Nová odhodlanost v Bělehradě

Tento článek Roberta Fiska vyšel ve středu 2. června v deníku Independent.

V neděli přiletěli za úsvitu, kouř vytvořil nad bělehradským předměstím šedivou pokrývku, rány bombardování přerušovaly zvony Kostela svatého přijímání z devatenáctého století a křik špačků. V pondělí večer přiletěli těsně po setmění a vybombardovali elektrárnu v Bezanijské Kose, čímž jsme se všichni octli ve tmě. Takže když přišel včera dopoledne na kávu do mého hotelu Ljubo Ososlija s poraněnýma nohama, vyjadřoval se dost ostře o NATO.

"Šel jsem po ulici se sousedem a byli jsme dvě stě metrů od elektrárny, když jsme viděli první řízenou střelu," uvedl a popíjel tureckou kávu, neboť v hotelu už neměli espreso. "Druhá střela dostala mě. Vyhodila mě dva metry do vzduchu a  málem mi zlomila nohu." Ososlija je nakladatel, který hledá dobrovolníky, aby zaplatili nová vydání bestsellerových knih - veškerý zisk věnuje na koupi cigaret pro vojáky na frontě. NATO ovšem už déle než před měsícem vybombardovalo továrnu na cigarety.

Jako Ososlija, ani já jsem se včera nesprchoval. Když nejde elektřina, neteče ani voda. Do červeného kyblíku na hotelovém balkóně napršelo asi tři centimetry špinavé vody ze znečištěné bělehradské oblohy - na čištění zubů to určitě není, možná tak na spláchnutí záchoda. Není elektřina, není voda, nejsou cigarety.

V Bruselu a v Londýně lze lidem možná prominout, že si NATO myslí, že je Srbsko na kolenou, že se lidé chystají na povstání. Ale když jsem se vrátil nyní o měsíc později do Bělehradu, je to podivná zkušenost. Nálada je tvrdší, cyničtější a rezignovanější. Jakmile jsem vešel do cestovní kanceláře, kterou v Bělehradě používá list Independent, její majitel mě přivítal hněvivě. "Tohle vůbec není taková válka, jak ji vy lidi líčíte," křičel. "Je to útok. Kdyby mi teď nařídili jít bojovat do Kosova, šel bych okamžitě. Tady sedím, čekám a nemůžu dělat nic. Nemůžeme se bránit. Ale vy nechápete mentalitu Srbů. My jsme tvrdohlaví. Na začátku bych se býval možná vzdal. Ale teď, teď se nevzdám nikdy."

Totéž jsem v podstatě slyšel od prodavače ikon na konci ulice knížete Michailova. Byl jím vousatý uprchlík z Krajiny - z etnického očišťování, o němž se moc nepsalo, asi proto, že byli jeho terčem Srbové a ne obráceně.

"NATO nařídilo tribunálu v Haagu obžalovat Miloševiče, a já vím, co to znamená," řekl. "NATO pálí Miloševiče. Američané nebudou moci vyjednávat s někým, komu říkají válečný zločinec. Nechtějí vyjednávat. Nechtějí, aby měl Černomyrdin úspěch. Tak bude válka pokračovat."

Koluje dokonce nový vtip, vyprávěl ho i ministr Goren Matič, založený na předpokladu, že NATO bude vždycky sabotovat mírové vyjednávání Ruska. "Pozor!" zní vtip. "Černomyrdin se vrací."

A někdy to tak skutečně vypadá. Každou noc bombardují letadla Rakovicu, kde prý pracuje jugoslávská vojenská hierarchie hluboko pod rozjezdovou drahou. "Snaží se zničit ten bunkr, ale nevědí, kde je," říká jeden srbský přítel. "Byl vybudován po rozpadu Jugoslávie - Bosňané a Chorvati, kteří byli v jugoslávské armádě, nevědí, kde je, tak to nemůžou Američanům prozradit."

Ale skutečný bunkr je spíše v srdci každého Srba. Ani to není tvrdohlavost. Ani to není manická loajálnost prezidentu Slobodanu Miloševičovi. Je to spíš odmítání se podrobit, absolutní odmítání podrobit se cizí moci, ať už má či nemá pravdu.

Samozřejmě, Srbové nemají informace o hrůzách páchaných na Albáncích v Kosovu. Jen opoziční tiskové agentury informují o protiválečné demonstraci, která byla zakázána v Čačaku a o tom, že tři vojáci základní služby byli odsouzeni téměř k pětiletému vězení za to, že se nevrátili ke svým jednotkám. Ale dokonce i předseda městského shromáždění v Čačaku nyní tvrdí, že jeho protest měl "občanský a vlastenecký charakter" a byl zaměřen, jak by to učinil každý Srb, proti hrůzám "agrese NATO".

Našel jsem jen jednoho člověka, kterého bombardování skutečně zlomilo. Viděl jsem ho naposledy před měsícem, plakal v objetí svých sousedů a říkal, že spáchá sebevraždu, protože přežil bombu, která usmrtila jeho ženu, syna, jeho manželku a všechna jeho vnoučata.

V pondělí jsem se zeptal přítele - poté, co NATO usmrtilo v sanatoriu dalších 18 nevinných lidí - jestli se už Vojeslav Milič z toho dostal. Přítel potřásl hlavou. "Voja je na tom špatně. Má velký plakát fotografií všech příslušníků své rodiny, kteří zemřeli a chodí po městě a lepí ty fotografie na přední skla zaparkovaných automobilů. Snažíme se mu dávat pořád sedativa. Dvakrát se pokusil spáchat sebevraždu."