Zelená jsem, tráva nejsem...
(o české populaci)
Václav
Pinkava
Bůhvíjak jedna myšlenka vede k druhé.
Podél silnice nacházím reklamu, že můžu trávník posekat
sekačkou, anebo to zkosit. Jedu dál, vysoko nad hlavou krájí čistou oblohu špinavá
stopa bombardérů směřujících na jihovýchod, a slovní hříčka svádí myšlenky
ke Kosovu, kde si někteří sekáči dovedou udělat brousek i s tou nejšpičkovější
technologií.
Dorazím domů, a vyrazím do zahrádky. Sekat trávu. Sekačkou,
strunovkou, i kosou, jak kde. Kosa je stejně nejlepší, pokud se to s ní umí.
Pochybuji, že stará Zubatá si pro mne přijde se strunovkou - kosa nepotřebuje ani
prodlužovací šňůru, ani benzín, a nedělá kravál. Sekačka je ovšem snažší
nástroj pro pohodlné, hlavně chcete-li trávník a ne seno, a nejméně úraz na
vlastním těle. Trávník se musí sekat pravidelně, často, nikdy neuseknout více než
čtvrtinu délky stvolů. Podle mé anglické příručky 'Lawn expert' je tomu
prostě tak - bez bližšího vysvětlení.
Když jsem se usídlil na Moravě, jakožto emigrant
navrátivší se ze Spojeného království, chtěl jsem si pořídit výstavní anglický
trávníček. Z určité nostalgie. Dá se říct, že se to ode mne očekávalo. Tehdy se
ještě hotový 'dlaždicový' trávník (pro pohodlné) koupit nedal. Potíž je v
klimatu, neprší dost často, ani mírně, slunce moc praží, zimní mráz je
nesrovnatelně krutý. Šel jsem na to tedy přírodovědecky.
Provedl jsem si rozbor
půdy, přihnojil, provzdušnil, objednal u sousedních kluků stovky žížal. Pak jsem
zasel v několika etapách různé semenné směsi, abych zjistil, kterým se u mne
vydaří. A čekal, a zaléval, a sekal. Přes léto jsem nechal posekanou travinnou
padrť na místě, ať zetlí - což by v Anglii nešlo, stálá přízemní vlhkost by
přinesla plísně a mech. A čekal, a zaléval, a sekal. Neusiloval jsem o nějakou
monokulturu ve stylu golfového trávníčku, protože to by chtělo příliš pozornou
péči. Zasel jsem pestrost, očekávaje lítý boj o prostor mezi odrůdami. Ať si sama
příroda vybere ty správné etnické skupiny travin pro mou zahrádku. Ty které se
snáší navzájem, ale hlavně ty, které snesou mé neúprosné podmínky.
Tráva se množí buď plíživě, vegetativně (např oblíbená
odrůda "creeping red fescue") nebo vysemení. Pokud ji stříháme pravidelně
a nakrátko, vysemení se úpěšně jen ta nejvíc zakrnělá subvarianta - a
darwinismus se postará o ostatní. Po několik málo letech zjistíte, že se trávník
ani tak moc stříhat nemusí, prostě si libuje v přízemním životě, jako by si
odvykl růst nahoru. Ve skutečnosti jen potomci těch nejpřizpůsobivějších, nejvíc
zakrnělých stvolů tu zaujali role účastníků na zeleném koberečku, krčí se a
uhýbají do stran když přijde nájezd nenasytných kovových býložravců.
Nevyčnívají, a pokud reptají, tak jen potichu, když je hospodář mimo doslech.
Možná, že pomlouvají rákosí a topoly.
Bůhvíproč jedna myšlenka vede k druhé.
Napadá mě variace na vtip. Jistou oxfordskou College
navštíví nový Čech, podnikatel, majitel rozsáhlého golfového komplexu u nějakého
zámku. Chce se dozvědět jak vypěstovat takový perfektní anglický trávník. A
nechce to zadarmo, víme. Zahradník se nejprve ošívá, ale nakonec přistoupí na
lukrativní nabídku, shrábne balík a jdou spolu do gotické 'beer cellar'.
To je asi tak. Trávník musíte pravidelně sekat,
zavlažovat, hnojit, válet, prohrabávat, provzdušňovat, posypem zarovnávat,
postřikovat, ale hlavně pořád sekat, sekat, sekat - nejméně tři sta let. Na
takové trávě se pak můžete i válet, šlapat po ní, hrát na ní tenis...
Hm, však to u nás umíme také. Jen ty zkušenosti s
lidmi přenést na trávník.
--------
A můj trávník?
Je na čase jej zase přistřihnout. Nějak si moc vyskakuje.
Poslední dobou.
