Co se stalo s českým kulturním majetkem, ukradeným za války nacisty
© Archeo & Art Studio
PhDr. Ladislav Čepička
1. Movité kulturní památky na území Čech a Moravy
v období II. světové války
Zabráním prostoru Čech a Moravy a vznikem Protektorátu Boehmen und Maehren vznikla zcela nová situace v oblasti památkové péče a kulturního dědictví. Na jedné straně pokračoval ve své činnosti tehdejší Státní památkov› úřad, na straně druhé byly zřizovány okupační mocí německé instituce, které měly za úkol mapovat a případně soustřeďovat umělecké a historické památky, a to jak pro využití v protektorátu, jehož území bylo považováno za historicky přirozen› říšský prostor, tak pro obohacení různých říšských institucí muzejního a galerijního charakteru.
Kromě těchto "oficiálních" kanálů mizely památky z našeho území prostřednictvím různých dalších aktivit, které byly zaměřeny na bývalé státní i soukromé sbírky, z nichž asi nejvíce byly postiženy objekty mnoha šlechtických rodin, jejichž majetek byl postaven pod nucenou správu okupační moci. V tomto směru byla zřejmě nejrozsáhlejší činnost gestapa, které běžně zabavovalo majetek vyslýchaných a vězněných osob, a masové zabavování židovského majetku. Připočteme-li k těmto aktivitám též běžné obdarovávání nacistických pohlavárů uměleckými a historickými předměty a soukromou sběratelskou činnost mnoha důstojníků a úředníků okupační správy, je jasné, že plenění kulturního dědictví dosáhlo značných rozměrů.
O první akvizici kulturního dědictví z našeho území se zasloužil již 15. března 1939 sám Hitler, kterému byla "zabalena na cestu" řada vzácných tapiserií z Pražského hradu. Ačkoliv sám Vůdce ujišťoval, že všechny umělecké a historické památky v protektorátě zde i zůstanou, další loupeže měly pokračovat, na řadě byly další objekty. V prvním období bylo zabírání uměleckých a historických památek z našeho území zaměřeno na posílení pražských sbírek. Nacističtí pohlaváři byli toho mínění, že pražská umělecká díla by neměla být konfiskována. Po okupaci byla Praha pokládána za jedno z hlavních měst velkoněmecké říše, a tak její kulturní bohatství patřilo nyní hitlerovskému Německu.
Během okupace se systematickým vyhledáváním kulturního dědictví na našem území zabývaly zejména čtyři instituce: tzv. Heeresmuseum Prag, Einsatzstab Rinnebach, Sammlung F. J. Rehse a zmocněnci tzv. Sonderauftrag Linz. Dostupné archivní prameny jsou však velice skoupé k činnosti těchto organizací. Nejlépe zůstala zdokumentována činnost Heeresmusea, a to díky tomu, že torzo jeho archivu se uchovalo ve Vojenském historickém muzeu.
Heeresmuseum Prag
Po okupaci českých zemí byly československé vojenské vědecké a historické instituce zpočátku ponechány v relativním klidu. Postupnou likvidací čs. armády a jejích zařízení došlo i k likvidaci těchto ústavů. Dne 18. prosince 1939 byla při Wermachtbevollmaechtiger im Protektorat (Vojenský zplnomocněnec Protektorátu) zřízena tzv. Kriegswissenschaftliche Verbindungstelle - jakási odbočka vídeňského Válečného archivu. Do jejího čela byl postaven někdejší rakousko-uherský generál Pitreich, sídlila v bývalém Památníku Osvobození v Praze na Žižkově.
Jejím úkolem bylo soustředit a spravovat veškeré vojenské památky v protektorátu v oborech archivní, knihovní a muzejní správy a členila se na tři skupiny: Heeresarchiv, Heeresbuecherei a Heeresmuseum (Vojenské muzeum). Postupem času se však ukázalo, že všechny obory činnosti nelze zvládat z jednoho centra a bylo rozhodnuto budovat každou skupinu jako samostatnou složku.
Osamostatnění Heeresmusea se uskutečnilo na jaře roku 1940. Jeho majetkem se staly obě čs. vojenská muzea: Muzeum Památníku osvobození a Vojenské historické muzeum v pražské Invalidovně. Muzejních sbírek se v červnu 1940 ujal Dr. Jan Josef Morper (bývalý kurátor muzea v Bamberku, autor rozsáhlé monografie o černínském paláci v Praze), vedení muzea pak 26. července 1940 převzal pplk. Rudolf Polzer. Heeresmuseum Prag bylo podřízeno vedoucímu německých vojenských muzeí (Chef der Heeresmuseen) v Berlíně v hodnosti vyššího generála.
