (kteří jsou bohužel většinou Romové). Mimochodem - nejde o zavření jedněch či druhých. Ten plot má být samozřejmě otevřený.
Ptáte se, pane Čulíku, zda byl dobrý nápad, soustředit asociály do jednoho místa. Asi ne. Ale co dělat? Jak se řeší v Británii situace s lidmi, kteří odmítají platit nájemné, dodávku elektřiny, plynu, vody, odvoz odpadků etc.etc - a přitom zmíněné komodity a služby využívají?
Jsou také přestěhováni na náklady ostatních - těch, kteří platí - do nově zrekonstruovaných domů (zrekonstruovaných opět na náklady těch platících)? A co když neplatí ani tam? Staví se pro jejich děti (na náklady ... ale proč to opakovat) hřiště? Co se dělá s lidmi, kteří své okolí obtěžují hlukem, zápachem a odpadky? Nechají se žít dle svého zvyku jen jsou odděleni zdí, nebo se s nimi zachází méně liberálně? A nebo se vysvětlí těm, komu to vadí, že jsou rasisté a měli by se nad sebou zamyslet?
Stavba zdi ani keramického plotu - na rozdíl od O.Neffa vím, že původně tam měla stát protihluková a protiodpadková zeď, kterou posléze změnili na kompromisní plot - asi není ideální řešení. Ale je nějaké? Možná, že by bylo řešením, postavit pro ty chudáky starousedlíky-neasociály jinou Matiční někde jinde (konec konců, jsou to jen 4, slovy čtyři domy) a zeď posunout trochu dál. Možná by to bylo dokonce lacinější, než celá ta mediální válka, dohady s vládou a parlamentem, ostuda ve světě, nesmyslné studie, plot...
Možná by pomohlo zřídit na místě služebnu a poučit policajty, že každý prohřešek, každé vyhození odpadků z okna, každé rušení nočního klidu, se bude stíhat. Nejdřív pokutou, při nevymahatelnosti basou. Jenže není i tohle rasismus? A není to možné za rasismus označit?
V USA, Británii, Francii a ostatních rozvinutých zemích takové problémy se vznikem ghett jistě nemáte. Nemáte je proto, že proces “ghetoizace" tam probíhá kontinuálně už léta, resp. už před léty proběhl. Je přece známo, že jsou “dobré adresy" a “špatné adresy". Za dobré adresy se platí tolik, že chudší lidé, nejen asociálové, se tam prostě nedostanou. Umíte si představit asociála s hygienickými návyky bezdomovce, jak bydlí na Piccadilly nebo na Elysejských polích? Jistě ne. Ten bude bydlet někde ve slumu nebo pod mostem. Pokud vznikají ghetta obklopená zdí, jedná se spíše o nová “lepší" sídliště obklíčená slumem.
U nás podobné procesy 40 let neprobíhaly. Byty byly přidělovány podle sociální potřebnosti, nájemné ani další platby nediferencovaly “dobré" a “špatné" adresy. V jednom domě bydleli a bydlí dělník, inženýr, univerzitní profesor, taxikář, ... a taky třeba rodina s návyky bezdomovců. Jedině snad špičky režimu měly vily (i když proti hollywoodským hvězdám byli ti naši papaláši skromné fialinky).
Takže vlastně zase za všechno můžou komunisti. Bez jejich sociálního inženýrství by každý bydlel tam, kam patří.
Poznámka JČ: Pan Novák píše: Jsou také přestěhováni na náklady ostatních - těch, kteří platí - do nově zrekonstruovaných domů (zrekonstruovaných opět na náklady těch platících)? A co když neplatí ani tam? Staví se pro jejich děti (na náklady ... ale proč to opakovat) hřiště? V Británii se to skutečně děje. Asi čtyřicet procent britských občanů žije v činžovních bytech, vlastněných státem, asi šedesát procent v soukromých domech, které vlastní jejich obyvatelé, obyčejně prostřednictvím hypotéky. - Když z nějakých důvodů přestanete platit hypotéku za byt či dům, přijdete o něj a bankovní úřad vás vystěhuje na ulici. Jenže v tu chvíli za vás převezme péči stát, který - zejména pokud jde o rodinu s dětmi - má povinnost vás ubytovat. (Svobodné osoby nemají při tom přednost, tak se z nich stávají bezdomovci.) Platí za vás ubytování v penziónu až do doby, kdy se najde volný státní byt.
Státní činžovní byty byly postaveny v Británii především během posledních padesáti let a bývají to skutečně někdy ghetta s velkými sociálními problémy, kriminalitou, nezaměstnaností, násilím a nebezpečným životem. Pokud vím, ani když rodiny neplatí činži, nejsou vystěhovávány na ulici. V osmdesátých letech zavedla Margaret Thatcherová nejprve ve Skotsku velmi nepopulární místní daň z každé osoby, tzv. poll tax. Velké množství lidí jí odmítalo platit - úřady tu daň z nich nikdy nevydobyly - nejsem si vědom rozsáhlého vystěhovávání lidí na ulici.
Přesto, nebo právě proto, že jsou dělnické čtvrti ohniskem velkých sociálních problémů, komunální úřady na ně vydávají největší množství finančních prostředků. Právě do dělnických čtvrtí jezdí nejvíc autobusů veřejné dopravy, nejprve tam se stavějí nejpěknější a nejmodernější dětská hřiště, sportovní areály, atd. Argument je ten, že bohatší lidi si to přece mohou dovolit sami.
Někdy v osmdesátých letech jsem byl pozván na návštěvu ke Karlu Kynclovi v Londýně. Bydlel v jednom z takovýchto státních bytů na dělnickém sídlišti. Byl to jeden z řady velkých paneláků, oddělených velmi příjemným přírodním prostředím - mezi dvěma paneláky byl vždy prostor asi 400 metrů a v něm byl trávník s vysokými, vzrostlými stromy. Schodiště v domě, kde bydleli Kynclovi, bylo jako v pekle: odpadky, zdi posprejované nápisy, smrad. Když mi Kynclovi otevřeli, octl jsem se v jiném světě - v dokonalém českém bytě, s láskou a pečlivostí zařízeném. Kromě toho, anglická konstrukce bytu byla velmi pěkná: byl to byt na dvou podlažích.
Po příjemném večeru stráveném s Kynclovými mě uložili do hostinského pokoje. Spal jsem s otevřeným oknem, byla letní noc, nad hlavou mi šuměly koruny stromů.
Ráno jsem Kynclovům chválil, jaké tady mají krásné místo.
"To je jenom náhoda," odpověděl Karel Kyncl. "V celém tomto domě bydlí Jamajčané a ti pravidelně pětkrát šestkrát do týdne pořádají hlučné celonoční mejdany, takže se vůbec nedá spát. Tentokrát jste měl štěstí - tento týden bylo těch mejdanů už příliš mnoho, zřejmě byli už unavení, tak bylo ticho."
Ale zeď tam žádná nebyla.