Ve druhé polovině roku 1941 se podařilo vedení Heeresmusea prosadit požadavek na získání Schwarzenberského muzea na Hradčanech, ve kterém sídlilo Technické muzeum; toto muzeum získalo jako náhradu za své prostory přízemní místnosti v Invalidovně. Heeresmuseum pak na Hradčanech sídlilo až do roku 1945 (ostatně Vojenské historické muzeum zde sídlí dodnes).
Heeresmuseum již od svého vzniku rozvíjelo ohromný sbírkotvorný program, který byl de facto zaměřen na konfiskaci či podobné získávání předmětů s vojenskou tematikou. Přitom sběrný program muzea se zaměřoval zejména na starší období dějin 16. - 19. století. činnost muzea byla zajišťována za přímé podpory a spolupráce s politickými a správními orgány (Landráty a Oberlandráty), které na místní úrovni zjišťovaly pro potřeby centra uložení a obsah muzejních i soukromých sbírek. Do Prahy byl přesunován veškerý "nesporný majetek vojenské správy". Vzhledem k tomu, že se říšská vojenská správa považovala za právního nástupce nejen čs. armády, ale i bývalé armády rakousko-uherské, byly vznášeny nároky i na předměty bývalých rakousko-uherských pluků, které byly ve velké míře po roce 1918 ukládány do různých místních a regionálních muzeí. V případech, kdy nebylo možno historický materiál získat do vlastnictví, byly vynucovány zápůjčky tohoto materiálu jako depozit muzea.
Z dostupných pramenů vysvítá, že již na podzim roku 1940, kdy vrcholila první vlna akviziční kampaně, unikalo další množství materiálu z našeho území kanály gestapa. Dokládá to zvláštní přípis velitele muzea úřadu říšského protektora, ve kterém poukazuje na libovůli vedoucích kriminálních úředníků, díky níž je zabavený majetek zatčených osob, zejména staré zbraně, obrazy, knihy a archiválie, odesílán do Xíše a do Rakouska a tak uniká evidenčnímu podchycení.
V roce 1941, v období německých válečných úspěchů, se Heeresmuseum zaměřilo na další okruh objektů, odkud měly být získávány sbírkové předměty. Skupina znalců začala objíždět zámecké, církevní, muzejní i soukromé sbírky. Jejich vyhledávací činnost byla v této době soustředěna zejména na známé vojensko-historické památky uměleckého charakteru na zámcích a v muzeích. Z těchto sbírek byly vybrány nejvzácnější exponáty pro muzeum a s jejich majiteli (ve velké většině případů vnucení správci) sepsány smlouvy o trvalé zápůjčce. Tak bylo v roce 1941 přemístěno kromě jiných předmětů do Heeresmusea např. 3.280 sbírkových kusů z Konopiště, 363 z Roudnice, 45 z Chropyně, 684 ze Zbiroha, 102 z Opočna, 36 z paláce Maltézských rytířů v Praze, polní oltář prince Evžena Savojského s mnoha součástmi stříbrného a zlaceného bohoslužebného náčiní a mešních rouch z muzea v Pardubicích a řada jiných předmětů.
Jiný přístup zachovávalo vedení Heeresmusea k předmětům z bývalého Památníku Osvobození. Většina obrazů byla nabídnuta posádkovým rozkazem k trvalému zapůjčení a tak mnoho originálů prvorepublikových výtvarníků putovalo do kanceláří, ubytoven, důstojnických klubů i soukromých bytů. Mnoho obrazů bylo předáno darem různým osobám. Kovové předměty - ceny z různých závodů byly předány Hitlerjugend a Kuratoriu, jiné zase věnovány na říšskou sbírku kovů. Na druhé straně je možno ve zbytcích dokumentů bývalého Heeresmusea nalézt mnoho záznamů o starožitných zbraních, historických knihách a různých předmětech předaných muzeu gestapem.
Aktivní činnost Heeresmusea Prag byla paradoxně ukončena tři dny před plánovaným slavnostním otevřením, stanoveným na 3. června 1944. V poslední květnový den přišel rozkaz z Hitlerova hlavního stanu ke zrušení této instituce. Příčinu tohoto nařízení je nutno spatřovat v neochotě vedení muzea spolupracovat s dr. Rupprechtem z Vídně při výběru exponátů pro Sonderauftrag Linz (viz dále).
Po svém zrušení zůstalo muzeum zavřeno, čas od času byl palácem proveden některý z nacistických hodnostářů. S jeho likvidací se nepospíchalo, protože nebyla vyřešena otázka co s veškerým inventářem. Zprvu se zamýšlelo vrátit všechna depozita na původní místa, zejména do zámeckých sbírek. Ostatní muzejní předměty měly být odevzdány do vídeňského Heeresmusea. Tomu však bránily transportní překážky. Podle přesných výpočtů bylo zjištěno, že k převozu železnicí by bylo zapotřebí asi 200 vagůnů, což reprezentovalo v roce 1944 asi 5 - 7 nákladních vlaků. K tomu přistupovaly problémy spojené s výrobou transportních beden a nesnáze při získávání dostatečného množství dřevité vlny k zabalení exponátů. Proto byl tento záměr hospodářskými úřady branné moci zamítnut jako nesplnitelný. Za zhoršující se transportní a materiální situace bylo rozhodnuto, že nejbezpečnější bude ponechat sbírky prozatím v Praze, a to i z toho důvodu, že město nebylo bombardováno spojeneckým letectvem.
Přesto byly již na sklonku roku 1944 zajišťovány úkryty (Ausweichstellen), kde by mohly být uschovány předměty značné materiální a umělecké hodnoty. Pro Heeresmuseum byly určeny zámky Zbraslav a Doksany u Terezína na území protektorátu, v Xíši pak klášter Banz u Bamberku a zámek Dorfchemnitz u Dippoldiswalde (u Drážďan).
Einsatzstab Rinnebach
Další organizací, do jejíž pracovní a organizační náplně spadala "péče" o kulturní dědictví na území protektorátu, byla tzv. Einsatzstab Rinnebach. Bohužel, k její činnosti nemáme dnes zatím mnoho poznatků. Již z názvu je však možno klást určité paralely mezi tuto skupinu vedenou kapitánem Rinnebachem a Einsatzstab Rosenberg, který operoval pod vedením říšského vedoucího NSDAP Alfreda Rosenberga od léta roku 1940 na obsazených územích Belgie, Holandska a Francie, a jehož úkolem bylo vyhledávání a soupis uměleckých a historických předmětů určených pro Říši.
Na jaře roku 1941 rozšířila Rosenbergova organizace svou činnost, omezenou zpočátku na obsazená území západní Evropy, též na Východ. Rosenberg vytvořil v těchto oblastech další Einsatzstaby, vedené jednotlivými vedoucími. Šéfem všech Einsatzstabů a štábním vedoucím v ústředí svého Einsatzstabu jmenoval Gerharda Utikala, dosavadního vedoucího říšských služeben. Ke spolupracovníkům Rosenbergovy organizace patřili političtí vedoucí nacistické strany a různí odborníci. Nosili hnědou uniformu, která je odlišovala jako jednotku se zvláštním posláním. Přitom byli příslušníci těchto štábů vojenskou formací. Byli přímo podřízeni vojenským generálům, kteří měli nejvyšší velitelskou pravomoc v okupovaných zemích.
Dne 1. května 1941 vydal říšský maršál a předseda ministerské rady pro říšskou obranu Hermann Goering rozkaz k činnosti akčních štábů: "Přivítal jsem rozhodnutí říšského vedoucího Rosenberga zřídit na všech obsazených územích akční štáby, které mají za úkol zajistit a dopravit do Německa všechen vědecký materiál a kulturní statky z dotyčných oblastí. Všechny stranické, státní a vojenské služebny se vyzývají, aby poskytly všechnu možnou podporu a pomoc a vyhověly nárokům ..."
O rok později 1. března 1942 vydává Hitler zvláštní výnos, ve kterém mj. praví: "... proto jsem pověřil říšského vedoucího A. Rosenberga ... aby plnil úlohu ... prozkoumat knihovny, archívy, lůže a ostatní ideová a kulturní zařízení všeho druhu podle příslušného materiálu, a dát je zabavit ... ve prospěch pozdější vědecké práce. Stejnému řízení podléhají kulturní statky z židovského držení či vlastnictví a statky u kterých nemůže být prokázán nezávadný původ ..." - tedy i majetek v nucené správě.
Náš Einsatzstab Rinnebach byl zařazen u úřadu říšského protektora v Praze. Že tato skupina zastávala význačné postavení v rámci státní organizace při vyhledávání a soupisu uměleckých památek na našem území svědčí dopis šéfa kanceláře říšského kancléře a říšského ministra dr. Lammerse z 12. června 1943, kterým se skupině prostřednictvím říšského protektora v Praze oznamuje, že "si Vůdce přeje, aby se o zabavených a vyvlastněných uměleckých sbírkách obrazů, knih, nábytku, koberců, drahých kamenů, zbraní, mincí a medailí nerozhodovalo, dokud nebude mít Vůdce příležitost o nich rozhodnout sám".
Jak vysvítá z torzovitých dokumentů, uchovaných v bývalém archivu Heeresmusea, tato skupina předávala některé, pro svoje záměry nepotřebné sbírkové předměty, pražskému muzeu.
Zcela bezpečně tato organizace pracovala na našem území v období říjen 1941 - červen 1943. Ze zachovaných dokumentů je jasné, že operovala především v objektech šlechtických a židovských sídel, v Čechách i na Moravě, které byly pod nucenou správou. Doklady k její činnosti jsou ze zámků: Bezděkov, Bučovice, častolovice, Dobříš, Dymokury, Habrovany, Holešov, Hořín, Chlumec nad Cidlinou, Jaroměřice, Konopiště, Kostelec nad Orlicí, Kroměříž, Kunštát, Liběchovice, Mělník, Opočno, Orlík, Oslavany, Rájec - Jestřebí, Roudnice, Rychnov nad Kněžnou, Telč, Troubsko, Zásmuky, Zbiroh, Zelená Hora, Žďár nad Sázavou.
Ve svém hlášení pro SS-Obersturmbannfuehrera Fischera z 1. června 1943 kapitán Rinnebach oznamuje ukončení první části soupisu na zámcích na našem území. V závěru své zprávy pak udává, že "na zámku Zbraslav je zřízen velký depozitář pro přijetí muzeálních cenností z českých a moravských zámeckých sídel a již jedna velká část těchto kulturních pokladů z českomoravského prostoru (Konopiště a další) zde byla umístěna".
V dalším hlášení o činnosti z 16. června 1943 se udává, že "již asi 3.500 obrazů, miniatur, plastik, mědirytin, nábytku, zhruba 1.000 zbraní, knihovny a archivy byly předány Zemské galerii a dalším institucím". Zde je také zmínka o asi 85 obrazech, gobelínů a grafikách (Duerer, Rembrandt, Breughel, van Dyk, Lucas Granach, Paolo Veronese, Pettenkofer, Moritz von Schwindt, Spitzweg, Waldmueller a mnoho dalších) ze zámků Oslavany a Habrovany, které byly převezeny firmou Karl Herzig do galerie sv. Lukáše ve Vídni. V závěru zprávy je oznámení, že ještě čeká na inventarizaci cca 50 objektů.
Sammlung F. J. Rehse
Sammlung F. J. Rehse. Archiv fuer Zeitgeschichte und Publizistik (Sbírka F. J. Rehse. Archiv pro současné dějiny a publicistiku) byl název oddělení říšského vedení Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) v Mnichově. V jeho čele působil právě F. J. Rehse. Toto oddělení usilovalo o získání předmětů z českých legionářských muzeí.
Na území protektorátu operoval v roce 1941 Rehsův spolupracovník J. Gresser, který obdržel od správce zabaveného majetku legionářských organizací (Der Treuhaender fuer das beschlagnamhte Vermoegen der Legionaers-Organisationen) SS Obersturmbannfuehrera Dr. Eilerse (jeho kancelář sídlila v Praze XIX., Saská ulice č. 44) povolení k vybrání (ausraeumen!) všech legionářských muzeí na území protektorátu a převozu těchto exponátů do Mnichova. Tato muzea již byla zapečetěna a klíče byly většinou uloženy na úřadovnách místního gestapa.
Zabrání sbírkového materiálu tak dostalo celkem jednotvárný průběh. Po otevření muzea gestapem většinou čeští dělníci zabalili veškeré vybavení do beden, které byly odeslány po železnici do Mnichova. Během krátké doby byly takto vybrány muzea v Olomouci, Kroměříži, Brně, Prostějově a zřejmě i v dalších místech. V Plzni bylo z muzea kromě legionářských věcí odvezeno i přes sto kusů historických malovaných terčů z majetku měšťanského střeleckého sboru, stejně tak z muzea v Hradci Králové byly odvezeny i další historické památky.
Činnost tohoto mnichovského oddělení byla zřejmě soukromým podnikem NSDAP, protože oficiální státní správě protektorátu, zejména vojenskému zplnomocněnci, nebylo o tomto způsobu zabírání historických a vojenských památek nic známo. Na činnost J. Gressera přišel náhodou během služební cesty do Mnichova válečný správní rada Dr. Morper z Heeresmusea Prag, když ze svého zájmu navštívil Rehseho sbírky v mnichovské Residenci a objevil tam několik legionářských a rakousko-uherských praporů z našeho území.
Pátráním po okolnostech, jak se tyto předměty dostaly do sbírek NSDAP, zjistil další souvislosti a po svém návratu do Prahy učinil hlášení svým nadřízeným vojenským instancím. Vojenský zplnomocněnec protektorátu pak zakročil u vrchního velitelství branné moci (OKW) v tom smyslu, aby byly věci do protektorátu vráceny zpět. Jak bylo dále postupováno, a zda bylo něco vráceno během okupace, není z dostupných archivních materiálů jasné.
Sonderauftrag Linz
Hitlerovo muzeum v Linci, tzv. Sonderauftrag (Zvláštní příkaz) Linz či Fuehrerbau byl megalomanský projekt samotného Vůdce, kterým chtěl obohatit své rodné město. Jeho cílem bylo vybudovat jedinečnou sbírku kulturních a historických předmětů, shromáždit ty nejlepší exempláře evropského umění, které byly zprvu v Říši, později na okupovaných územích, k dispozici. Výběrem exponátů pověřil své odborné poradce, jejichž činnost koordinoval říšský vedoucí Martin Bormann.
Prvním pověřencem pro linecké muzeum, a to pro výběr obrazů a soch, byl ředitel drážďanské galerie dr. Posse, po jeho smrti jej v roce 1942 vystřídal prof. dr. Voss, který se stal zároveň nástupcem na postu ředitele galerie. Další pověřenci - vůdcovi odborní poradci byli jmenováni během války, tak, jak rostla potřeba přebrat ohromné bohatství naloupené v celé Evropě. Pro umělecky cenné zbraně a umělecké řemeslo to byl prof. dr. Rupprecht, ředitel sbírky zbraní Uměleckohistorického muzea ve Vídni, pro mince a medaile ředitel téhož muzea dr. Dworschak a pro knihy a archiválie dr. Wolfshardt z rakouského Grundlsee.
Na našem území vybral dr. Posse pro fuehrerovo muzeum deskové obrazy mistra Vyšebrodského cyklu a Závišův kříž z majetku kláštera ve Vyšším dvoře a obrazy z roudnické Lobkowiczké sbírky; dr. Dworschak pak odvezl sbírku mincí ze zámku ve Zbirohu.
Samostatnou kapitolu tvoří činnost prof. Rupprechta, kterou je možno blíže vysledovat opět díky materiálům Heeresmusea Prag. Rupprecht se objevuje v Praze někdy na podzim roku 1943, krátce po té, kdy zvláštní výnos říšského ministra vnitra oznamuje všem zemským vládám říšského území - tedy i státnímu ministrovi v Čechách a na Moravě, že právo dispozice se zabranými uměleckými sbírkami, vyhražené Vůdci, se vztahuje i na sbírky historických zbraní všeho druhu, včetně všech písemných publikací (knihy, archiválie apod.), které se týkají uvedené problematiky. Zplnomocněncem ve věcech příprav pro rozhodovaní o těchto sbírkách ustanovil Vůdce prof. Rupprechta.
Rupprecht se v Praze vykazuje Hitlerovou plnou mocí a začíná se zajímat o vyjímečné kusy z českých sbírek. V centru jeho pozornosti stojí zejména zámecké sbírky z Konopiště, Roudnice, Opočna a Hluboké, jejichž některé součásti byly uloženy jako depozita v pražském Heeresmuseu. Začátkem roku 1944 pak posílá do Prahy svého spolupracovníka dr. Schedelmanna k doplnění svého fotografického archivu, snímky prováděla firma Štenc.
Rupprecht během své návštěvy v březnu 1944 navštívil státního ministra K. H. Franka, s kterým hovořil o svém pověření a o získání předmětů pro linecké muzeum. Nutno přiznat, že K. H. Frank i říšský protektor a jejich umělečtí a historičtí poradci, ale zejména pracovníci Heeresmusea, důsledně odmítali každý pokus o snahu odvézt sbírky mimo území protektorátu. Opírali se přitom o starý příslib, že všechny umělecké a historické předměty zůstanou v protektorátu.
Po odjezdu prof. Rupprechta informoval o jeho úmyslu a přání získat inventáře převezených sbírek vrchní rada pražského německého ministerstva školství dr. Booth plukovníka Polzera, ředitele Heeresmusea a poradil mu, aby celý případ hlásil ihned svému nadřízenému. Polzer ihned hlásil celou věc do Vídně svému šéfovi generálu Brandovi, veliteli německých vojenských muzeí a prohlásil, že žádné inventáře nevydá. Kromě jiného píše: "....a protože lze míti za to, že prof. Rupprecht při nejbližší příležitosti celou věc Vůdci jednostranně vylíčí, prosím Vás naléhavě, vhodným zákrokem znemožniti úmysly tohoto pána".
Jak generál Brand zakročil, se již nedá zjistit; skutečnost ukazuje, že pozice prof. Rupprechta nebyla nijak otřesena a celá akce měla opačný dopad: plk. Polzer odešel do výslužby a pražské Heeresmuseum bylo bezprostředně před svým otevřením na přímý rozkaz Hitlera zrušeno.
Prof. Rupprecht poté obdržel požadované inventáře, fotografoval a prohlížel sbírky a připravoval jejich odsun. Pro svou akci získal podporu velitele branné moci maršála Keitela a Hitlerova prvního sekretáře, říšského vedoucího Bormanna. Oba společně nařídili 25. září 1944 - Keitel generálu Brandovi a Bormann K. H. Frankovi, že si Vůdce přeje, aby všechny muzeální předměty, které byly jako depozita z různých protektorátních sbírek přenechány pražskému Heeresmuseu, byly bez průtahů odevzdány prof. Rupprechtovi.
Koncem října téhož roku přijel Rupprecht do Prahy, aby osobně dohlížel na balení a odsun vybraného materiálu. Do konce listopadu odvezl z protektorátu přes 1.000 kusů vzácných zbraní, zbroje a militárií.
Tento stručný rozbor situace na poli kulturního dědictví v období druhé světové války zatím neobsahuje a ani nemůže, vzhledem k současnému stavu studia pramenů, přesný popis všech aktivit, vedoucích ke konfiskaci, soustřeďování a odvozu movitých kulturních památek z našeho území, respektive bývalého Protektorátu Boehmen und Maehren, během války. Osvětluje však v dostatečné míře principy a mechanismy, jakými se ubírala nacistická mašinérie. Zcela nedotčena zůstává problematika movitého kulturního dědictví na území, které bylo odstoupeno Německu po mnichovském diktátu na podzim roku 1938, tj. prostor tzv. bývalých Sudet. Domnívám se, že i zde bude možno i dnes dojít k nejednomu překvapivému zjištění.
2. Poválečná restituce
Krátce po skončení války bylo zahájeno pátrání po ztracených a zavlečených předmětech z doby okupace. Relativně nejúplnější zprávy bylo prozatím možno čerpat z pramenů uložených ve Vojenském historickém archivu v Praze.
Koncem června 1945 byla vytvořena repatriační (restituční) komise složená ze zástupců ministerstva zahraničních vztahů, obrany a školství a osvěty. Je možno říci, že každá z těchto institucí si vedla téměř samostatně při zpracovávání soupisů ztracených věcí a jejich následném vyhledávání.
První praktické kroky v restituci našeho kulturního majetku provedlo MNO - Hlavní štáb, ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem - Vojenským muzeem (pplk. Vrečko) a Oddělením pro styk se spojeneckými armádami (kpt. Suk). První restituční mise ve složení Vrečko - Suk odjela do americké okupační zóny 21. září 1945. Výsledkem její cesty byla restituce historických zbraní z kláštera v Banz a devíti obrazů mistra Vyšebrodského cyklu z Mnichova, které byly přivezeny do Prahy 13. října. Největší devizou první cesty však bylo navázání kontaktů s americkými okupačními úřady.
Během druhé cesty zmíněné dvojice v listopadu 1945, jejímž účelem bylo jednání s americkými orgány o vypracování "Plánu praktického provedení restituce kulturního materiálu československého", se též jednalo o vyslání zástupce české vlády při americkém velitelství. Na základě této dohody a následné žádosti amerických orgánů o vyslání našich zástupců byla vyslána 17. ledna 1946 pětičlenná mise ministerstva zahraničních věcí, které se zúčastnil i Dr. Winkler z ministerstva školství (historik umění) a kpt. Suk. Tato cesta znamenala počátek činnosti československé mise pro restituci do ČSR, jejímž úkolem bylo shromažďovat informace o zavlečených předmětech na území Německa a vyžadovat repatriační doklady od příslušných institucí doma, nezbytných pro vydání nalezených věcí. Tato mise úzce spolupracovala s americkou MFA&A (Monuments, Fine Arts and Archives Section), která byla součástí americké rozvědky
Restituční činnost Vrečkovy skupiny pokračovala i v roce 1946. V květnu přivezl pplk. Vrečko do Prahy vyšebrodský Závišův kříž a části konopišťských sbírek: renesanční zbraně a zbroje, gobelíny, obrazy, celkem 42 velkých beden. 14 těchto beden bylo nalezeno v solných dolech v Alt-Ausee, 28 v Salzburku. V červenci pak Vrečkova skupina dopravila z Vídně do Prahy 22 beden a 17 balíků dalších předmětů z konopišťské sbírky.
Tolik nejvýznamnější restituční počiny krátce po skončení války. Je jisté, že se do republiky vrátily i jiné pohřešované předměty. Jejich přesný soupis by však měl být výsledkem další badatelské práce v blízké budoucnosti.
3. Současný stav problematiky
Osudy ztraceného kulturního dědictví během druhé světové války a otázky s tím spojené stále nepozbyly své aktuálnosti. Polistopadové změny v naší republice umožnily mnohem dokonalejší tok informací ze zahraničí, týkající se těchto problémů. Před rokem 1989 byla práce v tomto oboru výsostnou doménou pouze ministerstva vnitra, potažmo snad několika úředníků ministerstva zahraničních věcí.
Padesáté výročí konce druhé světové války, které si připomínal celý svět ve změněné mezinárodně politické situaci, zejména díky radikálním změnám ve střední a východní Evropě celou otázku ještě více zaktualizovalo. Zpřístupnění archivů dnes umožňuje mnohem detailnější studium celé problematiky, než tomu bylo např. koncem čtyřicátých let, v období sílící studené války.
Články v našem i zahraničním tisku neustále připomínají nedořešené či jen napovězené problémy. V nich se hovoří zejména o problematice židovského majetku a o skrýších dokumentů, cenností a uměleckých předmětů. Stranou pozornosti nezůstávají ani otázky restituce uměleckých předmětů. Namátkou snad jen několik témat z poslední doby: židovské zlato ve švýcarských bankách, osudy židovského majetku v Čechách a na Moravě, navrácení tzv. trojského pokladu z bývalé SSSR do Německa, Štěchovický poklad.
Také u nás je dodnes postrádána řada uměleckých a historických předmětů, ztracených během války. Výzkum ministerstva kultury v roce 1994 v českých kulturních institucích, zaměřený na ztracená umělecká díla, zjistil téměř 10.000 objektů kulturní hodnoty zmizelých během války (podle článku P. Jiráska v časopise Spoils of War, č. 1., z 19. 12. 1995). Dodnes například nebyly vypátrány historické památky Karlovy university, postrádáme 18 beden s historickými předměty, které byly ke konci války vypraveny do Dippoldiswalde, neznámý je osud pracovny Adolfa Hitlera ukrytý na konci války v klášteře ve Vyšším Brodě, Národní galerii dosud chybí řada obrazů, Státní knihovně mnoho knih, řadě soukromých sběratelů jejich sbírky.
Stranou pozornosti nezůstávají ani restituce uměleckých předmětů. V roce 1994 byl vrácen zpět do Německa ze soukromé sbírky tzv. Quedlinburský poklad na základě rozhodnutí amerických soudů, které je považováno za mezinárodní precedens. Autor těchto řádků vlastní nezvratné důkazy o tom, že minimálně jedno cenné renesanční italské dílo, uloupené nacisty během války z Konopiště se nachází v jedné americké sbírce.
Otázkou zůstává i možnost nového prohledání známých skrýší. Tak např. v minulém roce byly v okolí zámku Moritzburg nedaleko Drážďan nalezeny tři bedny zlatých a stříbrných předmětů z majetku bývalé saské královské rodiny Wettinů; sovětská armáda přitom na stejném místě v roce 1947 vykopala třicet beden stříbra.
Na přelomu listopadu a prosince roku 1994 se v Brémách sešla mezinárodní konference k problematice dokumentace, archivního výzkumu a otázkám restituce kulturního dědictví zavlečeného během války, na které byli účastni zástupci zainteresovaných institucí z Belgie, Francie, Německa, Maďarska, Itálie, Holandska, Polska, Ukrajiny a USA. Výsledkem tohoto setkání, kromě výměny informací, bylo vydávání mezinárodního časopisu Spoils of War (Kořisti války), vycházejícího dvakrát ročně, který vydává Koordinační úřad pro návrat kulturního dědictví v Brémách. Tento časopis je jakýmsi současným celosvětovým fůrem pro sledovanou problematiku, které je v řadě států věnována veliká pozornost na mnoha institucionálních úrovních.
Poněkud odlišná situace je v české republice. Zejména je patrná absence určité institucionální roviny, v které by byly řešeny aktuální problémy a otázky a která by zabezpečovala výměnu informací na mezinárodní úrovni a koordinovala činnost zainteresovaných stran.
Jistá odlišnost je také výsledkem našeho historického vývoje. Většina odborníků, která se krátce po válce zabývala otázkami repatriace kulturního dědictví byla již v průběhu roku 1947 odsouvána ze svých míst a rok 1948 de facto tuto činnost zcela ukončil. Dalším faktorem, který komplikoval situaci, byla změna vlastnických vztahů u šlechtických, církevních a soukromých sbírek, z nichž zřejmě značná část se nestačila vrátit ke svým vlastníkům a již byla zabírána novou totalitou.
V současnosti se problematikou vyhledávání sbírek zavlečených Němci během války u nás podle dostupných zpráv zabývá na profesionální úrovni pouze několik osob, resp. institucí. Jedná se o Federaci židovských obcí, která připravuje soupis zabaveného židovského majetku, dále z ministerstva zahraničních věcí kulturní a tiskový tajemník Zastupitelského úřadu české republiky v Berlíně Jan Sechter, který se orientuje zejména na problematiku památek Karlovy univerzity, podle některých informací též Dr. Helena Krejčová z Ústavu soudobých dějin a autor této zprávy. Zejména spolupráce mezi J. Sechterem a L. Čepičkou se zdá přinášet zajímavé výsledky. Pan Sechter v nedávné době odevzdal svoji zprávu o zavlečených předmětech ministerstvu zahraničních věcí.
4. Prameny ke sledované problematice
Domnívám se, že pramenná základna k celé věci je poměrně široká a její studium může přinést řadu překvapení. Okruh pramenů je možno v zásadě rozdělit do několika oblastí.
Pro poznání činnosti nacistických orgánů během války bude zřejmě nutné provést v první řadě archivní výzkum zejména v pobočce Bundesarchivu v Berlíně - Zehlendorfu ve fondech NS 30 "Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg" a NS 8 "Kanzlei Rosenberg", případně v Militšrarchivu ve Freiburgu, z domácích institucí pak v Archivu ministerstva vnitra, fond bývalého Archivního studijního ústavu a dokončit studium torza archivu Heeresmuseum Prag. Toto základní studium by měl doplnit výzkum v archivu Národní správy majetkových podstat, pro kterou byly po válce pořizovány seznamy ztracených věcí (zejména obrazů) během války, a archivu ministerstva financí, které vypracovávalo přehledné tabulky a diagramy hospodářských a kulturních ztrát způsobených za okupace.
Pro poznání činnosti restituční komise po okupaci považuji za nezbytné studium v archivu ministerstva zahraničních věcí, školství a osvěty a ministerstva obrany, doplněné studiem ve Vojenském historickém archivu.
Konečně pro detailní dokreslení mozaiky bude nutné provést výzkum v jednotlivých institucích, zasažených nacistickým plenem, či následným znárodňováním po roce 1945 a 1948 a provést komparaci získaných dat, které je možno porovnat se zápisy inventurní a separační komise zemského civilního soudu, prováděnými krátce po vzniku samostatné republiky na začátku dvacátých let při první pozemkové reformě.
5. Návrh doporučení k další činnosti
Jak vyplývá z předchozího textu, situace v oblasti ztracených kulturních památek během války je stále aktuální. Vzhledem k tomu, že umělecké a historické předměty jsou označovány za kulturní paměť Země, jistě stojí za to pokračovat v krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých aktivitách vedoucích k jejich objevení a znovuzískání.
Domnívám se, že v dlouhodobém horizontu by tyto aktivity měly zejména získat institucionální ráz. Vzhledem k tomu, že tato práce vyžaduje spolupráci mnoha orgánů a organizací, asi by nejvhodnějším řešením bylo vytvoření meziresortní komise, složené ze zástupců ministerstva kultury, zahraničních věcí a vnitra. Na práci této komise by se mohl též podílet zástupce Federace židovských obcí. Obsahovou a oborovou gesci této činnosti komise může zabezpečovat ministerstvo kultury, přístup k pramenům ministerstvo vnitra, MZV pak zahraniční a mezinárodně právní aspekty.
Smyslem činnosti této komise by měla být koordinace prací při analýze výsledků badatelské práce, zabezpečení studia pramenů v zahraničí, mezinárodní spolupráce s cizími institucemi zabývajícími se sledovanou problematikou a případná jednání o restituci kulturního dědictví.
Ve střednědobém plánu je nutno pokračovat v započatém archivním studiu a to zejména v archivech uvedených v bodě 4. této práce.
Krátkodobé úkoly pak vyplývají z výsledků archivního studia. V nejbližším období je možno ve spolupráci s odborem kulturního dědictví ministerstva kultury a Státním ústavem památkové péče provést komparaci archivních dokladů svědčících o zcizení kulturního dědictví během války se současným fyzickým stavem sbírek jednotlivých objektů.
